Persona a evoluční psychologie

Vzhledem k okolnostem kolem evoluční psychologie, které se kolem ní v poslední době nakupily jsem byl nucen odpovídat na různé dotazy, reagovat na různé články a kritiky padající na hlavu tohoto oboru, tak že už déle napsaný článek o evoluční psychologii byl nakonec tak hustě glosován kritikami, že čtenář po seznámení se s následujícími dvěma kapitolami má pocit, že jsem asi největší odpůrce evoluční psychologie. Proto bych chtěl celou věc vysvětlit hned na začátku. Předně proti evoluční psychologii jako oboru nic nemám, je podle mne naopak oborem, který musí být v některých momentech identický ze sociobiologií, ale i s některými oblastmi modelové rekonstrukční paleoetnologie. Především je nutné aby zde stejně jako u modelové rekonstrukční paleoetnologie se vytvářely modely jedinců a společností a sledovalo se jejich generování na opravdu průchozích a ,,reálných" modelech, které upomínají přirozený běh skutečných událostí. Důležité také bude jaké zadáváme základní souřadnice, jestli už samotné australopitéky vybavujeme schopnostmi, které mají alespoň lidoopy, nebo si hrajeme tím, že vytváříme nějaké socio-politické novodobo-mytologické monstra, které nic nebo skoro nic neumí a všechno lidské dostávají zázrakem od lidské prozřetelné inteligence, která samospasitelně nafukuje mozek, postupně rozvíjí společnost a inteligenci, krok za krokem, rok za rokem, kde roste dílek IQ za dílkem, kubický centimetr za centimetrem atd... asi tak jak si kdysi gradualističtí představovali postupné narovnávání páteře?

Je opravdu nutné zkoušet nejrůznější evoluční modely a porovnávat výsledky, úplně jiný výsledek dostaneme u gradualistické evoluce, úplně o něčem jiném je vše v momentě kdy aplikuje stázi a náhlý výskyt. Opravdu jinak vše vypadá, když si řekneme, že zásadou je fakt, že psychologická zkušenost je geneticky nesdělitelná (nedědičná), jiný výsledek je, když tento zásadní princip nebudeme brát vážně aniž však vysvětlíme proč.. Především je dnes problém, že na rozdíl od modelové rekonstrukční paleoetnologie nehraje archeologický materiál žádnou roli, evoluční psychologové si dnes mnohdy vystačí s mytologickým panákem pračlověka, co by nultého předka. Dodržování archeologické reality je v současnosti jeden z hlavních problémů evoluční psychologie. Ale v teoriích vidíme také absenci sebekritického odhalování antropocentrismu, europocentrismu, anglocentrismu, atd... Psychologie zde neslouží k vyhledávání zkreslujících mechanismů jako v rek paleoetnologii přesto, že přímo v názvu evoluční psychologie psychologie je obsažena.

Evoluční psychologie není dnes provázaná ve světě s rekonstrukční paleoetnologií, která by výsledky propojovala, což je její práce a odhalovala ,,nepropojitelnosti", protože rekonstrukční paleoetnologie je dnes spíše náhodným dílčím jevem, těch prehistoriků, kteří se příliš vzdálili od současných konvenčních oborů a zůstali přitom kritičtí. V případě, že by se rekonstrukční paleoetnologie rychle šířila ve světě příštích pět let, je otázka, zda by se evoluční psychologie dokázala modernizovat nebo zda by se vyprofilovala do zkostnatělého oboru, topícího se ve vlastních samolibných tradicích, oslovujíc média v rámci společenské poptávky v roli novodobé církve jež dává požehnání a posvěcení tomu co někdo ze společnosti provozuje, v čem má zálibu, či co ve společnosti páchá. Je však jisté, že tak jako i v jiných oblastech lidé přijmou některé principy za vlastní a žijí jimi a stávají se jejich součástí a pak je teritoriálně hájí a brání a sami se stanou těmi myšlenkami a nemohou je opustit, protože bez nich by bytostně ztratili sama sebe. Člověk musí žít mýty a je jedno jestli mýty ze staré víry nebo novodobými mýty, a evoluční psychologie je tím, kdo příběhy nabízí. Je nejpravděpodobnější, že se evoluční psychologie rozdělí na řadu škol, jejichž výsledky budou naprosto odlišné a málokdy slučitelné. Osobně mě zajímá obor jen tehdy, když si zvolí nějakou techniku kontroly svých výsledků. Osobně mám pocit, že je právě se tak v E.P. neděje, především proto, že by bylo nejideálnější místo takové kontroly právě v rámci archeologie paleolitu. Skoro mám pocit, že E.P. nemá o kontrolu svých závěrů zájem.

