Leonardo da Vinci

Tato práce je zaměřena především na oblast rekonstrukčních metamorfóz mladopaleolitického materiálu (lidských sošek a hrobů) především z období střední a nejmladší fáze mladého paleolitu (z doby před 30–15 tisíci lety). Práce se vymezuje na kulturní gravettienskou tradici (gravettienu a postgravettienu) z geografických oblastí celé Evropy a kultur z centrální Sibiře. Věnuje se postupnému systematickému popisu a interpretaci vizáže sošek a výbavě některých hrobů od nejzjevnějších a nejsnáze pochopitelnějších ke složitějším. Práce také hledá důvody často velmi nápadně rozdílných výsledků, právě mezi rekonstrukčními metamorfózami této práce a pracemi vyprodukovanými jinde. Charakter publikace je tak specifickým pohledem ze strany nové vyhodnocující a syntetizující disciplíny - rekonstrukční paleoetnologie. Stejně jako paleoetnologie (založená už roku 1865 /Svoboda, 1999/) je rekonstrukční paleoetnologie zaměřena na výzkum někdejšího života dávných, již neexistujících etnik. Její prioritou je však velký důraz na záměrnou práci s vizuálními materiály a systematicky pracuje na vzniku obrazových a jiných rekonstrukcí a jejich propagaci. Rekonstrukční paleoetnologie je velice úzce provázána s psychologií, jak v oblasti výzkumu dávných paleokultur, tak v oblasti propagace výsledků. Už Jan Jelínek (1990) upozorňoval na důležité vodítko při orientaci v paleolitickém materiálu a tím byl podle něj člověk: ,,...lidské chování, které je charakteristické pro náš druh Homo sapiens. Stejně tak i ostatní živočišné druhy mají své charakteristické chování. Chování, tzn. přístup k základním existenčním a mentálním situacím, je srovnatelný. Přináší v podobných situacích podobné reakce, a tím i podobné výsledky sledovatelné v zachovaných archeologických nebo etnografických dokladech." Rekonstrukční paleoetnologie má vlastní charakteristickou metodiku práce. Tím je rekonstrukční paleoetnologie vzdálena od některých sporů v současné prehistorii, kde vlastnosti, schopnosti a charakteristiky paleoetnik jsou někdy přiznávány na základě jiných kritérií, například příslušnosti paleoetnika k formě člověka (moderní-archaický) nebo jsou příliš závislé na analýze, provedené jen na základě dochovatelných materiálů, kdy v některých případech bývají tyto závěry generalizovány. Hlavně však vyhodnocující oblasti archeologie většinou nezpracovávají materiál v takovém zohlednění, které by šlo přímo použít jako podklad ke komplexnější vizuální představě (rekonstrukci) charakteru paleoetnik. Zvláštní důraz se klade i na biologické vzdělání a znalost evolučních mechanismů. Ba právě naopak, rekonstrukční paleoetnologie může také záměrně sledovat oblasti archeologie a antropologie, jejich metodiky a závěry a sledovat psychické zkreslující jevy.

Zase je důležité připomenout, že negativních důsledků v biologické oblasti v práci nekompetentních hodnotitelů paleokultur si všímá i Jan Jelínek (Jelínek, 1990).

Velmi nešťastně však může v rekonstrukční paleoetnologii dopadnout i divoká aplikace psychologie. Jde totiž o to, abychom vzájemně propojovali současné jednotlivé vědní obory, či současné jednotlivé oblasti téhož oboru. V praxi jsou právě s takovým propojením mnohdy neuvěřitelné potíže, řada oblastí v určitých oborech a mnohá dodnes používaná klišé jsou na beznadějně zastaralé úrovni 19. století. Stav například v samotné psychologii popisuje Fraňková a Bičík takto: ,,Ze strany humanitních psychologů se stále ještě setkáváme s nekvalifikovanými představami o absolutní odlišnosti psychiky člověka od ostatních živočichů. Obvykle je příčinou faktická neznalost současných poznatků o chování, někdy i nepochopení toho, jak se liší současná srovnávací psychologie od zoopsychologie konce 19. století." (Fraňková, Bičík, 1999)

Představy o chování a vizáži různých kultur paleoetnik jsou dnes velmi odlišné, podle různých směrů, škol, ústavů a autorit. Vidíme také řadu metodik a cest, jak k těmto závěrům kdo přišel. Právě rozpor v metodice může být dnes příčinou řady i zásadních nesrovnalostí, zvláště jsou-li některé postupy už mimo samo kritické hodnocení, které má být základem vědeckého bádání. Častěji lze však označovat některé, především komplexnější představy a závěry, jednoduše jako neinformované domněnky charakterizované představami, které jako by zapomínaly na ten který dokladový archeologický materiál, nebo v oblasti srovnávacích materiálů se pohybují ve vzduchoprázdnu a nebo čerpají ze zastaralých, překonaných materiálů. Například Jan Jelínek upozorňuje na skutečnost, že badatelé bez biologického vzdělání mají značné problémy při hledání příčin změn charakteru archeologického materiálu (Jelínek, 1990).

