Persona a sociobiologie

Z oblasti sociolobiologie je věnována celou dobu v této práci pozornost Wilsonově koncepci člověka jako tvora jehož specifické chování je odvozeno od jeho specifické lidské genetické výbavy. Ať přímo nebo nepřímo je výsledkem určitý společný soubor základního lidského chování, Wilson upozorňuje, že takový soubor našel v etnografickém materiálu antropolog Murdock (Wilson, 1978). Z onoho Murdockova souboru se do vizuální persony promítají především tyto typy chování – dekorativní umění, etika, etiketa, folklór, gesta, hygiena, kouzla, tkaní, účesy, výchova k čistotě, zdobení těla. Dohromady s Gouldovým náhlým výskytem a stází co by zatím nejsolidnější evoluční teorií můžeme bez obav zařadit gravettience do etnika na které se Murdockův seznam také vztahuje a to vše je navíc podpořeno i archeologickým materiálem.

Zvykem (etiketou) gravettienců jsou účesy, ale také zde najdeme dekorativní umění užité při zdobení těla a to jak na soškách, tak i v hrobech.

Opakování dekorativních zdobných pásků na velké rozloze a Evropy naznačuje takřka stejné folklórní prvky, stejně je to s mytologií opačně orientovaného muže vůči ženě za jejich pevného vzájemného spojení. Textilu jsme se zeširoka věnovali ve velké samostatné kapitole.

Řeč těl sošek-jejich gesta jsou vymezená folklórem, ale i tak registrujeme skloněné hlavy zjemňující nahost sošek, jindy vidíme štíhlý dlouhý krk a hrdě narovnanou hlavou a samotné gesto gravettienského důstojného postoje přijdeme vždy, když tyto sošky srovnáme se soškami následujícího období kultury magdalenienu. Navíc řazení sošek muže a ženy s jejich proplétáním je evidentním gestem, které je jako gesto chápáno bez odporu všemi prehistoriky právě v trojhrobu z Dolních Věstonic.

Starost o čistotu a hygienu sem můžeme přičíst z oblasti etologie savců, navíc lze určitě udělat umělý model starosti o lysou kůži sociálního tvora, která ještě navíc vylučuje spousty škodlivin, protože funguje se svými potními žlázy jako další část ledvin. Tady se občas vyskytnou poznámky o přirozené libosti a nelibosti kolem starosti o lidskou kůži a je možné pátrat po těchto údajích dál, mohou se také příměji opírat na nějaké genetické programy.

I kdybychom měli pochybnosti o sociobiologii nebo o Gouldově stázi (relativní stabilizaci morfologie a etologie živočišného druhu) pro člověka v gravettienu a stavěli se k nim kriticky, samotný rozbor archeologického materiálu kolem vizuální persony se vůbec nedostal do sporu z oběma teoriemi. Naopak se domnívám, že rozbor genetického materiálu člověka, ale i lidoopů povede k nalezení určitých genů, které ať přímo nebo nepřímo budou mít na svědomí právě uváděné společné způsoby chování. Nemusí je přímo a přesně vytvářet, ale spíš je budou limitovat. A domnívám se, že například starost o kůži (na základě libosti a nelibosti) a další shodné typy chování lidí a příbuzných tvorů bude mít identický genový základ. Pak ovšem nezbude absolutně žádný prostor pro špinavé a rozcuchané ,,pračlověky“. Navíc je možné že budeme moci v genetice porovnávat podmínky pro vznik hypertorfických chování některých druhů lemčíků a lidí. Domnívám se tedy, že sociobiologie bude vstupovat do pohledu rekonstrukce s důkazy v rukou, tam kde je vlastně dnes ještě nečekáme, a že opravdu chování a vlastnosti, které dnes můžeme řadit do oblasti teorie nultého předka budou velice pádně odsunuty rozvíjející se genetikou.