V současné evoluční psychologii se však i dnes dá číst mezi řádky a tak získat nejednu inspiraci a nejeden nápad. A je důležité s ní počítat i když sporné teorie, kterých je dnes drtivá část, není rozhodně možné uplatňovat a vlastně díky ,,nekonkrétnímu propojení" s archeologií to ani není možné, protože dnes evoluční psychologie ,,se nad archeologií vznáší"...

Zajímavá je konfrontace persony ze strany evoluční psychologie, evoluční psychologie je totiž neodmyslitelným základem každé představy o chování paleoetnik a bez její pomoci musí stát jakákoli práce nutně na vodě. Skutečnost, že moderní evoluční psychologie existuje teprve patnáct let zcela automaticky deklasuje všechny starší rekonstrukce jako materiál, který je nutné zrevidovat. Z tohoto pohledu všechny ty nekonečné debaty o různých pohledech na věc jsou zcela bezpředmětné. Patnáct let moderní evoluční psychologie znamená, že v současnosti se budou oba obory, jak prehistorie, tak evoluční psychologie teprve synchronizovat. Znamená to, že jsme zcela oficiálně na začátku éry moderní rekonstrukce a práce o personě je logickým takovým prvním společným dílem, které má ukázat možnosti současné vědy.

Evoluční psychologie má však sama ve své historii určité odrazové můstky, ale i svá slabá a velmi sporná místa, s kterými je dobré se seznámit. Stín persony stejně jako další řada mechanismů zkreslující představu o lidech v paleolitu se nezakonzervovaly jen v konvenční prehistorii, ale někdy a různou měrou se objevují v oblasti psychologie, předvedli jsme si to jak u Freuda tak i u Junga. Někdy jde některé představy (o paleolitu ze strany psychologie a evoluční psychologie) přímo označit za naivní a zdravím rozumem se můžeme ptát, jak takové informace bychom vlastně měli získat, když jsme sami v pravěku nebyly a nebyla tam žádná výprava a chování samo nemůže zkamenět.

Jindy vidíme spíš jen určité rozpory vyplývající z neaplikování různých typů koncepcí kulturní a sociální antropologie do psychologie. Například představa, že my moderní lidé máme psychologickou výbavu lovců sběračů z doby kamenné a že se u nás teprve vyvíjí moderní psychologie, s kterou budeme žít lépe někdy v budoucnu. Je to především určitá víra a filozofický názor, divoké a nekritické aplikace ,,evoluční adaptace kam se podíváš“ (pan-adaptacionismus). Určitě se na takových rychlých závěrech podílí sociální tlak nutící rychle vše vysvětlit v duchu společensky přijatelné konvence a tím je dnes evoluční adaptace. Je to ve své podstatě taková silně naivní představa krásně fungujícího hodinového stroje, který je harmonicky vyladěn ze sebou samým a tak i s okolím. Je to spíš pohled vycházející z některých ustrašených náboženských filozofických proudů, které odmítají složitou a někdy protiřečící si a i vyloženě nepřehlednou, složitou a nepovedenou realitu a raději si zavedou umělou realitu, kde všechno se vším je v harmonické souhře, vše je dokonale synchronizováno a vše je ,,krásné“. Ve skutečnosti vesmír, jak ten mikroskopický, tak ani ten s planetami a galaxiemi není ideálním hodinovým strojkem, je to svět kolizí celých galaxií a kolapsů jednotlivých systémů. Že je vše nebo téměř vše nějakou adaptací je spíše víra a spekulace. Proč? Náš mozek automaticky cokoli dá do souvislosti a do určitého logicky vypadajícího celku, je to jeho práce.