Rekonstrukční paleoetnologie, která se formovala na samém počátku 21. století je logickou reakcí na prudký rozvoj srovnávací psychologie, etologie, biochemie, genetiky, sociobiologie a evoluční psychologie. Rekonstrukční paleoetnologie je logickým, syntetizujícím vyústěním nejnovějších výsledků těchto, často nových oborů a to vyústěním v oblasti poznávání dávných etnik. Například sama moderní evoluční psychologie se konsoliduje teprve na počátku 90. let 20. století, reagujíc tak na kognitivní psychologii a na evoluční biologii, která se právě v tomto období bouřlivě a zcela revolučně rozvíjí, díky odhalování mechanismů mikromolekulární genetiky. Záhy je však tvrdě kritizována a to především v koncepcích, které počítají s gradualistickým (postupným a plně plastickým) změnám v chování i v rámci jediného živočišného druhu. Propagátor evoluční teorie náhlého výskytu a stáze Stephen Jay Gould byl první osobou, která se musela proti takovému pojetí rázně postavit. Gradualistická evoluční psychologie se skutečně dodnes vznáší nad archeologickým materiálem, stejně jako kdysi v paleontologii gradualistická evoluční teorie nad paleontologickými nálezy. Ale tak, jak se paleontologové mohou plně spolehnout na dlouhodobou neproměnlivost rostlinných a živočišných druhů - stázi, a to ve stratigrafii, tak se v archeologii můžeme spolehnout na dlouhodobou neproměnlivost jednotlivých kultur. Proto při hodnocení materiálů kolem chování člověka v minulosti se budeme muset zcela evidentně zabývat i evolučními mechanismy a teoriemi, které jsou četné a jak už dnes víme, zjednodušení je cestou k nepochopení reálných a velmi složitých evolučních procesů. V současnosti se bez takového rozhledu absolutně neobejdeme ( Petr, 1996).

Proč paleoetnologie? Právě při vytváření si představ kolem schopností paleoetnik se cosi podstatného změnilo vůči holocénním kulturám (mladším 10 000 let). Je zde jiný kulturní vzorec chování. Neolitické kultury fixované změdělstvím k jednomu místu sáhly k hlíně jako k universálnímu materiálu. Střepy jsou to, co hýbe holocénní archeologií. Keramika a hlína proniká všude. Jako mazanice do stěn obydlí, na střechu domů, promítá se do hrníčků, hrnků, hrnců a misek, proniká do textilu coby závaží a setrvačníky, stává se generalizující surovinou pro výrobu venuší a dalších lidských a zvířecích sošek. Z hlíny jsou hračky i kulturní předměty. Do hlíny se promítají kulturní vzorce tak výrazně, že archeologie tento stav akceptuje a rozpracovává typologii střepů a jejich charakteristik a najednou máme kulturu s moravskou malovanou keramikou, lineární, vypíchávanou, zvoncovou a další. Keramika ale nikdy v holocénu nemizí, provází nás starověkem i středověkem a je stále tím, co archeologům prozradí časové a kulturní zařazení. A keramika nás provází dál novověkem a dokonce dodnes snad není domácnosti, kde by se vůbec nevyskytovala. Drtivá většina lidí u nás dokonce několikrát denně sedává na velké, keramické nádobě se dvěma otvory. Keramice rozumíme, žijeme s ní, dovedeme v ní dobře číst. Keramické předměty jsou předměty vzniklé konstruktivní tvořivostí, přidáváním a modelováním hmoty. Jsou to plastiky, které nám dávají ten jasný pozitiv pohledu na lidské schopnosti a dovednosti. Keramika je spojena v našem podvědomí s jemnými pohyby, pečlivostí, tvarováním a citem pro materiál a formu. Protože je keramika součástí naší kultury, jsou nám pak blízké i kultury i lidé, kteří keramiku vytvářely.

Jestliže však kulturní vzorec změníme, dojde k radikálnímu zvratu. Kultury dávných lovců a sběračů jsou kultury nomádské. Nemohou využívat hlínu, je to pro ně naprosto nevhodná a špatná surovina. Dlouho se zpracovává, je velice těžká a výrobky z ní jsou křehké. Navíc na řadě míst je jako surovina nedostupná. Takové kultury vyhledávají pak materiály jako kůru, dřevo, proutí, kůži. S těmito materiály bravurně zacházejí, protože konstrukční přístupy, řemesla a výtvarné cítění má stále stejného původce a tím je moderní člověk Homo sapiens sapiens. Všechny ty hrníčky, hrnce, mísy, setrvačníky, zátěže, sošky, venuše, hračky a kultovní předměty jsou pak z těchto lehkých a snadněji dostupných mteriálů. Bohužel na rozdíl od keramiky jsou nedochovatelné. A tak jediné, co opravdu archeologové spolehlivě nalézají, jsou kamenné nástroje. Ty však vznikly úplně jinou formou tvořivosti, než keramika. Totiž oním negativem činností - destruktivní tvořivostí, odbíjením úštěpů z kamenného jádra. Síla, násilí, hrubost se automaticky vybavuje hodnotitelům a už jen mechanismus vzniku takových nástrojů tvoří jasný a pevný nástřel, jehož silného vlivu se nikdy nezbavíme. A to ani přesto, že kamenné nástroje jsou mnohdy bravurně vyštípány a doretušovány. Nemáme zde jemnou plastiku, ale skulpturu, dílo lidských rukou, spojené se silou svalů v okamžiku jeho zrodu. A tak podvědomě lidé hodnotí jiné lidi, totiž tvůrce dávných kamenných nástrojů, jako silové, hrubé, syrové a celkově negativní. Ve skutečnosti vedle střepů kamenné industrie vesele dál i holocenními kulturami, vedle nádob nádherné moravské malované keramiky z neolitu, běží kamenné nástroje stejně tak, jako vedle nádob a bronzových nástrojů v epoše kovů.