Hlavním materiálem práce o personě gravettienu ze strany sociobiologie byl použit materiál Eduarda Wilsona, stejně jako mnozí američtí autoři citují spíš americké autory než evropské, také Wilson vychází spíš z koncepce rolí v podání Ervinga Goffmana (Junga vůbec neuvádí), což je zase podobné vidění persony, jen z jiného úhlu. A Wilson takovou představu persony v Goffmanově podání nekritizuje, ale naopak sám dál rozvijí.

V publikaci ,,O lidské přirozenosti“ najdeme u Wilsona řadu materiálů, kdy počítá s evolučním procesem v kultuře a souběžným evolučním procesem v biologické podstatě člověka a tím se určitě dostává Wilson do určitého tradičního ,,vnitroamerického“ sporu mezi behavioristy a eugeniky, kdy Wilson se zdá být na straně eugeniků a naopak Jung na straně behavioristů se svým zřetelem nejen na člověka a kulturu, ale i na mytologii jako na třetí faktor, který se může měnit spolu s kulturou aniž by se musela nutně měnit podstata člověka.

Když však čtete Wilsona pozorně zjistíte, že jej rozhodně nelze označit za zastánce tvrdé linie dokonce si právě on všímá kulturní proměny chování a postavení ženy a dětí u Sánů-Kungů, při změně hospodářství, která se vlastně odehrává před našima očima v minimálním čase. Wilson si tak sám odporuje, když přičítá moderním současným lidem zmněněnou biologickou podstatu oproti paleoetnikům (i když podle něj to nebude rozdíl velký) myslím si, že tyto názory jsou u Wilsona determinovány dobou, v roce 1978 rozhodně neprobíhal tak intenzivní výzkum gravettienu jako o pouhých deset let později. Stejně je to i z materiály kolem Gouldovy stáze, ty by také rozhodně pozměnili Wilsonovu pohotovost přiřknout tak snadno větší genetické rozdíly v rámci jednoho druhu. A je docela normální, že ten, kdo přímo nezná archeologický materiál má s představou prehistorie člověka své problémy a o automatickému přičítání jungovského stínu paleoetnikům ani nemluvě. Jak Zikmund Freud tak Carl Gustav Jung připisovali dávným předkům vlastnosti uvězněné v našem stínu a vůbec si toho nebyli vědomi, protože tak činili pod tlakem okolí. A když se vrátíme v širším kontextu k Jungovi vidíme u něho témata jako společné archetypální chování, společná archetypální mytologie, vše vlastní lidem napříč různými kulturami, bez možností vzájemného předávání informací. Oba významní myslitelé se podle středoevropských měřítek řadí do svobodomysnému volnomyšlenkářskému proudu renesančního leonardovského typu.

Moje práce vlastně jen vzala základní myšlenky a postřehy těchto vědců a aktualizovala je do podoby, kterou je možno podpořit právě i archeologickými materiály. Jednoduše řečeno stačí velmi málo, aby šlo s danými materiály velice dobře pracovat.

V poslední době se objevuje na internetě kritika podílu genetiky na chování člověka a provází ji snaha úplně zpochybnit sociobiologii a evoluční psychologii jako vědní disciplíny. Když se však podíváme na popis chování některého hmyzu například genetické pokusy s křížením hmyzu, který podle genetického klíče odstraňuje nebo neodstraňuje mrtvé larvy z komůrek, či čteme-li Wilsonův výčet chování ,,inteligentních“ mravenců snadno musíme souhlasit s názorem na geneticky podmíněné chování, tak jak je popisuje Wilson, když mluví o kutálejících se kamenech v předem daných koridorech, které však někdy časem mají na výběr do kterého koryta přejít, protože některé koryta jsou sice hluboká, jiná zato mělká. Kdyby se spíš daní kritikové věnovali širokospektrálnímu mezioborovému propojování s ohledem na genetiku určitě by udělali lépe, protože by měli spíš jen určité rámcové výhrady, které by aktualizovali dané obory. Současná kritika je spíše zajímavá z pohledu psychologie, kdy v ní vidíme dílo subjektivního obrazu světa, kulturního zastínění z pohledu typicky amerického bipolárního a tradičního sporu mezi vrozeným a naučeným. Čili se jedná o předvídatelné reakce emotivního a společensky konvenčního materiálu jen okrajově ležící u zobecnitelné kritiky.

