SPRÁVNÉ DĚVČE

Jak malá a křehká jsou ta stvoření, jak slabá, jak na pohled zdají se přítěží v drsném světě mrazivého severu. Kam však přijdeš, má lásko, tam se všechno mění, tají ledy, sníh ustupuje, stromy se zelenají a svět se stává krásnějším a úplným. Kvůli tobě hory přenáším, létám jako pták a hledám kvítek v poušti sněhu. Jak jsi malá a křehká a přesto mi dáváš tolik sil. Mé cesty už neurčuje sever, východ a jih ale jen směr, kterým jsi ty.

Starogátský epos O lásce, po roce 29 230 před námi (vysvětlivka: dívky a ženy byly daleko menší a slabší oproti mužům, než je tomu v současnosti).

Dcera Šala Gomepsis se dnes toulala na své další samotářské výpravě. Jak jsem se již zmínil, milovala samotu a odvaha a samostatnost jí nechyběla. Hrdě snášela odloučení a tvrdé podmínky venku v přírodě, kterou tolik milovala. Zastavila své štíhlé rychlé sáně, kterým přední, odvážně zatočené oblouky dodávaly umělecky nadsazený šmrnc. Dojem dotvářela postupně se zvětšující záď, která končila dalšími dvěma obrovskými oblouky. Ty přecházely do nahoře se vzájemně křížících kruhů, jež byly v místech překřížení pevně spojené. Na těchto dvou velkých zadních obloucích byly navíc připevněné další, vždy po jednom tenčím proutěném kruhu. Zadní oblouky byly pevné a evidentně sloužily jako madla pro ruce. To kdyby přišel kopec a bylo třeba sáně popotlačit kupředu. Na samotných saních měla Gomepsis složený dlouhý spací vak z kožešiny, který byl řemínky upevnitelný ke kostře saní. Dalším nezbytným vybavením byly vaky s přikrývkami, polštáři, oděvy a zásobami. Vzadu nahoře na obloucích, málem bych zapomněl, visely různé pasti.

Nyní Gomepsis sedí na saních, zahalená do kožešinového pláště, v ruce dlouhé bidlo na pohánění sobů, kteří udýchaně pofrkují a snaží se po dlouhém běhu uklidnit. ,,No tak, čekám!“ řekla vlídně dívka.

,,Už to bude slečno.“ S těmito slovy se z jiných saní rychle vrhla na zem jiná dívka a začala rozbalovat dlouhý pás sešitých kožešin, aby mohla slečna Gomepsis vystoupit, aniž by se dotkla země.

Zatím se na druhé straně motali a pobíhali na svých unavených nohou další tři lidé, kteří rychle budovali jiný, tentokrát větší stan, aby slečna měla pohodlí, na jaké je zvyklá. Než malé, lehké nožky Gomepsis přecupitaly za doprovodu dvou dívek kožešinový pás (no co kdyby slečně uklouzla nožka), stan byl složen a na zemi rohože a kožešinky. A když se zde slečna protahovala, už kolem pobíhali chlapci s pláštěm stanu a oblékali jeho kostru do dokonalosti. Jedna ze sloužících dívek přenesla cestovní oheň spolu s otopem do stanu a šikovně rozfoukala pěkný plamínek, který se dokázal během chvilky zakousnout do nachystaných polínek a vonného sušiva (zřejmě do sušeného mamutího trusu). Nahoře už chlapci chystali tyče, aby nasměrovali správně komín a jedna dívka jim zevnitř dávala pokyny. To podle toho, jak se choval ohýnek uvnitř. Museli být nad míru hbití, protože vyrobit něco málo zbytečného štiplavého kouře, pěkně by to schytali, zvláště, když jejich paní ještě stojí.