Známé jsou například spekulace o altruismu rozebírané Robertem Wrighitem (Wright,1994), kdy pomoc druhým je viděna jako adaptační nástroj k vlastnímu přežití. Zjednodušeně řečeno budu-li pomáhat bude občas pomoženo i mne. Oproti tomuto počtářsko-obchodnickému přístupu se mně osobně více zdá nadějnější altruismus jako vytváření persony, která je prospěšná okolí ale i mne samotnému. Není to adaptace přežití, ale adaptace žití. V seriálu M.E.S.H.plukovník Poter říká větu o důležitosti vlastních osobních zásad a když je ztratíme ztratíme i smysl života. Altruismus takový smysl dává životu i když nedává smysl přežití. Opačně, ten kdo ztratil smysl života nastupuje cestu samolikvidace organismu psychickými procesy, které jsou úzce spojeny s fyzickými. Etologové zjistili, že očistě, hygieně a úpravě zevnějšku se obratlovci věnují hromadu času denně, je dobré si uvědomit, že podobně je tomu i u psychické očisty a její formy vykládat jako rafinovanou taktiku nějakého přežití může vyvolávat úsměv. Pan-adaptacionalistický pohled vidí člověka s jeho chováním a vůbec každého tvora jako množství jedinců, z niž jeden vedle druhého jsou zkoušeni nemilosrdnou rukou evolučního výběru aniž se evoluční psychologové ptají, zda a v jaké míře je tomu tak skutečně je a zda je každé jiné řešení opravdu odměněno úplnou likvidací jedince a jeho potomků. Tedy zda předpokládaný vliv přirozeného výběru nemá podobu spíš očividnou (heuristickou), než statisticky pravděpodobnější (logičtější). Stejně tak chybí konfrontace evoluční psychologie s teorií stáze a náhlého výskytu, evoluční psychologie alespoň jak já to cítím spíše reaguje v proudu gradualistické evoluční teorie, který je dnes už na suchu a stojí vlastně jen na reálném mechanismu selekce (který skutečně může do určité míry evokovat gradualistický vývoj). Proto osobně vidím u řady témat a vysvětlujících mechanismů, kterými se dnes pan-adaptacionistická evoluční psychologie zabývá, jen okrajový či dílčí přínos, spíše (v duchu Goulda) bude mít větší význam náhlá druhová změna genetického materiálu, či díky genetickému driftu a nebo naopak výměna genetických informací u geneticky si vzdálených jedinců v dané populaci druhu. Nebo zcela konkrétně měla spíše změna genetického materiálu vliv někde v daleké minulosti, kdy byl dávný předek statisticky velmi pravděpodobnou kořistí a byl rychle likvidován za jakýkoli prohřešek (a určitě sem už nepatří lidoopy, ani jim podobní naši předci.).

Otázkou je, zda taková pan-adaptacionistická vysvětlení jsou konstruována na kritickém základě a zda vůbec někdo řešil jiné alternativy nebo i stav, že by řada věcí byla úplně sekundární a řada oněch ideálních projevů by byla ve skutečnosti vlastně věcí - vyrovnávající se s následky náhodných a naprosto nevhodných reakcí vyplývajících sice z nějakých přirozených geneticko-organických pohnutek, které ve skutečnosti neřešící situaci, ale spíše ji nezúčastněně komplikují. (Zase mířím k slepému hodináři).

V knize Dylana Evanse vidíme taková izolovaná tvrzení u kapitolek ,,Bitva pohlaví, Mýtus o monogamní ženě, Ženské úlety, Muži vládnou zdroji, Přitažlivost a věk, Věrnost: sexuální a citová, Velikost skupiny a sociální inteligence…atd.“. Řada věcí by se dala vysvětlit daleko jednodušeji a to například z pohledu Konráda Lorenze, nebo ze strany Jungovi persony. Vztahy s partnerem se totiž odehrávají i na biochemické bázi neurotransmiterů a spouští je senzorické vybavení, takže když se předvádíme před partnerem, zpočátku se tak děje vnější personou (jak anatomickou tak umělou), která je původně sama o sobě skutečně přitažlivá, ale pak ji začneme (doma mezi svými) odkládat a je pak zřejmé, že dochází ke změnám vyvolaným změnou persony a může vše vést u druhé strany k rozčarování a k přehodnocení nebo otevření se jiné osobě, která předvádí dokonalejší personu (nedomácí). Tolik k sexuálnímu chování.

Ke vztahu inteligence a skupiny je dobré si dát pozor na velikosti mozku, někdy sem tam někdo, kdo se naplno ohání velikosti mozku a s tím i inteligence, se dovolává příkladů moderních lidí mezi lidoopy a paviánů mezi opicemi. Ti mají žít ve velkých skupinách a mít i největší mozky. Je důležité vědět, že paviáni musí mít největší mozky, protože paviánovití jsou mezi opicemi prostě největší. A u moderního sapienta paleolitičtí lidé měli větší mozky, než lidé, kteří dnes žijí ve velkoměstech. Sociálně žijící tvorové budou mít určitě jisté minimální moduly pro život ve skupinách, ale tyto moduly budou různé a proto charakter sociálních skupin bude různý a to může být ještě ovlivněno řadou dalších faktorů.