Velice důležitá je i poznámka o dekorativnosti gravettienského umění, jednak se dostáváme jednou nohou do oblasti kunsthistorie a druhou do sociobiologie, což slibuje zajímavé výsledky. Vlastně tato oblast je zpracovávána v současnosti v rámci dopilovávání a aplikace teorie hypertrofické tvořivosti do oblasti lidského chování (připravovaná publikace pro Antropark). Primátologové si všímají, že současní lidoopy reagují na rozmístění určitých předem daných výtvarných prvků na připravené pracovní ploše a to s určitým průkazným smyslem pro kompozici. Samotná čára nebo změť čar je však vždy chaotická a motoricky nekoordinovaná. Srovnáme-li jej z vějířkem ze Stránské skály(?), rovnoběžnými vrypy z Bilzingslebenu jakož i z obdélníčku z téže lokality musíme u mladého evropského erekta konstatovat, že se zde objevuje naprosto odlišný výtvarný projev a tím je geometrizace.

Pokud se budeme držet sociobiologického pohledu, musíme konstatovat, že tvořivost u řady tvorů má pro určitý rukopis konkrétní genetický základ a že geometrické objekty vytváří už například i hmyz, například to jsou ony známé šestiúhelníkové komůrky včel. Jestli je tento předpoklad správný je vedle hypertrofické tvořivosti mezi lidoopy a lidmi další podstatný genetický rozdíl.

Jednoduše řečeno bylo by marné očekávat u lidoopa geometrizaci a tedy to, co považujeme za dekoratizaci, protože jejich rukopis postrádá smysl pro velmi pravidelné čáry a prvky, protože nemají pro takovou činnost organický podklad CNS, která jej nemá, protože bez určitého konkrétního genu nebo genové skladby nemůže tento organický podklad ani vzniknout.

Opačně, pokud erekti vytvářeli geometrické výtvarné prvky, pak toto chování mělo takový organický i genetický základ, který to umožňoval a zároveň vymezoval (determinoval). Tudíž vedle něj nemohlo existovat už jiné chování a dané chování se navíc muselo se promítat do další tvořivé a hypertroficky tvořivé činnosti. A jestli se takto bavíme o erektech a máme přitom v rukou jen několik takových artefaktů o to jasněji a názorněji bychom měli chápat tutéž situaci u gravettienských sapientů. Například geometrizaci venuší, geometrizaci ozdob na venuších, geometrickou podstatu ozdob oděvů ze Sungiru, Moravy, Itálie atd. Tato geometrizace se uplatňuje jako základní klíč typicky lidského vzorce chování a platí plošně. Proto odbyté a hrubé výrobky patří do výjimečné oblasti spotřebního zboží nebo produkce poznamenané paralyzující úzkostí, individuální nešikovností, prudké emoce, depresí či nemocí. Když tedy někdo provede takzvanou ,,rekonstrukci“ kde jsou odbyté hrubé výrobky jako obydlí, plavidla, oděvy a prostředky k přepravě je jeho představa už nesmlouvavě mimo koridor možného, protože taková produkce nebude zřejmě zapadat do genetického programu pro tvary vytvářených předmětů u Homo sapiens sapiens či už i Homo erectus. Pochopitelně, že geometrizace této nadměrné tvořivosti automaticky produkuje výtvory, které se mezi jiným stávají i symboly.