Mezi tím druhá dívka nachystala pro svoji paní noční oděv a noční plášť a ona, sloužící, cupitala od sání do stanu samozřejmě už po sněhu, neboť kobereček byl již dávno srolován a poklizen. Mezi tím vším již první dívka rozdělala ve stanu pořádný oheň, rozvěsila po stěnách textilní, nádherně vzorované závěsy a na strop zavěsila lehkou, dnešnímu igelitu podobnou, nepromokavou fólii proti dešti a sněhu, která kryla především protější část vchodu, tedy místo, kde se již dívky navrstvily polštáře a neuvěřitelně teplé pižmoní kožešiny. A už se ohřívají kameny v ohništi a venku se zakládá další ohniště pro služebnictvo. Na ohni uvnitř obydlí se pečou voňavé řízky masa, které jsou záhy nakrájeny na kousky a dány do misek z březové kůry. To už se dopékají velké chlebové placky a další dívka vytahuje speciálními kleštěmi rozžhavené varné kameny z ohniště a klade je do vodou naplněných nádob upletených z proutí a rákosí, které mají uvnitř potah z kůže. Rychle je třeba dát do některých sušenou bylinnou čajovou směs, do jiných speciální aromatickou směs a do dalších se už sype rákosová mouka a sušené příměsi pro rychlou, ale pikantní polévku. A tak slečna nabírá zdobenou březovou naběračkou polévku, přikusuje velký chléb a dojídá se šťavnatým masem. Pak je třeba rychle, ale opatrně slečnu svléci a na řadu přichází očista ve voňavém a dozajista exotickém odvaru namočenou textilií. Voda je teplá a i když jí není mnoho, ona koupel jistě udělá svoje. Pak si dívka sedne a popíjí horký čaj. Najednou ho vyprskne a začne křičet a nadávat, ale to už zvenku běží nějaký hoch a v misce nese trochu sobího mléka. Evidentně se opozdil a jeho nepřítomnost stála jeho paní drahocenný klid. Teď, jak mladík vtrhnul dovnitř, aby vše napravil, ještě přilil oleje do ohně, protože jeho velitelka a velevážená paní zde stojí, pochopitelně v rámci totální toalety jen tak, úplně, ale úplně bez jakéhokoli oděvu nebo alespoň hromady šperků a drahého oleje dálného původu vetřeného do kůže a tudíž přechází z křiku do neuvěřitelného jekotu společensky zcela znemožněné oběti. Z jinak nesrozumitelného jekotu bylo zřejmé, že se některá slova opakují stále dokola a tudíž bychom ze zaťatých pěstiček, kopajících nožiček jinak roztomilé postavičky ležící na břiše a propínající se v křečích provázených bědováním a nadávkami mohli vyčíst, že toto dívčino chování míří rovnou do horoucích pekel hysterického záchvatu. Teprve česání rohovinovým hřebenem krásnou Gomepsis uklidnilo. Zase seděla u ohně a tentokrát popíjela čaj s mlékem. Zbytek mléka z misky byl rozmíchán se speciálním olejem a byl jí pak jemně vetřen do kůže jejího nádherného těla. Že se vše v dobré obrací, bylo jasně patrné z už jen ojedinělých vzlyků dívčiny.

Po vzoru své velmi odvážné, hrdinné a otužilé paní se chovalo i její služebnictvo. Služebnictvo byl takový super sehraný tým, který dnes vidíváme u závodů formulí F1, ale s tím rozdílem, že tomuto týmu závody nikdy nekončí a také u toho všeho se musí postarat i sami o sebe. Všichni se musí rychle učesat, do vařící vody u venkovního ohniště nasypou obyčejnou sušenou kopřivu na čaj, ale mléko do čaje si neodpustí ani oni. Pak je potřeba se umýt a přesto, že je těsně pod nulou, dívky i chlapci, každý v jinou dobu, se svléknou, vlezou do stále ještě nezamrzlého potoka a tam se umyjí. Je nutné se pak dobře utřít, hodit přes sebe plášť a zkontrolovat oděv jestli jej není třeba někde opravit, nebo vyčistit. A je třeba se najíst, utéci na záchod, který je velký, neboť je vlastně všude kolem. Mladé služebnictvo si stan dnes zase nestaví, spí venku na saních. Stráž bude spát oblečená pro pohotovost a ostatní si zalezou do hromad neuvěřitelně teplých kožešin. Konečně je Gomepsis upravená a nachystaná na spaní. Má na sobě jemnou noční halenu z pruhovaných textilií, přivezenou z velké dálky. Zcela evidentně pro dívku tato košilka znamená trochu více, než jen jeden z mnoha oděvů, dokonce je z blízka vidět, že je na několika místech spravovaná. U tak malicherné a noblesní dámy? Proč?