Evans sám upozorňuje, že… ,,Americký paleontolog Stephen Jay Gould například prohlašuje, že evoluční psychologové bývají často až příliš rychle připraveni se ztotožnit s nějakým evolučním vysvětlením určitého lidského chování…. Gould se domnívá, že mnohé duševní jevy jsou jen pouhými vedlejšími účinky, jimž Gould říká ,,spandrely“ (dekorativní prvek klenby). Tomuto sklonu věřit, že všechno je adaptace, byl dán název ,,pan-adaptacionismus“. (Evans 1999)

Evans popírá, že by se tomu tak v evoluční psychologii dělo a dovolává se …,,Než evoluční psychologové označí něco jako adaptaci, vždy najdou nezvratné důkazy o tom, že se o adaptaci skutečně jedná.“ Těžké to potvrdit nebo vyvrátit, když kýžené nezvratné důkazy ze strany Evanse předloženy nejsou. A fakta, která znám kolem jednotlivých případů, vykazují značné potíže se zobecňováním nebo jednoznačně ukazují, že jsou některá jednotlivá tvrzení postavena od počátku mimo reálný materiál.

Trochu symbolicky, ale moudře se v reále můžeme ptát, co bylo dříve? Život ve skupině nebo genetická schopnost žít ve skupině? A kdyby byla genetická schopnost žít ve skupině evoluční adaptací vznikla by jako geneticky zakódování toho, co se děje z adaptačně výhodných důvodů?

Ale mohlo by se něco, co není geneticky podložené opravdu vlastně dít? A dít by se mělo, protože je-li evoluční adaptace evoluční adaptací musí se tak dít ještě dříve, než dojde k trvalému genetickému zápisu takového chování. Na jakém základě však skupinový život funguje, když nemá sociogenetitký podklad? To je však otázka, tvorové k sobě nic necítí, leda teritoriální agresivitu a projevují se u nich všechny genetické předpoklady individuálního života a to se mají dát dohromady, protože to prý pro ně bude nějak výhodné.

Řešení se mi zdá možné spíše z opačného konce, a to změnou a určitým primárním posunem genetického materiálu a teprve sekundární změnou chování, nebo určitou větší šíří chování obsaženého v genetickém materiálu, kdy se rozvijí v individuálním vývoji jiné kulturní zvyklosti a ty ačkoli jsou stále v rámci stejného genetického materiálu nebudou bránit sociálnímu způsobu života. Pak ovšem nemůže dojít ke genetickému přizpůsobení neboť to již existovalo, může tak nejvýše dojít ke genetické redukci materiálu umožňující život jako individuality. Proto jsem spíš přítelem evoluční koncepce ,,Slepého hodináře“ a přítelem ,,genetických skrytých rezerv“, než evolučně adaptačních kotrmelců prosazovaných za každou cenu.

Připomíná mi toto téma mimikry, kdy se někteří tvorové mění ve své prostředí a to barvou a jiní strukturou či tvarem těla do podoby okolního prostředí samého. Je možné, že jde o genetickou náhodu a přirozený výběr dokope daného tvora do prostředí kam tak úžasně zapadne. Je však možné, že se to dílem děje přes cílený mechanismus vedoucí k cílené genetické změně. Určité náznaky tu opravdu jsou a jsou zcela fascinující. V podstatě slušné debatě na téma adaptační přizpůsobení chybí vesměs partneři k diskusi. Kdejaký přírodovědec se rozplývá nad barevným přizpůsobením těla okolí, jako by se jednalo právě o řízenou adaptační reakci, ale už méně se mluví o starém dobrém selekčním tlaku starého dobrého Darwina a pramálo se už mluví o tom, že kdyby komentář zoologa nahradil komentář výtvarníka, výtvarník by řekl, že maskovací zbarvení v pralese je mýtus, protože v pralese v jeho světlech a stínech je zamaskováno vlastně cokoli, bez ohledu na tvar a barvu. Někdy spíš zvířata slyšíte a cítíte, než aby jste je viděli. To samé platí na pláních, kde je ostré světlo a příliš vysoká tráva něž aby něco menšího bylo vidět, a pruhy zeber? Proč to neříct? Jsou vidět a velice dobře vidět, jejich pruhování je nápadné a pokud se neztratí ve vysoké trávě, nebo v šeru noci, tak budou stále dobře viděny. Ale ony sami také vidí a slyší a tyto senzory je ve dne dovedou ochránit a zavčas varovat a jsou daleko spolehlivější než nějaké fiktivní ochranné zbarvení, které je ve skutečnosti samotnými zebrami využíváno k individuální identifikaci. Proto ta válka senzorů, a řada predátorů jde raději lovit v noci, protože jejich senzory jsou výkonnější oproti senzorům býložravců teprve až za tmy. Zbarvení v noci pak už pochopitelně nehraje žádnou roli.