Když jsme u genetického programu moderního člověka, je zajímavá poznámka Roseline Davido (Davido1998) o tom, že i nevidomé děti sahají po kreslení a malování, avšak bez zrakové interakce ztrácí o tuto oblast vyjádření se zájem. Davido naznačuje, že je snaha kreslit a kreslením se vyjadřovat u dětí přirozená. Dnes, když jsem se svým šestiletým synem prolézal různá zapovězená zákoutí přírody v našem městě našli jsme i několik ,,bunkrů", které děti samy zcela spontálně vytvářejí bez vedení dospělých. Tyto bunkry jsou jak pozemní tak nadzemní, některé mají jen jednoduché obložení s klacků, jiné i střechu. Téhož si všímal i Martin Oliva, který také považuje takové chování jako předprogramované a pro člověka v určitém věku charakteristické. Je možné, že výbava geneticky daných programů jedince pro chování a zájem v určitých oblastech nemusí vést jen k cíly nějaké dovednosti rozvinuté v dospělosti, ale už může být mistrně rozvinutá podstatně dříve, jako například řeč. Ale také některá dovednost může sloužit jen dítěti jako psychická kompenzace a v dospělém věku může mizet nebo metamorfovat. To by mohl být případ kresby a malby, které jsou vlastní dětem a postupem času o tuto činnost ztrácí jedinci zájem. Zůstává však dovednost a schopnost výtvarně tvořit, která se promítá do zkrášlování sama sebe a určitých předmětů. To by mohl být případ persony, kdy u dětí spíš vidíme zájem o kresbu a malbu, nikoli o svůj zjev a proti tomu postupně jak mizí zájem o kresbu a malbu narůstá zájem o svůj zevnějšek. Je tedy možné zkoumat, že výtvarně a řemeslně zpracovaná vizuální persona jedince má možná nějakou pevnější a konkrétnější biologickou základnu.