Při hodnocení paleolitu tedy postrádáme celou jednu výraznou složku suroviny z hmoty, které tolik rozumíme a jsme s ní každodenně spjati po nespočet generací. Proto posuzovat kultury bez takové složky je pro nás velice obtížné, ne-li rovnou nemožné. Pro takový soud totiž ztrácíme cit. Proto zde už určitě nevystačíme jen se samotnou archeologií, co by interpretkou dávných událostí a věcí a musíme otevřít další oblast, která nám pomůže z toho mála archeologických materiálů vyčíst maximum možných informací, které by nám jinak unikaly.

V reále se vždy našli někteří lidé, kteří se považovali za odborníky na chování dávných etik, ačkoli proto neměli odpovídající vzdělání ani znalosti, i když jakási formální souvislost tu byla. Ti se pokoušejí pouštět do kritiky materiálů a hodnocení materiálů kolem paleolitu, vycházejíc přitom z naprosto zastaralých pozic. Největším paradoxem je, že tito samozvaní, nebo někým samozvaným oslovení výtečníci se nestydí na dané téma hovořit ve snaze degradovat mladopaleolitického člověka tak, aby vyhovoval stařičké gradualistické hře na schodiště z barevných dřevěných kostek, kdy na každé kostce schodiště je obrázek narovnanějšího a méně chlupatého jedince. To mohou tak vesele tvrdit jenom proto, že nic nevědí o druhé straně, čili o nejstarším paleolitu. Kdyby měli informace, co se děje tady a jaké soubory nástrojů jsou nacházeny zde a jak vypadá skutečně kritické a logické hodnocení představivosti či řemesla a jaké jsou skutečné časové posloupnosti technologie výrobců těch starobylých nástrojů, asi by se sami začali psychicky hroutit, protože by jim padal celičký jejich svět s jeho jednoduchounkým pořádkem, poklizeným na úhledné, barevné hromádky. Samozřejmě, že mladý paleolit, kam patří naše kultura gravettienu, nebyl časově ani biologicky pro člověka žádný pravěk a je jen o málo starší, než stará říše v Egyptě a tedy je tato kultura stále nesena jedním biologickým druhem člověka.

Dnes je možné registrovat i zásadní změny v hodnocení schopností dávných lidí, dokonce i na tom opačném, nejstarším konci pravěku v hodnocení těch nejstarších kultur. Abych nechal mluvit jednoho významného českého paleolitika, který situaci pěkně popsal: ,,Za nejstarší lokalitu s výskytem kamenných štípaných nástrojů je v současnosti považována Kada Gona v Etiopii.... Tyto nálezy, označované za preoldovan, přitahují pozornost odborné veřejnosti, především z toho důvodu, že kamenné štípané nástroje zde nalézané nevykazují znaky nahodilosti či zjevné primitivnosti, ale dokládají, že byly vyráběny s jasným záměrem a představou o jejich tvaru a použití. Jsou již tak složité, že i při experimentálních pokusech trvalo dnešním lidem určitou dobu, než se naučili ekvivalentní nástroje vyrábět, což mimo jiné dokládá existenci technologického procesu v době před 2,5 mil. lety, který měl svoje předem vymyšlené postupy (chaine opratoire). To navozuje otázku, v jaké fázi poznání nejstarší lidské kultury se v současné době bádání pohybujeme." (Fridrich, 2005)

Rekonstrukční paleoetnologie tak vlastně zcela nutně rozděluje tlustou červenou čarou pohled na vyhodnocení schopností paleoetnik na předtím a potom.

Vedle rekonstrukční paleoetnologie však nutně bude existovat určitý vliv tradicionalismu, který bude nějakou dobu doznívat. Tato práce se mimo jiné zabývá i tímto tradicionalismem, který je v současnosti prakticky izolován jak od rekonstrukční paleoetnologie, tak částečně i od současné kulturně sociální antropologie i archeologie. To znamená, že jakýkoli specialista na paleolit je dnes úplně nebo alespoň částečně na opačné straně, než je tradicionalismus. Nicméně tradicionalismus je velmi silně zakotven u zbytku společnosti, to znamená, že se týká naprosté většiny populace. Proto věnovat se této většině a účinně ji obeznámit o současném stavu a možnostech informovaného nazírání na fakta, je také jedním z velice důležitých úkolů této publikace.

Nejčastější příčinou rozporů jsou však určité četné psychické mechanismy, které vedou k nejrůznějším iracionálním představám (pseudovědě a pseudorekonstrukcím). Ke kolosálním zmatkům přímo přispívá také naprosto kuriozní situace, že neexistuje jediné pracoviště, které by se systematicky a profesionálně věnovalo rekonstrukcím a rekonstrukční paleoetnologii. Těmto jevům tato publikace také věnuje značnou pozornost. Právě v oblasti gravettienu je archeologie bohatá, co se týká množství vykonané vyhodnocující a analytické práce, protože v posledních letech se zde uplatňuje procesuální a postprocesuální archeologie jako geoarcheologie, etnoarcheologie, kulturní ekologie, sídelní archeologie a další. Přesto jsou výsledky některých badatelů pro určité oblasti diametrálně odlišné a nebo jsou připomínkovány značně závažnými argumenty z oblasti kritického hodnocení. Asi nejznámější spory se týkají předmětu lovu mamutů. Na konferencích i v odborném tisku registrujeme u nás velký spor o pavlovienský textil, ale určité potíže jsou i kolem představy o klimatu i kolem výsledků sídlištních analýz, antropologického rozboru koster atd. Pro pozorovatele z vnějšku je to pochopitelná situace, protože archeologie má jen minimum pracovníků zkoumajících danou oblast a může docházet ke specifickým zkreslením, které jsou zařaditelné do oblasti individuální psychologie. To vše navíc může být iracionálně umocněno hierarchickým postem takového archeologa, který má pod sebou zaměstnance a studenty. Proto se paleolitikové - archeologové všelijak navzájem scházejí a konzultují a porovnávají svoji práci. Z tohoto důvodu je nutné dívat se na vyhodnocující archeologii jako na živý, měnící se aktuální proces.