Venku zatím pobíhají mladí, rychle sundávají pláště, aby mohli vklouznout do kožešin. Jeden mladík jménem Tergapon ještě cvičí s dvěma plnými těžkými vaky, aby si udržel krásnou, svalnatou postavu. Až když všichni leží, si Tergapon uvědomí, že všechno není v pořádku a pobízí jiného, mladšího hocha, aby rychle vstal, dal na sebe plášť a utíkal za jejich velitelkou. Ten s výrazem oddaného sluhy, jehož jediným smyslem života je sloužit věrně a zcela oddaně vstává a se slovy plnými něhy a obdivu ke své paní kráčí k jejímu stanu. S výrazem nevýslovného štěstí v obličeji odchází své paní sloužit. Je možné zaslechnout jeho mezi zuby proceděná slůvka jako například… ,,blbá... pitomá... praštěná... panovačná… hloupá… namyšlená… lenošná… nevychovaná… drzá... neomalená… svéhlavá a poslední slovo bylo rozumět velmi dobře, totiž… ,,Bestie“. Bylo neuvěřitelné, kolik láskyplných názvů tento mladík za tak krátký čas a krátkou vzdálenost vyslovil. Bylo zřejmé, že má neuvěřitelný dar řeči a výmluvnosti, ale také dar hrát si se slovy a skládat z nich ty nejbarvitější příběhy, jaké se jen dají vyprávět. A tak tento… vlastně profesionální vypravěč usedl k ohništi Gomepsis. ,,Co to bylo za nadávky?“ obrátila se Gomepsis na mladíka velmi tvrdě a přímo. Mladík se zamyslel a suverénně spustil. ,,To jsem nadával na jednu zlou a panovačnou dámu, která spolu s jinými kumpány kdesi daleko a dávno rozpoutala krutou válku. Tito zlosynové ubližovali mnoha nevinným lidem a tím se bavili …..“…a začal své paní vyprávět o dalekých krajích, zlých čarodějích a temných silách, hodných, pracovitých lidech a jejich štěstí, které jim zlý čaroděj záviděl a rozhodl se jim ho vzít. Vyprávěl o velkých bájných zvířatech, o lidech žijících pod zemí a pod vodou, vyprávěl o velké lásce dětí a rodičů, kteří zlým čarodějem od sebe odloučeni, k sobě přilezou na rozedraných kolenou i přes to, že je od sebe dělila obrovská vzdálenost. Jejich láska překoná všechny nástrahy, ale zlý čaroděj se všech málem znovu zmocní. V rozhodující okamžik je však uštknut hned několika zmijemi, které si chystal pro své oběti vězněné pod zemí a když si jednu takovou komůrku prohlížel, nevšiml si, že zde tito jedovatí hadi přezimují. Zlý čaroděj umírá, už mu nepomohlo žádné kouzlo. Rodina se opět shledá a vydává se na cestu domů. ,,To je pěkný příběh“ najednou povídá Gomepsis. „Jestlipak se něco podobného opravdu stalo? ,,Ano stalo. Můj dědeček zažil něco velmi podobného, ale žádné nadpřirozené cestování vzduchem, pod zemí a pod vodou, žádné říše mrtvých i ten konec byl jiný. Jen loupeživí Heletité. Jejich náčelníka bavilo oddělovat od sebe ty lidi, kteří se mají rádi a posílal je jako otroky do různých částí svého kmene. Dědeček byl malý chlapec a jeho tatínek prý před shromážděním toho zlosyna proklel a řekl, že zemře pomalu, ve strašných bolestech a nebude mu pomoci. On se mu smál, ale když sáhnul pro zbraň, aby ho ztrestal, v pouzdře byla také zmije. Asi si tam zalezla kvůli teplu. Zlý náčelník loupeživých Heletitů umíral v strašných bolestech a Heletité ze strachu před tatínkem mého dědečka a celou rodinu propustili. Zpáteční cesta však byla dlouhá, děti byly již zbědované útrapami a nejmladší chlapeček zemřel.“

,,Je nutné Gomepsis, aby jeden člověk nepovyšoval své rozmary nad životy druhých.“ Mladík se na ni podíval, ale jak zjistil, slečna už spala. Snažil se ji svými příběhy obměkčit a probudit v ní toho lepšího člověka. Vždyť nyní, když spí, vypadá tak neškodně a krásně, ba dalo by se říci, že něžně.

A copak touto dobou dělají v šírých pláních a lesostepích severské divočiny líté šelmy, například vlci, lvi, hyeny či medvědi? Brousí si zuby a drápy ve svých brlozích? Co se s nimi stane, až noc přikryje celou krajinu svým temným hávem? V záři měsíce poběží krajinou, oči jim budou planout v záblescích světla úplňku, jejich rozšířené nozdry bude dráždit pach kořisti a událostí předešlého dne vyrytých do země pachovými stopami na památku včerejška. V krajině nejsou jen velicí lvi s jaguáří kulatou hlavou, ale i velicí medvědi s krátkým čumákem a malým sraženým zadečkem. I když zcela důvěrně mezi námi... relativně malým, slovo relativně bych podtrhnul. Když si támhle v té hromádce kamení najdete lebku obyčejného hnědého medvěda a porovnáte ji s lebkou jeskynního medvěda odněkud ze středu Moravy, zjistíte, že ve skutečnosti nosní kosti medvěda jeskynního určitě nejsou menší než nosní kosti medvěda hnědého. Takže čich medvěda jeskynního patrně nebyl o nic horší, než čich medvěda hnědého. To jen ten zbytek hlavy je tak obrovský. A tak můžeme předpokládat, že zatím co sedíme a pozorujeme jednoho medvěda jeskynního, že i on je obdařen výjimečným čichem a nyní, když nasává vzduch nosem, cítí vše, co se dělo možná plných patnáct, dvacet, ale dokonce i třicet kilometrů odtud. A najednou to přišlo. Úžasná vůně smažících se řízků a pečeného masa. Sliny se okamžitě derou ven, hrdlo naprázdno polyká a představa plného talíře a obrovských voňavých řízků zde ožívá v plné nádheře gurmánské kolosálnosti. Tedy alespoň na naší straně. Ale co medvěd?