Poznámka k sociobiologii: Specifickým pohledem autora je pohled na jednotlivé obory skrze další obory a sledování procesu zobecňování. Chápe práci E.O.Wilsona a jeho snahu jako vysvětlování lidského chování (především kolem sociálního chování) jeho biologickým (genetickým) základem. Autor nevidí nebetyčnou propast mezi chováním a schopnostmi zvířat a přiklání se také k Janu Jelínkovi, který kulturu chápe jako předávání informací negenetickou cestou -nápodobou a učením. Stejně jako Jan Jelínek označuje takové chování za kulturní a na kulturu pohlíží, stejně jako Jan Jelínek jako na něco, co není vlastní jen člověku (a rozdíl vidí především v objemu nikoli v principu). Proto propojuje velmi snadno Goulda a jeho náhlý výskyt druhů se srovnávací psychologií a rozdíl, který zůstává mezi lidským a ,,zvířecím" chováním vysvětluje pomocí teorie hypertrofické tvořivosti. Hypertrofickou tvořivost, která velmi snadno vysvětluje právě zmnožení a zvrstvení tvořivosti a jednání a chování člověka už z obecného pohledu je snadno vysvětlitelná drobným jevem na základě změn kolem neurotransmiterů. Jednou z možností je sentitizace, kdy má organismus na určité neurochemické reakce a látky jakousi alergii - přecitlivělost. Pak reakce kolem potřeby určité hladiny neurotransmiterů a zacházení s nimi může vést k potřebě je vyrábět. Taková výroba neurotransmiterů je vázána buď umělým přísunem těchto látek, nebo naopak přirozenou produkcí organismu v případě činností (tvořivosti). Výsledkem této teorie je možnost akceptovat výsledky srovnávací psychologie a etologie, které ukazují v chování člověka a mnoha jiných tvorů řadu identických znaků a nikoli zásadních rozdílů. Samo sociální chování je tedy podle teorie hypertrofické tvořivosti vygenerované procesy tvořivosti do složitých podob ale v podstatě se stále jedná o totéž chování jako u řady ostatních sociálních tvorů. Autor akceptuje výsledky a pozorování z oblasti srovnávací psychologie a etologie a identické projevy chování jako u lidí nepovažuje za nemožné. Schopnosti mnohých zvířat jsou identické nebo podobné a čteme-li publikaci Fraňkové a Bičíka pozorně musíme si uvědomit, že rozdílnost mezi zvířaty a lidmi je nesporná především v kvantitě-objemu určitých druhů chování (symboly, výměna informací, řeč, vědomí, sebeuvědomění a podobně). Musíme také registrovat, že mnohé kategorie rozdílů mezi zvířaty a lidmi jako vědomí a vyšší vědomí byly utvořeny uměle a nevyplývají z pozorování a odrážejí spíše mytologie a společensko-kulturní normy nikoli však reálnou kriticky zpracovanou reálnou situaci. Dokonce zjišťujeme, že některé oblasti nejsou dost dobře zmapované dodnes a jiné přináší zmapované daleko dříve televize nebo ústní sdělení, těch kteří se osobně setkali s určitými zvířaty, které se chovali tak jak neměli ,,hříčky přírody" (např. žako šedý, který užíval slova tak, že bylo jasné že si je velmi dobře vědom jejich významu v první polovině 80 let u nás.) Je nutné se možná dívat na svět zvířat úplně opačně přes arovávací psychologii a to možná jenom díky tomu, že otočíme hodnotový žebříček a senzitizaci a habituaci dáme do popředí jako jedny z nejdůležitějších, ne-oli hlavní kritéria chování. Určité druhy chování se nemohou prostě u většiny živočichů uplatnit, nebo uplatnit v takové míře, protože je takové chování překryto habituací. Senzitizace a habituace jsou dva protichůdné veledůležité aktivační systémy v chování jedinců různé podle druhu i individualit. Bavíme se ztotiž o tom, že jevšemu chování nadřízený systém, zda vůbec dojde k nějaké reakci a jak silná tato reakce bude. Opačně pokud tyto systémy pomineme vyjde nám, že je někdo hloupý, ale ve skutečnosti jsme jej ani nedonutili přemýšlet. Prostě jej nedonutíme k dané aktivitě. Oba systémy mají však adaptační charakter a oba jsou rovnocené, jeden znamená aktivitu s rizikem mrhání zásob energie a možnosti být nápadný pro predátory nebo negativně ovlivnit životní prostředí a druhý vsází na jistotu nenápadnosti, šetření zásob a nepoškozování okolního prostředí. Zkušenosti a opravdové mistrovství může rozvíjet jen senzitizace a naopak habituace znamená utlumení aktivity organismu. Inteligence tak zůstává mimo hřiště, pokud se například u šimpanze řeší úkol nau určitý časově krátký limit. Po velmi krátké době nastupuje u lidoopů habituace a jedinec o úkol ztrácí zájem. Habituace je adaptační důležité opatření snad jedno z nejdůležitějších. Jedná se o samotné přežití. Řeší se zde úspora a hospodaření s energií. Přespřílišná aktivita-aktivita bez omezení je neekonomická. Neúspěch při hledání potravy na určitém místě u ptáků vede k nezájmu o toto místo a popoletí aby zkoumaly jinou lokalitu. Tím se zamezí takové aktivitě, která by nedokázala vyvážit energetické ztráty. Sledujeme i souvislost aktivity a zažívání. Sledujeme plazi šetřící energii, Sledujeme býložravce, kteří musí konzumovat déle než masožravci a dlouho trávit. Tady dává logiku změna potravy u lidí a lidoopů. Aktivita a délka pozornosti jsou přímo úměrné systémům trávení. Máme zde také vliv hormonů na aktivitu a sledujeme ji například při srovnání samečků a samic leguánů. Samci jsou daleko aktivnější než samičky. Habituace znamená být nenápadný a díky tomu ujít pozornosti predátorů. Aktivita je riskantní.

Tento pohled vysvětluje, proč je třeba zcela odmítnout časté konvenční porovnání, že je nějaké zvíře inteligenčně či rozumově nebo schopnostně na úrovni dvou, tří, nebo čtyřletého dítěte. Díky systémům využití především habituace a šetření se senzitizací mohou zvířata v přírodě přežívat. Snižují pravděpodobnost konfliktů a teprve při jejich řešení používají inteligenci. Proto mohou nejen sami přežít, ale i odchovávat mladé. Jiná je situace u schopnostmi stejného dítěte. To nemůže v přírodě přežít, je velmi otevřené senzitizaci a dostává se tak do řady problémů, které brzy nestíhá řešit. Čili celková koncepce takového porovnání je už sama kvantitativně i principiálně neporovnatelná.