Potíž v představách toho, kdo se ohání evolučními proměnami, spočívá v tom, že si řada lidí myslí, že evoluce je nějaká objednávková konstruktérská kancelář a to zcela evidentně není. Je to spíš úřad, kde marně stojíte ve frontě a když už něco dostanete, tak to o co jste nežádali, ale chytrý je někdy přece jenom nějak využije a upraví a pak tento úřad pro televizi vždy najde nějaké ty ,,spokojené zákazníky“, kteří údajně dostali to, co zrovna tak potřebovali.

Evoluce nefunguje tak, že když bydlíte u rybníka tak vám narostou ploutve, nebo když potřebujete přejít poušť, tak že vám naroste hrb s vodou. Tedy, že by organismus vysílal cílené konkrétní žádosti o konkrétní adaptační genetické mutace a někdo mu vyhověl. Realita je spíš taková, že jestliže organismus něco zoufale potřebuje nejpravděpodobněji ke své adaptaci, tak nedostane vůbec nic, v nejlepším případě něco úplně jiného a ve zcela výjimečně výjimečných případech dostane skutečně něco vhodného. Protože evoluce není konstrukční kancelář, služba na zavolání, proto vymírá tolik rostlinných a živočišných druhů a jejich existence života je tak křehká! Většina změn, které se prosadí v genetickém materiálu znamenají využití jakékoli genetické mutace, která je jen trochu smysluplná. Místo plavání a ploutví dostanete lepší nohy a vy budete odsud moci utéci, nebo lepší čich, aby jste rychleji našli mrtvou rybu vyplavenou na břeh a podobně. Proto se také stává řada chování zvířat složitým, mají totiž řadu nadbytečných genetických příkazů a pokud se s nimi nějak nevyrovnají zatíží je tolik, že se stanou snadnou kořistí predátorů a rychle vymizí.

Potíž je, že řada lidí si zaměňuje evoluční adaptaci s individuálním rámcovým přizpůsobením a proměnou vizáže a vlastnosti u jediného druhu. Druh není na rozdíl od představ hromadou tvorů držícího se jediného správného vzoru, ale naopak je to souhrn možných variant v celé velké šíři variačních možností, mluvíme pak o variační šíři. V různých podmínkách se pak biologický materiál druhu proměňuje a to často neuvěřitelným způsobem a to jak u rostlin tak u živočichů a může tak lehce nastoupit představa, že by tyto proměny mohly pokračovat dál a dál z generace na generaci…, ale to je nesmysl, protože genetický program je pevně dán a pokud ten se z nějakého důvodu nezmění nic se měnit mimo variační šíři druhu ani nebude.

Sociobiologický pohled Wilsona je určitě důležitější a skutečnosti bližší, když se pohybuje v oblasti sociobiologie, jakmile se však dostává do oblasti evoluční psychologie také se příliš rychle a spekulativně otvírá evolučním adaptacím (ale jeho materiály jsou staršího data než Evansovi).

Tam, kde se však vychází ze sociobiologie a opírá se o základní dlouhodobější druhy chování dochází Wilson ke skutečně zajímavým koncepcím. Tak Wilson přes všechny své konceptuální jiné předpoklady (krátkodobé evoluční adaptace) spíš rozděluje podle živočišného typu, kdy lidem nedává vlastnosti lovců, ale vlastnosti vyplývající k našemu zoologickému zařazení mezi savci a trefně vynikajícím způsobem srovnává naše chování s hypotetickým chováním ,,inteligentních a civilizovaných“ mravenců. Je možné spíše se držet představy, že hypoteticky je adaptační šíře (nezaměňuj s evoluční adaptací) člověka značná, stejně jako variační šíře podob společenství, které může vytvářet. Stejně jako je velká i variačně – adaptační schopnost okolité přírody na takto vytvářené vztahy reagovat. Ale tyto jednotlivé šíře jsou různé a nepřekrývají se. Vypadá, že se sama příroda si vytvoří jako reakci (adaptaci) na agresivní dobývání zdrojů lidmi nějaký nový adaptační režim v podobě urychleného regenerativního biologického programu, ale není tomu tak. Ani adaptace člověka neprobíhá stoprocentně v pohodě, protože agresivní kultury mají příliš velký ,,odpad“ těch lidí, kteří se nemohou adaptovat a zdá se, že jediné co se zdá nevyčerpatelné, přesažné a v pravém smyslu nevypočitatelné je množství forem kultur, které člověk může vytvářet.