Evidentně váhá, je si zřejmě zcela vědom, že je to pach z produkce Homo sapiens a to znamená potíže. Ale rychlý útok na zapomenutý kousek od oběda či večeře, to je něco, co by se mohlo vyplatit. Proto se zdvíhá a míří rovnou za nosem.

Tak a zůstali jsme zde úplně sami. Kolem je tma, protože jsme ve stínu malého, borovicového hájku, jen kdesi vzadu probleskává světlo, odrážející se ze sněhových plání. Když se vydáme ven z bludiště kořenů a větví, brzo najdeme stopy našeho medvěda, jednoho z posledních, co se ještě neuložili k zimnímu spánku. Brzo i on se zahrabe hluboko pod zem do svého zimovištního brlohu. Někteří medvědi dávají přednost přespávání v jeskyních. Není to problém, je to jen a jen jejich výsada. Nikoho zde nepotkají, nikdo jiný zde nebydlí, jen čas od času dojde k jisté události, ale to medvědi nevědí. Změní se počasí, pak zarachotí velká voda a vmete se do podzemních prostor, aby vykonala své dílo zkázy. Chodby samy svým tvarem a spletitostí přispějí a výsledkem je, že se některé části jeskyní časem mění v opravdové medvědí hřbitovy, kde se na sebe vrší kosti medvědů tak hustě a v takovém množství, že se lidem jednou vyplatí těžit tyto kosti pro průmyslové využití.

Zase jsem se zapovídal, jak ten čas letí, medvěd touhle dobou bude už zřejmě obcházet noční tábor krásné Gomepsis a přemýšlet, z které strany do něho vtrhnout, co popadnout a jak se zase rychle ztratit.

Takže medvěd přemýšlí, přemýšlí a... konečně na to přišel! Je to snadné. Popadne přece to, co nejvíc voní po řízcích a pečeném mase a pryč. Rozběhl se jako malý tank. Jeho přední vysoké nohy jsou v kontrastu s malinkým zadečkem jak vypůjčené od staršího bratra, ale už nám běží, míjí sáně, dobíhá ke stanu, naráží na jeho stěnu a ta se povážlivě prohýbá.

... a ze stanu vybíhá náš mladík. Zcela evidentně je všechno jinak. To není tábor Gomepsis, ale našeho mladého lovce sobů, který měl kolem tábora signalizační provaz, vzbudil se a nyní s řevem hledá medvěda. Ale medvěd je přední částí těla již ve stanu a druhou venku. Mladík bere oštěp a teď se raději nedívejme. Jinak bychom viděli, jak špička oštěpu proniká zezadu do těla medvěda, břichem do hrudní oblasti a do plic. Bylo to velmi krátké, ale hned bylo jasné, že tento medvěd letos už nepřezimuje. Mladík nadává a nadává, jen stěží vytahuje mrtvolu medvěda pryč ze stanu. Zjišťuje škody na stanu a hledá po okolí náhradní materiál, kterým by vše nějak opravil a mohl zase spát. Medvěda zítra odvleče na nějaké šikovné místo, kde bude tak dlouho, než se udobří duchové medvědů. Jinak by našeho lovce mohla stihnou Bůh ví jaká strašná kletba. Jediná radost, kterou má, je fakt, že je zvíře plné zásob na zimu, a že tedy bude plno medvědího sádla. Konečně se rozhostil klid a náš mladý muž už zase spí. Spí i tábor Gomepsis i sama krásná Gomepsis a tak můžeme spát nyní spokojeně i my.

Je ráno? Nebo snad už hluboké dopoledne? Je to možné? Slunce dnes nevyšlo. Tedy vlastně vyšlo, ale není vůbec vidět. Kde může být? Celou širou oblohu, či chcete-li nebeskou klenbu, překryl jeden jediný, souvislý mrak. A co tábor Gomepsis? Zcela evidentně zde není. Je to už řada hodin, kdy se ještě před rozbřeskem vstávalo, umývalo, záchodovalo, převlékalo, balilo, vařilo, povídalo, česalo a čančalo, ale také honilo a nadávalo a bylo zde vůbec velmi protivno. Gomepsis zcela rozespalá, už zase oděná v teplém, zdobeném kožešinovém oděvu s kapucí, sedí ve svých saních, ale dnes ještě neřídí. Řízení se věnuje jeden z mladíků jejího soukromého doprovodu. Ostatní dvoje sáně je následují. Chlapci se domlouvají na trase cesty, protože by dnes měli narazit alespoň na dvoje sobí stáda patřící Katárijům a oni chtějí jet šikovně tak, aby svoje trasy vzájemně spojili a šance na setkání se stala jistotou. Jestliže se divíte, jak se tito lidé domlouvají na dálku přesto, že nemají mobilní telefony a nemohou si zanechat zprávy ani maily, poslouchejte. Stačí, když ten, kdo jede první, zde na sněhu zanechá viditelné stopy, protínající příčně koridor tahu sobů. Ostatní dobře přečtou, jak jsou stopy staré, dovtípí se, co se děje a zařídí se podle toho. Opačně, ten kdo jel prvý a prohledává příčnou cestou zasněžený koridor, brzo zjistí, že je zde prvý a rovněž se tomu přizpůsobí.