Některé současné konvenční i netradiční cesty k řešení charakteru paleoetnik stojí na základě oborů, které se nezabývají komplexním studiem paleoetnik, ale jsou především vymezeny vlastním zájmem daného specifického oboru. Pak jsou výsledkem mnohdy jen dílčí závěry (nezřídka před veřejností, sponzory a grantovými chlebodárci neprávem vydávané za konečné výsledky). Jindy si specialisté plně uvědomují svůj vymezený pohled na věc zúženým úhlem své vědní disciplíny.

Není dnes problém najít na podporu takového tvrzení citaci od součastných autorit na gravettien, například Martin Oliva při popisování hmotných projevů někdejších stanic připomíná: ,,Uvedené dělení (podle důležitosti jednotlivých paleolitických stanic) ovšem vychází z archeologické perspektivy a nemusí přesně odpovídat tehdejší sídlištní hierarchii.“ (Oliva,1999). Stejně kriticky se staví k dochovanému materiálu, o nějž se opírá archeologie, i Petr Škrdla, který zase upozorňuje na fakt, že:,,Archeologické nálezy a etnografická pozorování ukazují, že převážná část (95%) materiální kultury lovců a sběračů v minulosti i v současnosti je vyrobena z materiálů, které se v paleolitických kulturních vrstvách nedochovají (dřevo, rostlinná vlákna). (Škrdla, Zhodnocení technologií výroby kamenných nástrojů)

A do třetice Jiří Svoboda, když popisuje jednu z vyhodnocujících disciplín archeologie - typologii upozorňuje: ,,I typologie má své meze a překročí-li je, vytváří místo dějin lidí jen samoúčelné dějiny předmětů, navíc často chronologicky nespolehlivé.“ (Svoboda 1999)

Proto někdy prehistorikové a zejména právě gravettologové neoznačují dané paleolitické materiály za doklady z určitých kultur, ale spravedlivěji za materiály patřící do okruhů určitých konkrétních technokomplexů (především štípané industrie). Skutečné rozdělení a vytvoření systematiky dávných etnik tak, aby odpovídala skutečnému někdejšímu etnografickému dělení (etnik, kmenů, národů, skupin, spolků atd.) je totiž dnes naprosto nerealizovatelné. Proto se užívá umělá systematika, vytvořená především na základě technologií výroby kamenné industrie. U paleoetnik sběračsko-loveckého typu, který se vázal na mírnější klima, je poměr nedochovatelného materiálu vyšší, než u severských loveckých populací. U technokomplexů sběračsko-loveckého typu nám často chybí archeologický umělecký materiál (slonovina a kost, protože se dávalo přednost dostupnějšímu a lehčímu dřevu). Teprve severské lovecké společnosti, které vzhledem k podmínkám využívaly náhradní materiály za dřevo (slonovina, kost, parohovina, vzácně i měkký kámen a keramika), nám poskytují nějaký solidnější materiál, dokládající uměleckou kulturu. Pak označení technokomplex (například pro gravettien) je určitě umělý název, který se však v reále netýká jen společné techniky výroby tzv. gravetek (malých hrotů s jedním, uměle otupeným bokem), ale například další umělecké, konstrukční a řemeslné výroby a cítíme tak za tímto označením i mnohem více.

Pod označením gravettienský kulturní okruh nebo gravettienská kulturní tradice si zase můžeme představit určité kulturně-umělecké společné znaky, jakými jsou především stojící, statické venuše s rukama těsně na těle, s nohama těsně u sebe a se společným umělým kánonem proporcí, který je charakterizován především přesně opačnou výškou umístění klínu a spodku zadečku, než je u skutečné lidské anatomie. Kánonem zde přesně vymezuje možnosti pozic rukou na těle a preferuje určitý konkrétní specifický anatomický znak, jako je umístění tuků těsně pod pasem na pánevních kostech. Takové označení je také umělé, protože může zahrnovat jak náhodné paralely, tak jen cizí přejaté prvky. Teprve vzájemným porovnáváním námi sestavených umělých celků vzniká pole pro skutečné pochopení vztahů opravdových a specifičtějších někdejších kulturních a sociálních skupin. Pro oblast pochopení politických a národnostních (etnografických) skupin je rozbor archeologického materiálu jen stěží (a jen okrajově) použitelný, naopak v oblasti kultury je takový materiál někdy postačující. To proto, že kulturní vlivy se mohou šířit i napříč národy, zejména jsou-li provázány naprosto striktním a naléhavým diktátem prudkých klimatických či ekologických změn. Tato práce pojednává právě o zpracovávání jedné takové kulturní tradice.