Od šedesátých let se věřilo, že biologicky stejný člověk bude žít v nedaleké budoucnosti ve velmi technické civilizaci, která bude od tehdejší diametrálně odlišná. Zajímavé, že se ihned vynořila myšlenka, že se bude měnit i vizáž a anatomie člověka (velká hlava, malé slabé tělo). V reále jsme zjistili, že žádná adaptace na úřednický způsob života u počítače neexistuje a že zahálením a nedostatkem pohybu nám tělo chátrá a velice rychle a citelně nás například postihují poruchy páteře. Jednoduše řečeno tělo je limitováno, adaptace různých etnik a skupin je limitována svými schopnostmi a genetickou výbavou, a příroda má také limitované adaptační a evoluční mechanismy. A jediným zvláštním fenoménem je kultura, jako neskutečně proměnná, nevypočitatelná a nelimitovatelná veličina (přesněji řečeno – limity jsou i nebiologické a mohou převážit nad biologickými). Představu o psychologické hranici jedince zase najdeme v literatuře sci-fi, kde je dostatek materiálu vyjadřující obavy z toho, že v další podobě civilizace může lidská inteligence či existence být už nedostačující a v evoluční soutěži podlehne umělým počítačovým inteligencím.

Proto je možné se dívat na představy těch psychologů, kteří dnes tvrdí, že dojde k ,,úplné psychologické evoluční adaptaci na civizaci“ úplně stejně, jako se dnes díváme na někdejší představy, které měli různí snílci v šedesátých letech minulého století o proměnách lidského těla, zakrňování rukou, nohou, trupu a rozvoji velké hlavy a mozku. Už v roce 1966 George Williams (Adaptation and Natural Selection) prosazoval v evoluční psychologii zásadu, že adaptace je speciální a obtížný pojem, který by měl být užíván jenom tam, kde je to opravdu nezbytné.

Současná psychologie, která v praxi řeší případy poruch chování je ohromným zdrojem informací a mohla by poskytnout řadu odpovědí na otázky kolem vzniku hypertrofické tvořivosti (hlavně je zde materiál na mapování hypertrofické tvořivosti) sledujeme v reále poruchy, kdy jedinec trpí iracionálním sběratelstvím, je iracionálně posedlý určitými předměty či určitou činností, kdy tyto poruchy nesouvisí s poruchami inteligence.

To vše napovídá, že je možné předpokládat, že sledujeme-li poruchy hypertrofického chování tvořivosti a shromažďování, měl by zde být i geneticko-organický podklad pro hypertrofickou tvořivost i hypertrofické sběratelství, který by měl být člověku vlastní. Potom však rozhodně není možné stále zjednodušovat, že za lidskou tvořivostí a shromažďováním stojí v oblasti evoluční psychologie inteligence.

Evans upozorňuje, že za lidským chování jsou moduly, ale zároveň hledá za lidským chováním i ,,inteligenci“ aniž by tyto dva světy spojil nebo jejich souvislost nějak vysvětlil nebo popřel.

V reále v současnosti, jak srovnávací psychologie, tak už ,,propojená“ evoluční psychologie nemává u člověka praporkem inteligence, ale stejně jako u ostatních zvířat mluví o učení, vědomí, schématech a modulech. Najdeme zde také práce o symbolech, symbolickém myšlení u zvířat a podobně (Fraňková, Bičík, 1999, Zimbardo 2001). Když porovnáme některé práce o prehistorii člověka, vytvářené v uzavřených od ostatních oborů izolovaných oblastech, zaměřené právě na symboly, učení, inteligenci atd. snadno zjistíme, že jsou s ostatními obory už nepropojitelné. Někteří prehistorikové jakoby si žili ve vlastním izolovaném naprosto uzavřeném světě, kde už ani nevěří, že jejich komůrku kdy vůbec někdo otevře, bude do ní svítit a nahlížet do ní a nedej Bože strhne její stěny a nechá na dosavadní výtvory svítit Slunce a foukat vítr.

Určitou omluvou se může zdát, že moderní evoluční psychologie vznikla teprve někdy před patnácti roky, nicméně práce, které stojí v základu evoluční psychologie jsou z šedesátých let dvacátého století (Konrád Lorenz, Desdemon Moris, Veselovský a další).

Nicméně u nás dosažitelná první kniha o evoluční psychologii ukazuje na to, že i strana psychologů je archeologickému materiálu neméně vzdálena a žije někde na odvrácené straně Měsíce.