Gomepsisin průvod tak takový jeden koridor stop zrovna protínal. Viděli zde stopy sobů, ale bez saní. Viděli i krev a zcela jasně podle stop zjistili, že zde někdo včera lovil divoké soby. Za okamžik už před sebou uviděli osamělý stan u malého hájku, sestávajícího z pár borovic, na kterých byla zřízena provizorní lešení s pověšenými ulovenými soby. Zastavili poblíž saně a Tergapon se šel podívat blíže. Už z dálky volal několika jazyky, kdože zde obývá tato místa, ale nedostávalo se mu odpovědi. Konečně se Tergapon rozhlédnul kolem a uviděl nezřetelnou stopu po tažení něčeho velkého a těžkého a mezi tím množství otisků lidských rukou a nohou promíchaných s medvědími otisky.

,,Něco se tu asi stalo, srazte sáně dohromady a ať je paní uprostřed. Vypadá to, že někoho ze stanu vyvlekl obří medvěd.“

Gomepsis, do té doby ospalá, se při těch slovech najednou probudila.

Tergapon si vzal zbraň a pomalu se vydal po dramatické stopě, sledován očima své výpravy. Za chvíli se ztratil v terénu. Na saních ubíhaly dlouhé minuty plné napětí. Všichni se dívali směrem, kde před chvílí zmizel Tergapon.

Daleko odtud a právě tou dobou se probouzel starý Šal Katário. Dopřával si, obletován sloužícími, horkou koupel. To díky desítkám rozpálených kamenů, vhozených do několika věder vody. Jeho staré, revmatické klouby a úpony se trochu uvolnily a poté, co se postupně rozhýbával, mizela jeho noční strnulost a bolesti. Nechal si však raději udělat čaj s přípravkem proti bolesti, protože přece jenom by rád, kdyby šlo všechno rychleji. Starý Katárijec se dnes oblékl sám, sbalil si velkou tašku na výpravy, naplnil ji proviantem a vším podstatným, vzal si plášť a dva toulce, jeden s lukem, druhý s šípy. Katário se díval na toulce s výbavou vrhače oštěpů, které kdysi také používal, ale už je to dlouho. Severské klima mu zničilo zdraví a revma mu pak při metání střel vrhačem uštědřovalo nesnesitelné bolesti. U vrhače je nutné silně a velmi rychle vymrštit projektil, bez ohledu na to, jak sama páka pomůže. Rychlost a sílu střely udává jen a jen rychlost a síla samotné ruky. U šípu je to jiné. Pomalu, velmi pomalu natahujete a pak jen pustíte tětivu. Jak geniální a účinné pro staré pány s revmatem v rukou. Bez luku by člověk nikdy nedobyl sever, protože sever znamená revma a revma znamená problémy. Katárijec neměl obyčejný luk a jeho luk nebyl ani z obyčejného dřeva. Byl to tisový luk, složený z mnoha dílů, zalaminovaný šlachami a navíc i šlachami podélně vyztužený. Protože byl tento luk poměrně dlouhý, šel i dobře natahovat a nebylo často ani nutné ho natahovat po jeho pracovní mez. Jedinou nevýhodou byly delší a tudíž i těžší šípy, ale celkové vlastnosti této zbraně převyšovaly její některé nedostatky a tak si Šal vzal tuto zbraň s velkou důvěrou a jistotou. Vzal si také sněžnice pro jejich lehkost a pro případ, že by letoší první sníh roztál tak rychle, jak napadnul. Nosit totiž na zádech po trávě sněžnice je pořád snadnější, než se zbytečně plahočit s těžkými lyžemi. Šal si sedl na sáně ke svým pastevcům, kteří právě vyráželi do práce. Jel s touto malou skupinkou několika ze svých zaměstnanců na obyčejných saních, ale pod sebe si dal lví kožešinu, aby si přece jenom udržel od ostatních lidí odstup, který, jak věřil, byl plně přirozený a plně zasloužený.