Vedle kamenné industrie sleduje archeologie další společné kulturní znaky, zájem o určitá lovná zvířata, určitou topografii krajiny, sídlištní charakteristiky, pohřby, umění atd. Proto je v některých případech možné uvažovat, že máme v rukou materiál, který lze označovat přece jenom za něco více než za pouhý technokomplex. A to je i případ gravettienu a jeho místních variant.

Tyto technokomplexy zpracovávají a vyhodnocují tradiční obory a to jen ze své vlastní pozice a to je v pořádku. Když však kvůli televizi, filmu nebo expozici zjistí, že tento pohled nedostačuje k plnější rekonstrukci, nepřipustí si svá vlastní omezení a pokusí se vykládat schopnosti někdejšího etnika jen na základě svého oboru. Tím dojde pochopitelně zcela zákonitě k zásadnímu porušení kritického myšlení a takoví hodnotitelé jsou už mimo vědu. Taková situace má však společného jmenovatele a tím je absence písemných postupů a prací na dané téma, jinak by takové práce byly snadno kritizovatelné. Potíž je, že se občas takové práce přece jenom objeví, ale v podstatě jsou podobné názory beztrestné a navíc jsou pro velkou část veřejnosti dobře přijatelné. Dodnes uspokojivě nevíme, jak se s takovou situaci vypořádat. Paradoxně, kdyby totéž udělal lékař nebo řemeslník na stavbě, kdyby se pustil do něčeho, k čemu nemá potřeblou kvalifikaci, ani takovopu práci neumí, bylo by to v naší společnosti hodnoceno jasně negativně. Tady nám to však s podivem vůbec nevadí. Chcete hodnotit jiné lidi? Chcete vynášet soudy o jejich schopnostech? Nemusíte se zabývat psychologií, nemusíte sledovat sociobioologii, nemusíte nic vědět o evolučních mechanismech. Staňte se prostě archeologem!

Pravdou je, že dnes ani nevíme, jak přesvědčit dané úředníky, aby rekonstrukční paleoetnologie mohla vůbec oficiálně profesně existovat. Aby se neusmívali a nešoupali žádosti o otevření takového pracoviště archeologům, protože "...to prý pod ně spadá...". Archeologové řeknou, že to pod ně nespadá a že na takovou práci peníze nemají, ani na ni neseženou granty a tudíž ji nemohou financovat a úředník se usměje, protože má o starost méně: "Vidíte, ptal se archeologů, protože ti mají na starost pravěk a oni o rekonstrukční paleoetnologii neměli zájem, tudíž jistě taková práce nebude asi potřebná. Ti pravěcí vopičáci nám za to nestojí". Proto je nutné v současnosti zajistit profesionální pracoviště zaměřené na rekonstrukční paleoetnologii. Jistě se to podaří, archeologie prošla kdysi také svým amatérským obdobím. Situace je však v současnosti krizovou, protože návaznost na práci Zdeňka Buriana po výtvarné stránce se již z velké části uzavřela.

Například archeologie pracuje jen s malým zlomkem předmětů a stop někdejších lidských činností (oproti původnímu, skutečnému žijícímu etniku). A tyto stopy bývají někdy navíc druhotně pozměněny a přemístěny. Síla archeologie a její smysl je v hmotném, dokladovaném materiálu, ale tím je zároveň silně vymezen její zájem ve smyslu daného paleoetnika, proto klidně můžeme mluvit o redukcionismu. Archeologie ze své podstaty nemůže říci nic o někdejším integrovaném celku, protože je ze své podstaty redukcionistická. Z duše mi mluví docent Jiří Svoboda, když v úvodním slově k poznámkám ke struktuře myšlení paleoetnik (Svoboda, Čas, prostor, příběh a identita 2000) píše: ,,Geneze lidského myšlení je otázka přesahující rozměry archeologie jako disciplíny, její metodickou výbavu i výpovědní schopnosti fragmentálního archeologického záznamu.“ Redukcionismus vidíme také v některých specifických oblastech antropologie, i když ta má teoreticky programově možnost zajímat se o někdejší integrovaný celek, například kulturní (sociální) antropologie, která je někdy i otevřená psychologii (podobně smýšlí i Jiří Svoboda už ve výše uvedeném příspěvku). Ale protože ani tento obor své kompetence plně nikdy nevyužil a neprodukoval systematicky zpracovávané a komlexní představy o paleoetnikách v rekonstrukcích, je racionální a správné předpokládat, že se tak nebude dít ani v budoucnu. (Zajímavé je, že moje odborné práce z oblasti rekonstrukční paleoetnologie bývají někdy vřazeny právě k antropologii, ale mohly by být také klidně přiřazeny i k psychologii).

Antropologie jde však vlastním směrem a řeší si své vlastní dlouholeté úkoly a i kdyby byl tento směr velmi blízký, je stále na jiné koleji.