Pořád se tak nějak dostáváme k tomu, že pokud chceme pochopit dávné lidi musíme předně pochopit sami sebe a pracovat s nepředpojatými informacemi, podklady a poznáními. To je v rekonstrukční paleoetnologii jeden ze základních problémů. kdy musíme odlišovat fakta od konvencí či sugestivně nebo autoritativně předložených, obecně přijímaných spekulací. Na druhé straně vždy, když narazíme na nějaký takový problém může si být člověk jist, že tou dobou už někde jinde někdo jiný řeší stejný problém a dojde ke stejným výsledkům. Při dalším vydání se prostě může napsat porovnej a připsat citace.

Z tohoto pohledu j možné se na personu tak jak ji sledujeme v gravettienu se dívat jako na obecnou základní adaptaci stejnou jako všude u ostatních zvířat, která je zde jen hypertrofována tvořivostí. Nejde o samostatné povídání, odtržené nebo jen naznačené u zvířat. Vizuální persona je tedy především velmi konkrétním a základním vizuálním komunikačním prostředkem, odrážejícím lidské specifikace.

Společným znakem pohledů zcela jinak koncipovaných, co se týče odstupu člověka od ostatních živočichů, jsou určité společné mytologické rysy. Je to víra ve výjimečnost člověka, podstatný nesouměřitelný rozdíl duševní nebo i fyzický a víra ve výjimečnost a jedinečnost mechanismu nabytí takových výjimečných schopností. Podíváme-li se historicky na tento princip vidíme jeho nástup v době zemědělských kultur a jeho pokračování trvá dodnes. Ať je to víra v duši, kterou má člověk nikoli zvíře, ať je to antický předkřesťanský svět nebo pozdější křesťanský svět. Nebo víra v svatou práci, která polidštila opici. Víra v práci, která je prací jen tehdy, je-li navýsost uvědomělá, podpořená myšlením, které je však kupodivu jen a jen, jak jinak - žádné jiné než lidské. Oč je jiná víra v zázrak kultury jež vyprodukovala ,,symbol" - ve vesmíru ojedinělý nástroj lidství. A nebo víra v neustále rostoucí mozek, jehož zvětšování sebou přináší nevýslovnou a zcela nesrovnatelnou inteligenci, jež míří ke hvězdám. Snadno rozlišíme, že společným znakem těchto nápadů je výjimečnost člověka a výjimečnost a jedinečnost mechanismu jeho výběru. Je to až archetypální příběh plnohodnotné mytologie, mytologie společensky tak vyhovující, že snadno jedna mytologie může nahradit druhou, protože společensky-hodnotově jsou v podstatě identické a nepůsobí sami o sobě žádný větší převrat.