U nás je v současnosti na trhu dosažitelná asi jediná civilnější publikace psychologa Dylana Evanse a výtvarníka Oskara Zarateho Evoluční psychologie, která poprvé vyšla v Británii v roce 1999. Evoluční psychologie je zde představena jako kombinace evoluční biologie a kognitivní psychologie, kdo čekal, že se zde bude hned v prvním plánu počítat s archeologií je jistě zklamán. Toto zklamání koresponduje s kresbičkami ,,pračlověků“, kteří v podobě zástupného symbolu s velkými nadočnicovými oblouky, cárem kožešiny přes rameno a s dřevěným kýjem nás doprovázejí knihou. V tomto nekritickém konzervativním duchu je prezentován i další materiál. Například některá tvrzení, která v reále stojí na vodě a člověk by se rád zeptal ,,Kde jste proboha vzali pánové tato čísla? To jste v pravěku snad skutečně byly?“ Především mám na mysli tvrzení o postupném (gradualistickém) zvětšování skupin lidí a člověku příbuzných, předcházejících forem. Autoři zde uvádí názvy typů lidí a příbuzných forem a dokonce data a čísla o jejich počtu ve skupinách…ale v zájmu ,,přesnosti“ je provází slůvky ,,asi…asi…pravděpodobně“ ale na protější straně už svoje údaje berou jako fakta a už z nich vyvozují jakoby se nechumelilo (stejně postupoval i nejlegendárnější pseudovědec a svérázný ufolog Erich von Döniken).

Stejně tak zachází autoři s grafem zachycujícím objem mozku v časové ose od čtyř milionů let po současnost. Faktem je, že autoři nerozlišují, že před sebou nemají jediný zoologický druh, ale míchají několik zoologických druhů dohromady. Určitě nebyl mozek větší a větší z generace na generaci u australopitéků, ale prostě jen se držel hodnotově v rámci variační šíře dané pro tento druh nebo druhy. Stejně tak funkční minimum pro Homo sapiens sapiens bylo dosaženo už u erektů a datace evropských erektů, předků neandrtálců starých kolem půl milionu let vykazují obsahy mozkoven na běžné mírně nižší hranici dnešního průměru. Nárůst obsahu mozkoven nad dnešní průměr u neandrtálců a starých moderních lidí oproti nám autoři úplně pomíjí. Graf tedy vůbec neodpovídá skutečným hodnotám osteologického materiálu, který zahrnuje archeologický materiál (hodně to upomíná nechvalně proslulý britský piltdownský přístup). Zase vývody jsou pak nepřesné a jen rámcové a někdy naprosto zcestné či rovnou bludné.

U představ o rodině se nepočítá s možnosti proměnných modelů u jednotlivých lidských forem či člověku příbuzných tvorů, přesto, že u lidoopů vidíme, že ačkoli je například vždy standartní stavba hnízda, rodinné a sociální modely jsou vždy pravidelně odlišné. Proto předpokládat konstantní rodinou a sociální situaci u nás a našich příbuzných se statisticky jeví jako nereálné a navíc například u afarenského australopitéka snadno najdete vývody, které naznačují možnost, že tento člověku podobný tvor žil možná v párech. Představa, že naše rodina vznikla modifikací z hašteřivého společenství šimpanzího typu je sice rozšířená, ale je daleko pravděpodobnější, že lidské společenství jsou až sekundárními spojeními před tím párově žijících tvorů. V anatomii australopitéků totiž chybí špičáky k vzájemnému zastrašování samců, jak se někdy uvádí jako argument pro párový život australopitéků. Tomuto argumentu však přesně nerozumím, protože špičáky jsou patrné i u párově žijících gibonů. Spíš jsou skutečným význačnějším dokladem rodinných a sociálních vztahů šlépěje v Laetoli.