Každý z jednotlivých oborů se vyvíjí, hlídá a zkoumá si vlastní pole a tím je jak zahlcen novými výzkumy, tak samozřejmě revizemi starších. S časem se mění přístupy, metodiky i podmínky, takže je občas nutné zásadně zrevidovat dřívější výzkumy. A tím se každý stávající obor sám zahlcuje a už se nestíhá otevírat novým, byť potřebným a logickým oblastem. Mnohdy totiž revize starších výzkumů přinášejí velmi zásadně odlišné výsledky od těch původních. Proč tomu tak je, můžeme ukázat na příkladu tendenčního vyhodnocení archeologického materiálu pod tlakem vlastní představy, popsaného Olivou u práce Karla Mašky kolem hromadného hrobu v Předmostí z konce 19. století. Oliva si všímá jak tlaku vlastního očekávání, tak tlaku tehdejších představ společnosti a problematičnosti celkové archeologické situace a zcela správně upozorňuje i na vliv, který měly počínající právní tahanice s archeologickým rivalem Martinem Křížem (Oliva, Mýtus hromadného hrobu v Předmostí). Do vědy vstupuje uvědomění si psychologického rozměru hodnotitelů, který výsledky vědy může neuvěřitelně ovlivnit a stojí za to jej registrovat a zabývat se jím. Co se týká samotných komplexních rekonstrukcí, tam těchto mechanismů velmi přibývá a bez specifického postupu není vůbec možné materiál racionálně vyhodnotit.

Z daného lze snad tušit, že věda sama se logicky rozpadá na jednotlivé oblasti. To proto, aby bylo možno dané oblasti jednotlivě a efektivně zkoumat, ale pro celkové hodnocení je nutné zpětné syntézy, tedy multidisciplinární cesty. A i tato multidisciplinární syntéza musí mít nějakou naprosto konkrétní podobu, metodiku a pravidla. Přesvědčení, že je to nutný a reálný úkol vyplývá ze současného směrování sociobiologie, která šíři lidského chování podstatně zúžuje z volného projevu naprosto svobodné inteligence, která by měla tisíce a statisíce variant a podob na projev takové inteligence, která je ve své variační šíři velmi úzce, přísně a nekompromisně vymezena svojí biologickou podstatou. To je pohled na věc, který si můžeme udělat také ze strany psychologie. (Podobné nebo stejné úvahy najdeme také u sociobiologa, někdejšího profesora na Harwardské universitě, Eduarda Wilsona /Wilson, 1978/).

Proto v této práci je kladen zvláštní důraz na metodiku a na kritické hodnocení, ke kterému je rozhodně třeba se vracet, protože to je obdoba medicínské Hippokratovy přísahy v oblasti vědeckého zájmu o prehistorii a vůbec neškodí si ji občas přeříkat. Tato práce zpracovává materiál podle zásad rekonstrukční paleoetnologie, tudíž se nesnaží hned vysvětlit především některé atraktivní otázky. Například proč někdejší lidé zhotovovali lidské figury na rozdíl od konvenční starší prehistorie (např. Augusta Josef, Zrození venuše 137-139, Krajské nakladatelství Olomouc 1960). Rekonstrukční paleoetnologie vlastně staví úplně na logické posloupnosti poznání, takže nemůže vysvětlovat vznik určitých kulturních aspektů ani jejich funkci, pokud ještě nebyla pochopena samotná podstata pohledu na určité předměty. Jinými slovy, dívat se na artefakt vůbec ještě neznamená ho vidět. Jan Jelínek (Jelínek, 1990) nazval 20. století dobou pokusů o vysvětlení vzniku umění a jeho funkce pro paleolitickou společnost. Při revizním pohledu je však možné se dívat na takové snažení jako na nadhodnocené a netečné k základním údajům. To znamená, že je také možné nahlížet na 20.století jako na dobu naprosto předčasných závěrů. (A s výjimkou posledních dvaceti let 20. století takové tvrzení nebude jistě nijak přehnané.)

Rekonstrukční paleoetnologie se musí také vyhnout zmatečnosti zahlcením záplavou materiálu, které je blízké společnému a velkolepému předvedení všech sošek (a také i samotných ,,symbolů vulv“) z celého mladého paleolitu a dokonce neolitu dohromady a to i přes snahu odlišit alespoň dílčím způsobem věcnou, kulturní, mytologickou a časovou rozdílnost (Jelínek Jan, Velký obrazový atlas pravěkého člověka, 1977, 370-413). Pro zamrznutí řešení úkolu si však stačí vzít nevhodný, úzce vybraný materiál, jako jsou kubické venuše nebo naopak silně geometrizované venuše, jak svoji zkušenost popisuje Jiří Svoboda po té, když chtěl ze silně geometrizovaného výtvarného stylu našeho pavlovienu získat konkrétní data, která by vypovídala o ,,genezi lidského myšlení“ (Svoboda Jiří, Čas, prostor, příběh a identita-poznámky ke struktuře paleolitického myšlení, Archeologické rozhledy LII, Praha 2000).

Stejně tak je předčasná a zmatečná otázka ,,Proč hroby mají takový a takový specifický charakter? Přijít a vzít si atraktivní trojhrob a hned nastolovat teorii, která je evidentně prvoplánová, nemytologická a silně poznamenaná našim kulturním zastíněním, je v současnosti určitě přinejmenším nezodpovědné, neřkuli rovnou diletantské (například televizní pořad SEX BC Stone Age). Údajné zabití mladých lidí v dolnověstonickém trojhrobu jako potrestání za sexuální prohřešek je značně spekulativní a nález lze vysvětlit daleko přirozenějšími způsoby.