V oblastech našeho zkoumání narazíme často na kritéria, která jsou z pohledu těchto mytologií předem daná a v rámci nich je očekáváno, že budeme hodnotit a popisovat sledované skutečnosti předem očekávaným způsobem. Takovou ukázkou rozpoznání takového společenského tlaku a očekávání a zároveň revolty a přímé a odvážné odpovědi je článek v knize Fraňkové a Bičíka v kapitole ,,Vědomí jako proces sebeuvědomování a koncepce vědomí", kde autoři citují OAKLEYE ,, Zvířata si jsou vědoma svých aktivit i jejich důsledků, učení. Jednoduché vědomí je u všech živočichů od protozoí výše, a je přítomno v nervové soustavě těch zvířat, která ji mají. Rozdíly v bazálním učení jsou více kvantitativní než kvalitativní povahy. Vyšší forma vědomí - ,,consciousness"se vytvořila ve fylogenezi u vyšších plazů, ptáků a savců..." Autoři závěrem dodávají: ,,...Badatelé, kteří se chtějí přiblížit pochopení vědomí u zvířat ukazují, že vědomí není nic mystického, a priori nepoznatelného a vůbec podezřelého....Mnoho z kritik a neporozumění by bylo možné odstranit, kdyby bylo možné podat vyčerpávající definici vědomí. Přijímání nebo odmítání existence vědomí u zvířat záleží na jeho definici. Ta může již předem vyloučit existenci u zvířat. Griffin (1986) v souvislosti s úvahami o komunikaci zvířat říká: Výjdeme-li z předpokladu, že zvířata jsou nemyslící, geneticky naprogramovaní roboti, potom jejich komunikace nemůže dát důkaz vědomého myšlení. Proto je důležitější, než předem definovat vědomí, zkoumat, jakými mechanismy realizuje živočich své vztahy k prostředí, jak je efektivní jeho výměna informací s prostředím, jaké je uchování integrity jeho psychické (nervové) činnosti..." Dále autoři dodávají... ,,Podobně je tomu s problémem vztahu vědomí a prožívání. I zde je možné srovnání člověka s jinými živočišnými druhy. Jedním z argumentů proti vědomí u zvířat je, že pouze člověk může vypovídat o svých vnitřních stavech. Avšak i zvíře o nich dovede vypovídat. Je schopno referovat mnohými prostředky neverbální komunikace o svém strachu, bolesti, očekávání, úmyslu. Také jeho akustické projevy odrážejí vnitřní stav a jsou důkazem toho, že tyto stavy skutečně existují. Zvíře je schopno o nich komunikovat s dalšími živočišnými druhy." (Fr.Bičík, 1999, 181). Evidentně se spíš dostáváme do oblasti, která nám připomene vězeňský experiment ve Filadelfii, či popření v případě rozporu vědomí, nebo známé poslouchání příkazů. Společensky vyhovující novodobé mytologie jsou v současnosti jistě překážkou objektivního výzkumu, na druhé straně se sama taková mytologie může stát předmětem zájmu výzkumu a být tak rozebrána a přenesena do říše pohádek jaksi zevnitř.

Vyloženě opačný přístup sledujeme u zastánců symbolického myšlení

Svoboda Čas lovců, Milan Nakonečný Sociální psychologie

Psycholog Milan Nakonečný (Nakonečný 2004) uvádí v příkladech směrů v sociální psychologii odstaveček o sociobiologii. Je to starší koncepce sociobiologie a mechanismu vzniku lidského chování. Základní myšlenky, které Nakonečný popisuje, stojí na velmi úzkostné a samojediné orientaci na gradualistickou koncepci evoluce s dopředu naplánovanou podmínku, že toto všechno platí jen tehdy, je li lidské chování výsledkem života s vytvářením skupin a společenství. Kritická poznámka:Obecně lze tomuto postupu lze vytknout nepropojitelnost se stází a náhlým výskytem a přespřílišné očekávání u naprosto jedinečného evolučního mechanismu, který jinde nemá období. Tj. je nestatistický - mimo jakékoli statistiky. Ten kdo se přiklání k takové heuristické formě ojedinělého mechanismu, který vede k ojedinělému způsobu chování je samozřejmě mimo logické myšlení. Obranou proti případné kritice je víra (odvozená od mytologie) že se jedná o výjimku proto, že před sebou máme zvláštní případ - vrchol evoluce. A celkově se hledá důvod proč by měla být člověku udělena milost-výsada, která by jej dala na vrchol evoluce. Například je to zvětšování inteligence na žebříčku evoluční stupnice (schodišti). Postupné zvětšování mozku a podobně. Ale už se neříká, že evoluci si lze lépe představit jako spíše keříky které tu a tam náhodou nějak pokračují v jiném druhu a vlastní existence jednoho druhu je jen jedním z prutů bez možnosti řady větších změn a přizpůsobení. U většiny druhů je jejich genetický a faktický život spíše příběhem než evolucí. A není ani jasné, zda ke vzniku nového druhu napomohou ty síly a specifikace, které na bázi přírodního výběru daná forma daného druhu získala. Nakonečný popisuje tento myšlenkový proud takto: ,,...evoluce lidského chování, která se uskutečňovala v souvislosti s vytvářením skupin a společenství, jež lze pozorovat již u některých druhů zvířat, a vedla k takovým důležitým způsobům chování, jako např. altruismus. V určité fázi vyústila evoluce lidského sociálního chování, které vedlo ke vzniku myšlení a řeči, k utváření kultury, jejíž fungování znamenalo významný obrat v evoluci člověka vůbec: vliv biologické dědičnosti byl doplněn ,,dědičností kulturní", tj. předávání historicky získaných znalostí, vlastností a způsobů chování z generace na generaci prostřednictvím socializace a institucoinalizovaného vzdělávání. Spolu s tím probíhal vývoj lidské společnosti, jejich institucí a organizací (etika, právo, věda, technika, náboženství, ale i obchod a ekonomika, výchova, manželství a rodina atd.). Sociální život uskutečňující se v určitých sociálních svazcích je ostatně produktem evoluce a u člověka zprostředkoval přechod od přírodního bytí ke kulturnímu bytí: ,,člověk je od přírody sociální bytostí a vytváří biosociální jednotu"(Wuketits, 1997, s. 139).... ...Sociálně žijící druhy zvířat však nevytvářejí společnost, nýbrž jen určité formy společenství, společnost je fenomén specificky lidský, což plyne již z jeho jedinečných lidsky socioálních historických atributů, jako výroba, obchod, města, školy a další produkty lidské civilizace.