Šal věřil, jak ostatně všichni Katárijové, že je předurčen žít v pohodlí, protože je lepší než ostatní, jelikož si to právě oni spravedlivě zaslouží. Katárijové věří, že mají zázračnou schopnost starat se o lidi, rozdělovat práci a vládnout jim. Důkazem pro jejich tvrzení byly předměty, které dokázali shromáždit jen oni, a které také vznikly mnohdy jen a jen kvůli nim samým a jim podobným.

Starý Šal, někdy zvaný i Katário, už seděl na velkých saních, vítr mu čechral bílé vlasy a on mhouřil oči, dívaje se kupředu na cestu. Pak si ale raději natáhnul sněžné brýle jen s malými škvírkami pro oči. Šal se jednou rukou držel střední vodící tyče saní a druhou rukou spodní boční tyče, na které jsou upevněny popruhy pro sezení a náklad. Sledoval krajinu a po hodině jízdy začal pátravým pohledem hledat známky přítomnosti malého tábora. Brzo je našel. Bylo to snadné, kouř stoupal vysoko k obloze a jeho hustota prozrazovala, že se zde udí o sto šest. Pastevci přibrzdili, on vyskočil a sáně tažené množstvím sobů letěly lesostepí dál někam k velké tundře. Šal sledoval kouř, který se vznášel ve vzduchu a obcházel kopec, za nímž tušil tábor. ,,Jaká to vzácná návštěva,“ ozvali se místní, sotva starého Katárijce spatřili. Dobře už věděli, koho hledá. Bylo to vždy stejné. Šlo se trochu stranou, kde bydlel tmavý, vousatý muž, žijící se svými dvěma dcerami. Byl to Imebirejec, muž s podivnou minulostí a starobylého rodu, který si zakládal na svém původu a na nesmírné vzdělanosti, které se mu díky tajným učením dostalo. Imebirijové před dlouhou řadou tisíciletí ochutnali teplého počasí a všech jeho výhod. Začali sami vysazovat rákos tam, kde předtím nebyl, rozšiřovali pomalu tekoucí a stojaté vody rozebíráním břehů a tak disponovali bohatstvím sušené namleté mouky z kořene rákosu a orobince, která se dala skladovat. Dokonce podnikali i válečné výpravy. Obsadili velká území, kterým vládli a jako daň vybírali mouku a různý proviant. Jejich území se rychle zvětšovalo, počet obyvatel rostl a tak Imebirejové ostatním brzo zakázali vlastnit zbraně a snažili se je držet jen u nesmírně nejistého a otrocky vyčerpávajícího zemědělství. Imebiriové tak získali velice cenné informace o tom, jak vládnout, o hospodářství, vojenství, politice, mytologii a o lidech. Rychle se vzmáhající říše však doslova přes noc zmizela. Prudce se ochladilo, země promrzla, stromy spálil mráz a vodu pokryl led. Vegetační období se zkrátilo a nebylo moci, která by mohla sílu přírody překonat. Zbyl jen lov a beze zbraně se lovit nedá. Zkuste pak vnucovat své představy o posluhování vám vyzbrojenému člověku, zvyklému zabíjet. To nejde. Můžete ho zabít, okrást ho, tu a tam zotročit, ale ne na trvalo jej ovládnout. Sice prý Imebirijové zpočátku nutili své poddané lovit jen sítěmi, oky a jinými pastmi, ale mráz rychle změnil nejen krajinu, ale i lidi. Už je nebylo možné držet dlouhodobě na jediném místě, alespoň na čas lidé museli změnit loviště, nebo alespoň část z nich musela za zvěří na řadu měsíců jinam. Imebirijové už na jejich kontrolu nestačili a brzo je nikdo nebral vážně. Lidé si však ponechali ve svých zvycích jak trvalá sídliště, tak hojné užívání pastí a i svůj um vytěžit maximum z toho mála, co příroda a podmínky nabízely. Poslední nepočetní Imebirijové žili na malých územích severovýchodní Moravy a věnovali se lovu koní, životu na pláních, příležitostnému obchodu a hlavně udržováním svých prastarých tradic.

Zdejší zapomenutý a ojedinělý Imebirij se jmenoval Kanah, což údajně znamenalo skála.

Už s úsměvem a pevným stiskem ruky vítal Kanah Šala.

,,Co přivádí tak vzácnou návštěvu do mého skromného živobytí?“ Ale už na první pohled bylo jasné, že stan i místo před stanem skrývá velmi starobylé kusy výbavy. Nádherné torny, krabice a tašky z velmi lehkých, velmi odolných, ale i neobyčejně umně zpracovaných materiálů. Šal si uvědomil, že přes všechen svůj luxus má jeho - Šalova výzdoba - určitou roztříštěnost stylů. Tady však všechno bylo sjednoceno jediným duchem a jediným stylem. Závistivě pomrkával po vybavení, ale i po Kanahových dívkách, které jej bez poznámek a průpovídek obsluhovaly.