Tady platí opatrně, ale pevně vedená poznámka:

,,Nejprve pánové ukažte, jak jste zpracovali daleko jednodušší materiál!“

Těžko je možné brát vážně samotná tvrzení o proražení lidí kůlem, o noži, jakož o poprášení barevným práškem, když už Klíma jasně upozorňuje na naprosto evidentní fakt, že zde máme nález části barevné, hliněné kompaktní krusty, tedy někdejší hutné hliněné masky, která je také i v samotném pořadu vidět. Tvůrcům filmové pseudorekonstrukce vůbec nevadilo, že zde ukazují jak skutečnou krustu, tak konvenční představu, že mrtví byli posypáváni barevným práškem (jak to vidíme i na stařičkém obraze Zdeňka Buriana - pohřeb muže Brno II).

Jak vážně brali tvůrci tohoto pořadu archeologické materiály, je také možné sledovat i u náhrdelníku u prostřední osoby. ,,Pračlověk" měl na sobě náhrdelník, protože se to všude maluje a traduje a tak je dáme i těmto ,,pralidem". Co na tom, že tito lidé žádné náhrdelníky v hrobě neměli? Jejich chyba, ale my to napravíme! Podívejte a už vypadají jako správní ,,pračlověci“. A tak při detailních záběrech skutečně uvidíte na gravettienském severu nikdy nedoložený náhrdelník.

A samotné zabíjení lidí v pavlovienu nebo dokonce v souvislosti z trojhrobem? Jeden z aktérů pořadu, Jiří Svoboda, ve výše zmíněné práci si je plně vědom onoho zkreslujícího pohledu a uvádí: ,,U žádného ze známých hrobů (v našem pavlovienu) ovšem nelze prokázat, že by mrtvý podlehl nějakému násilí. (Svoboda, 2000)

Taková informace se tvůrcům filmové představy evidentně nehodila, stejně jako Svobodovo upozornění v samotném televizním pořadu, že nám uniká smysl trojhrobu. Tvůrci pořadu si smysl našli. Přesně v duchu 20. století, kdy bylo hledání smyslu cítěno jako povinnost vůči společnosti. Ale se zkratkovitým, zbrklým uvažováním se setkáváme v poslední době i jinde.

Například ve snímku Země ledu (Discovery Chanel) se dozvíme, jak je inteligence důležitá a jak lidé mají největší mozky mezi lidoopy a paviáni mezi opicemi a je to proto, že obé žijí sociálně ve skupinách. Toto tvrzení je přespříliš závažné, než aby se mělo rychle v divákově hlavě vstřebat jako prostá realita. Prvně přece musíte pánové doložit, že nejméně inteligentní mezi lidoopy jsou samotářští orangutani, že mají nejmenší mozky a pak, že opravdu paviáni mají skutečně nejsložitější sociální strukturu organizace mezi opicemi a že jak v Africe, tak i v Indii nemají obdobu.

Jinak si totiž pořád myslím, že právě člověk a pavián žijí především mimo prales a mimo stálé zdroje vody v potravě. Jedná se podle mě spíš o systém hospodaření s vodou a tepelnou regulaci. Ale možná, že velikost mozku u paviánovitých je mezi opicemi největší prostě už proto, že paviánovití jsou největší mezi ostatními opicemi (na což nás však tvůrci filmu neupozornili!). Především bych nenápadně upozornil ty, kteří měří každý kubický centimetr inteligence pravítkem, aby se podívali do skutečného klinického života, kdy někteří pacienti musí mít odstraněnu celou jednu hemisféru mozku a to, co jim zůstane, je na centimetry srovnatelné se šimpanzem a jaksi to neznamená, že tito lidé nejsou lidmi, dokonce se nepromění v úplné hlupáky, ,,pračlověky“ ani v lidoopy. Myslím, že je na čase přijmout pohled na individuálnost chování druhů z pohledu moderní sociobiologie a genetického předprogramování mozku daného organismu a že dnes rozhodně nevystačíme s vědomostmi na úrovni prosté fyziky objemu hmoty mozku počátku 19. století.

Je dobré konfrontovat předkládané teorie či tvrzení i v rádoby vědeckých pořadech s reálným životem a podívat se, zda patřičné teorie nemají tak náhodou závažné potíže se zobecňováním.

Někteří vědci nebo propagátoři témat o pravěku se v zápalu hry najednou ocitnou mimo hřiště, kdesi na zadním dvorku pseudovědy a pavědy a dokonce i hrou fascinovaní kameramani tam s nimi vběhnou také a točí a točí, dodávajíc září reflektorů celé situaci důstojnou přesvědčivost. Vladimír Podborský užil pro popis takové podobné situace trefný termín ,,vznášení se“ nad a mimo realitu archeologického pramene.

Rekonstrukční paleoetnologie je vlastně na té tiché a klidné odvrácené straně Měsíce, kde se věnuje především těm nejednodušším věcem ve výkladu obsahu materiálu, jako například co materiál vlastně zobrazuje? Jaký je materiál v celku? Jaký je v detailech? Máme na stole celý materiál, nebo je to jen jeho zlomek?