(evolucionalismus)

Gradualistický evolucionalismus,

Podíl práce na polidštění opice

Podíl inteligence na vznik člověka

příběh nebo evoluce

Vliv Mytologie na společenském akceptování teorií

Není rozhodující zda je společensky přijatelná ale jde o to co se s ní děje při zobecňování a zda se sní dá prakticky pracovat, zda se dá využít k prognostice.

Persona je sice provázena složitými rituály a pracně upravenou vizáží ale ve své podstatě je to zase jen vygenerované chování kolem obyčejné persony. Autorova teorie stojí naplno na Gouldově koncepci náhlého výskytu a předvádí tu situaci, kdy se v genetickém materiálu objevuje jediná drobná genetická změna a to ,,alergie" na určitý neurotransmiter nebo kombinaci neurotransmiterů. Výsledkem je nutnost senzitizovat - tvořit, jak duševně tak hmotně. To vede okamžitě k hmotné produkci, stejně jako k progenerování dalšího chování. Tak vzniká kultura, sociální složité chování, mytologie ritualizace a podobně.

(Mozky, Jelínek,kultura symboly)

(subjektivní poznámka) Když jsem jako kluk ve škole poslouchal výklad vzniku umění, cítil jsem velký rozpor mezi tím, co je zde prezentováno a mezi tím proč jsem kreslil sám. Příčiny vzniku umění hledali teoretikové v nějaké racionální oblasti a vycházeli jak by řekl z obchodní filozofie. Občas tuto filozofii vidíme například u různých výkladů lidského chování u evoluční psychologie. ,,Když něco dělám musím z toho materiálně něco mít". Já jsem však musel kreslit a musel malovat a nic hmotného jsem s toho neměl, protože ve mně bylo prostě takové nutkání, které muselo být naplňováno, a to dokonce i tehdy, když se mi vůbec malování nedařilo. Stejně tak to cítili i jiní mladí výtvarníci - popisujíc nutnost se výtvarně vyjádřit, jako reakci na vnitřní tlak (nutkání) k této činnosti. Dnes určitě dávám přednost příčině vzniku umění na úrovni genetických změn kolem neurotransmiterů vedoucí k nutkání výtvarničení a naopak i k uspokojování výtvarnou činností a plně odmítám primární příčinu vzniku umění jako obchodu s duchy a lovem zvířat, či duchy a sexualitou či cosi se neurčitého a rádoby unikátního se symboly. Je to určitě konflikt přístupů dětí a dospělých, který řešil už Antoine de Saint-Exupéry. Dospělý podle mne prostě jen příliš počítají a obchodují a vlastně žijí v úplně jiném světě než děti.