,,Potřebuji radu,“ přiznal se Šal poté, co z malého vaku vyndal malinkou, velmi pracně splétanou skříněčku, nebo spíš pouzdro. Kanahovi zajiskřilo v očích a přijal nabízený dar. Zatímco oba popíjeli čaj, Šal se zeptal Kanaha, zda neví o někom, kdo by místo jeho nedávno zemřelého syna vedl obchodní výpravu na jihovýchod. ,,Uvažoval jsem i o tobě, milý příteli. Jsi stále silný, tvůj vlas i vous jsou stále černé jako peří havrana a přitom máš nesmírný obchodní talent.“ Kanah byl nabídkou zaskočen, znamenalo by to opustit různé teoretické řečičky a skutečně poroučet lidem na výpravě, skutečně jimi manipulovat a skutečně je motivovat a povzbuzovat. To nebylo nic pro něj. Doba imebirijské nadvlády byla dlouhá tisíciletí pryč a Imebirijci rozprášení po celé Evropě si žijí dnes spíše každý sám za sebe, jen s malým příležitostným obchodem. Na druhé straně by to mohla být příležitost získat nějaký majetek navíc. Kanah zmlkl a usilovně přemýšlel.

Vždy Šalovi radil, že vůdce kupecké výpravy musí uzavírat takové obchody, které budou výhodné pro všechny strany. Takže on sám bude muset při obchodování myslet nejen na svůj zisk, ale i na zisk Katáriů. Starost navíc…. ale i prostředky navíc a k tomu se mu nabízí cesta na jih až k moři. Začal uvažovat, že by mohl navštěvovat i jiné Imebirijce a od nich získávat informace užitečné k obchodu, a že by to mohl být nakonec výhodný obchod pro všechny. Takový obchod je dobrý a je i důvodem obchodu příštího. A Imebirijci dnes už o zítřku uvažují.

Odpoledne Šal vyrazil na zpáteční cestu. Spokojeně si mnul ruce a hledal místo, kudy by se nyní měli vracet někteří z jeho pastevců. Do půl hodinky už seděl na ujíždějících saních, zabalen do kožešinového pláště a měl na tváři velmi spokojený výraz.

Ale vraťme se k Tergaponovi a krásné Gomepsis. Opustili jsme je, když Tergapon sledoval stopy zápasu člověka s medvědem. Tyto podivné stopy jej zavedly až k mladíkovi, který právě stáhl sám medvěda z kůže a jeho kožich začal čistit, zatímco tělo medvěda se bude několik dní loučit se svoji duší a musí zůstat do určitého rituálu nedotčeno. Medvědí kožešina však bude sloužit svému novému majiteli podstatně dříve. Tergapon vysvětlil mladíkovi celou situaci a sdělil mu také, že v průvodu je také jedna velmi vznešená paní, kterou by měl mladík co nejuctivěji pozdravit a pohostit ji. Mladík se evidentně s něčím takovým setkal poprvé. Vyrůstal jen mezi lovci a přesto, že i někteří lovci si byli rovnější než druzí, taková šlechta, která se nechává opečovávat, byla pro něj evidentně novinkou, na kterou byl zvědav.

A tak se poprvé uviděli ON a ONA. Jejich pohledy se střetly, v jejich očích to zajiskřilo, žaludky se stáhly, hrdla nemohla vydat jediný hlásek. Zírali tu na sebe, ON hnědovlasý, štíhlý, silný a vysoký s medvědí kožešinou v ruce, s oděvem zdobeným liščími ohony, horizontálně v řadách našitými na tmavý podklad oděvu, jež měl srst dovnitř.

ONA krásná, výrazná, jemná i energická zároveň. Její pečlivě učesané vlasy měly na sobě několik pletených ozdob a dodávaly ji dojem nevšední péče a bohatosti. Její výrazné oči svítily světlou modří na tmavé tváři. Ačkoli kolem všichni mluvili a něco vysvětlovali, pro NĚ neexistoval žádný vnější svět, nic nevnímali, nic než jen jeden druhého.

Ostatní si povídají, prohlížejí kůži medvěda, pozorují mladého lovce, ale i svoji trapitelku a sledují její proměnu a zakletí. Člověk se najednou mění, stává se někým jiným a naopak svět kolem vidí jinýma očima a posuzuje jinou hlavou. Samozřejmě, že by se velice šikovný lovec a charakterní muž nikdy neskamarádil s rozmazleným namyšlencem, ale pokud jde o lásku, vše je jinak a vše je možné. Ani ona by se nikdy nechtěla sblížit s někým neurozeným a nebohatým. Možná, že on ani nepochopil její společenské postavení, byla to pro něj jen mladá neobyčejně krásná a zajímavá dívka na sáních.