Řazení jednotlivých paleolitických materiálů a jejich zpracování v rekonstrukčních metamorfózách je také zcela odlišné od velké části dosavadních zvyklostí, kdy se posuzovatelé především věnovali hlavně jen té oblasti, kterou právě nebo nedávno vykopávali a prostě hledali jen nějaké srovnávací materiály pro snadnější pochopení jejich archeologického materiálu. Nebo se věnovali výběrově jen materiálům, které měly podpořit jejich specifické teorie vzhledem k materiálu, který vykopali nebo ho výběrově zpracovávají (steatopygie, těhotenství, sexualita, skryté mužské nebo ženské sexuální symboly, symbol přejídání a bohatství, přání bohatství a přání obezity a tak dále). Vlastně i práce doktorky Sofferové byla přes svůj široký záběr výběrová. Její práce v materiálu střední a nejmladší fáze mladého paleolitu se týkala především jen těch materiálů, které někde připomínaly tkaniny nebo užití technologie pletení a košíkování (Sofferová, 2002).

Nespokojenost s tímto ,,volným“ přístupem, silně umocněným v poslední době se rozvíjejícím, nekriticky pojatým přístupem izolovaného vyhodnocování archeologického materiálu (v obecné poloze), trefně vyjádřil Vladimír Podborský v publikaci zaměřené studentům: ,,Chápu, že mnohým příslušníkům mladé generace se zamlouvá únik od ,,rigidní“ materiálové archeologie k líbivým tématům nadstavbového charakteru, psaných navíc lehčím slohem, formou eseje či polovědecké beletrie, kde se autor nemusí namáhat se vstupním vědeckým materiálem, obtěžovat se s citačním aparátem, kde je v podstatě nekontrolovatelný.“ Podborský dále rozvíjí:,,Postmoderní (v archeologii postprocesuální) doba takovému stylu nahrává: publikace tohoto druhu jsou i komerčně výhodné. Ale budeme-li se takto trvale ,,vznášet“ nad vlastními archeologickými prameny, budeme ještě vědci?" (Podborský, 2000, 49-53)

Proto se rekonstrukční paleoetnologie vrací k nejpůvodnějšímu materiálu do úplného základu a stejně i tato práce postupuje podle metodiky rekonstrukční paleoetnologie systematicky od nejjednodušších úkolů ke složitějším a to pokud prameny dovolují v co nejkomplexnějším plošném výčtu nálezů pomocí kritického uvažování. Jedině tak bylo možné pochopit některá základní pravidla a s těmito relativně snadno získanými výsledky co nejméně zkresleně řešit další, složitější druhoplánové úkoly. Pokud však došlo k nejednoznačnému výkladu, je představena celá kompletní škála možností v koridoru možného, což je právě v rekonstrukční paleoetnologii základní princip práce, a tato otevřenost k dalším možným alternativám také plně odpovídá zásadám kritického hodnocení vědecké práce.

Práce byla zhotovována při součastném hodnocení ze strany psychologie a to konkrétně podle oblasti psychologie zabývající se vizáží, zjevným vnějškem a zjevným světem psychiky etnik a člověka. Takže zcela absurdně pro laika, kterým může být i studovaný archeolog, bude znít moje tvrzení, že odhalováním původní podoby tělních ozdob nebo oděvů gravettienců vlastně neodhaluji a nepostihuji samotný soukromý svět gravettienců a samou interní podstatu jejich kultury a určitě už ne jejich osobní intimní psyché a podstatu.

Proč? Protože to, co nalézáme jako archeologický materiál, je většinou v určitých oblastech spojeno s personou, tedy s jakousi společenskou maskou, za kterou se teprve člověk sám někde hluboko uvnitř schovává. Určitě nález malého ohniště, u kterého se člověk hřál a pracoval zde, odhaluje jeho samého v jeho nitru, ale už velké ohniště nebo série ohnišť na volném prostranství může znamenat nějaké někdejší velkolepé ohnivé divadlo, za kterým se člověk schovává. Ozdoby, nápadité tělní řemínky, výpravné oděvy i nádherné čepice gravettienců, stejně jako jejich ohromné mamutí kostnice i krajina, ve které žijí, jsou součástí divadla persony. Jak hluboko je tam uvnitř samotný člověk a jaký je? Proč si zvolil tuto personu? Co mu tato persona přináší, co mu nabízí, jak mu pomáhá a jak ho naopak deformuje? Kdy tuto personu odhazuje? Jaký k ní má vztah a jak silně je s ní provázán?

Takovým způsobem uvažování je určitě šokován prehistorik, pro kterého je tělní příkrašek často jen a pouze znakem duševní vyspělosti nebo jak se dnes namnoze komentuje - dokladem symbolického myšlení.

Nejde mi o klasickou prehistorii, nejde mi o běžnou archeologii, jde mi především o ty dávné lidi, o skutečnou expedici do těch dávných časů, jde mi o vědu s duší, která se zajímá i o duši dávného člověka. Nejde mi o antropologii nebo archeologii, ale o paleoetnika, tedy o komplexní, živé entity (v podstatě to je definice paleoetnologie /Svoboda, 1999/).

Když v roce 1999 publikoval Martin Oliva svoji práci o pavlovienských skládkách kostí, předložil svoji představu o mamutích kostech jako o prezentačních objektech. Bezpochyby tím i doložil, že pochopil význam persony pro interpretaci archeologických artefaktů, i když termín "persona" přímo neužil (v našem specifickém dělení ji řadíme konkrétně pod nepřímou personu). ,,U největší a nejnebezpečnější lovné zvěře nelze vyloučit ani spolupůsobení prestižních aspektů, kdy kvantita nahromaděných pozůstatků mohla reprezentovat loveckou zdatnost komunity.“ (Oliva, 1999)

Rekonstrukční paleoetnologie se věnuje práci s různými obory, mezi kterými vyniká psychologie