Podobně nepřesvědčivé je zde prezenzovaná teorie sobeckých genů, je to stará teorie, která vidí člověka a jeho chování především jako prostého vykonavatele vůle genů, co je dobré pro geny je dobré pro jejich nositele. Tahle teorie je velice zajímavá a dovíte se, kdo by se za koho obětoval pokud by byl součet přeživších identických genů převážen. To všechno by bylo príma, kdyby se neukázalo, že tato teorie má ohromné problémy s budoucí generací, to znamená ,,že tato genová teorie není vůbec schopná vysvětlit proč upřednostňuje tak vysoké procento lidí ze západu sebe před svými dětmi, tím, že mají jen jedno dítě nebo žádné děti. A naopak tato teorie se chová tak, jako by v životě neslyšela o přímé sociální vazbě, která vysvětluje právě takové chování a navíc vysvětluje proč je někdo ochoten položit život za přátele, což je také, a Američané mají rádi takové prameny, tak to je také ústředním motivem Nového zákona. A netvařme se, že se lidé pokládají životy za příbuzné a nikdy za geneticky cizí lidi, netvařme se, že si příbuzní a i blízce příbuzní nerozbijí navzájem hlavy, netráví se, nenechávají se vzájemně likvidovat. Když už držíme v rukou knihu Evanse z Británie, tak se proboha podívejme jak se měli vzájemně rádi genetičtí nejbližší příbuzní lidé z mocenských špiček v historii této země a musíme přece vidět, že nám evoluční psychologie lepí žvýkačkou na podstavec něco, co tam rozhodně nemůže obstát.

Kniha se však věnuje některým kritickým hlasům sama, například Gouldovi, Lewontinovi či Rosemu.

Pozitivem publikace skutečnost, že u nás vůbec podobná publikace vyšla a pozitivem může být také její přehlednost a vtipná názornost, upomínající televizní demonstraci pro laiky. Pozitivem je také předložená koncepce názoru, že mozek je počítač a teorie masivní modularity nahrazující problematické termíny-pudy a instinkty. Seznamuje s evolučním modelem slepého hodináře atd. Je však dobré porovnat s Bičíkem a Fraňkovou (1999) a raději pokud to myslíte vážně i s Morisem, Lorenzem, Wilsonem a Gouldem .

Z daného je tedy jasné, že je možné nahlížet na peronu jako na evolučně adaptační systém sociální (ale i individuální) povahy a to v obecné rovině, tedy jen s okamžitým společným pohledem ze strany srovnávací psychologie a etologie, kdy nám bude okamžitě jasné, jak se živočišné druhy starají o svůj vnějšek ať už žijí sociálně či nikoli. Persona ve svém základu není rozhodně věcí patřící jen do výbavy Homo sapiens sapiensa není ji možné přidat do evoluce člověka, někam doprostřed nebo na samý konec nebo někam do dějin vzniku výhradního lidství. Promítnutí speciální fyzické úpravy (typické pro člověka) v rámci persony se zřejmě projevuje spolu s typickým lidským geometrizujícím rukopisem a rozvinutou trpělivostí a hypertrofickou tvořivostí. Při porovnání archeologického materiálu tak vypadá, že je typicky lidskou personu možné zařadit už od dob evropských erektů, kdy registrujeme hypertrofickou tvořivost, geometrizaci rukopisu a rozvinutou trpělivost. V tomto duchu je možné vysvětlovat zájem o barviva na některých evropských lokalitách (Písečný vrch v Čechách, a pod.) Protože je zájem o starání se o zevnějšek tak plošný je třeba předpokládat nějaké geneticko-organické základy takového jednání, je možné dokonce hledat poruchy tohoto mechanismu starání se o své tělo a vnějšek. A pokud pochopitelně někdo trvá na neupravených hadrnících bez persony musí nutně vysvětlit mechanismus ztráty tak plošného a rozšířeného projevu a započítat do svého modelu i následky takového chování a sledovat jeho vliv při generování.

Wright také upozorňuje, že se myšlenky se nemohou geneticky přenášet z generace na generaci. To je velice důležitý okamžik pravdy. Řada jednání vychází z rozvíjených pocitů libosti a nutkání pro určité druhy jednání, tedy na bázi interní komunikace CNS na úrovni neurotransmiterů. Psychologové také dost dobře zpracovali vztah pocitů s následným myšlenkovým zpracováním určité oblasti a je dnes známa velice dobře velmi prioritní úloha pocitů (podvědomé a nevědomé /automatické/ zpracování informací). Specifikace pro druh Homo sapiens sapiens nebo i pro další typy lidí v oblasti chování se však z tohoto pohledu mohou jevit jako následek mutační (nebo i selekční) genetické změny vnitřní biochemie a biofyziky mozku kolem nízkomolekulárních mediátorů. Zde by měly být nejdůležitější dvě otázky:

Za prvé, co nastartovalo tyto změny? Genetická mutace? Selekční tlak? Jiná předcházející změna organismu?

A za druhé, tyto změny, které dnes registrujeme u Homo sapiens jsou souhrnem jednotlivých změn u neurotransmiterů či dalších komponentů kolem jednostranného předávání impulsů? Nebo se jedná o jedinou změnu, s dalekosáhlými následky?