Vzal kožešinu, přistoupil k ní, sundal z ní její plášť a přehodil přes ni nový, nádherný plášť z medvěda. Pokud jej dívka neodmítne a nevrátí, může toto přijetí takového daru považovat pomalu i za zasnoubení. Především tehdy, pokud už nějaký plášť sama na sobě měla. Kdyby žádný neměla a dostala by plášť, mohlo by to být považováno jako dar chudým a nemajetným. To by nemělo pak žádnou závaznost. I když ti, co mají nadbytek a rozdávají majetek dokonce do té míry, že sami mají jeden oděv jeden plášť a skromný uzlík věcí, ti bývají nejčastěji voleni za náčelníky. Ale tak je tomu v obrovském světě lovců severu. Jinde v jiných národech zase mají svou šlechtu, která sice majetek také rozdává, ale předvádí se s ním a dokonce dokazuje, jak ho má dost a jak jí na něm nezáleží a při velkých hostinách jej dokonce rozbíjí.

Všude znamená jedno a to samé gesto trochu něco jiného. Tergapon si vysvětlil předání teplého kožichu jako ,,Nebuď tak chladná a studená! Nestůj stále na jednom místě, zahřej se, otevři se žij s námi.“ Pro Tergapona, který pocházel až odkudsi z temperamentního jihu, to znamenalo jediné. ,,Bude se dnes slavit a tančit!“ radostně vykřikl. Seskočil z kamenné plošiny a začal vybalovat. Jeho severští přátelé byli pravda podstatně rezervovanější, ale jeho nadšením a proměnou své paní v solný sloup se také nechali strhnout a jali se hledat parádní oděvy a ozdoby. A to už jeden chlapec držel bubínek, na který okamžitě začal vyťukával rytmus posledního hitu, který si všichni mladí předávali od tábora k táboru tisíce kilometrů, napříč celou Evropou. Tergapon tak měl najednou vlasy v jednom copu, obličej natřený z půlky na bílo, píšťalku a už tančil v plátěné barevné haleně pošité třásněmi, na jejichž koncích byly dřevené a kostěné kuličky, které do sebe vzájemně narážely a vyluzovaly chřastivé, rytmické zvuky. Mladý lovec si uvědomil, že drží neznámou dívku za ruce, rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že se chystá taneční chvilka. Gomepsis se usmívá a povídá si s lovcem, žertuje, sama si vybírá taneční šaty a ozdoby, lovec dává nad oheň sobí maso a rozpaluje množství kamenů, aby je pak vyházel na hromadu, do které dá jedlé vnitřnosti sobů, vše zahází větvemi a přikryje starou kůží. Za hodinu, dvě bude pochoutka na světě, mladí vybalí mouku, nařežou vnitřnosti a malé kousky špeku a vmíchají je do těsta a z toho všeho upečou placaté chleby. Lovec se umyl v potoce a také se převlékl do čistého. Červenou barvou si pomaloval obličej, černou nakreslil linie symbolizující valící se jarní vodu a vytáhl veliký buben s plným dnem, který ohromě duní, takže zvuky vám prochází celým tělem skrz naskrz. Mladí lidé si povídají, jí spolu, dívají se na sebe. Pro takovou přestávku v jejich životě bylo už už na čase, jinak kdo ví, co by se stalo. Gomepsis sedí u ohně s mladým lovcem a pokud si nevypráví, dívají se jeden druhému do očí a u toho poslouchají Tergaponovi písně a melodie, kterým ostatní vytleskávají a vyzpívávají refrény. Mluví se v těch dávných písních o Duchu lásky, který má sílu měnit lidi, povznášet je, dávat jim sílu a smysl života a o tom, jak velké věci se v životě stávají. A Tergapon znal mnoho písní oslavujících život.

ZEMĚ KATÁRIŮ

,,A daroval jim stvořitel celou zemi, aby na ní hospodařili. Osadil ji lidem, aby jim sloužil a pracoval pro ně tak, že jim bude přinášet bohatství. Proto nenamohou svoji ruku a neunaví svoji nohu, jejich kůže neokusí chladu, ani potu. Budou hodovat na vybraných pokrmech, popíjet lahodné nápoje a odpočívat v příjemném plynutí času zahrnuti pozorností svých služebníků.“

Příslib stvořitele, legendy O stvoření, Katáriové kolem roku 26 800 před námi.

A jsme zase na úplně jiné straně území Katáriů a naskýtá se nám obraz tábora profesionálních bojovníků v čele s nezapomenutelnou postavičkou drobného Rifoa. Zrovna cvičí plížení ve sněhu, zahaleni do bílých vlčích kožešin, či bílých plášťů sešitých ze zaječích zimních kožíšků. Katário vše předvádí a pak bojovníky sleduje sám z místa pozice fiktivního protivníka, nadává a vydává povely jako ,,Schovej ten zadek!“ „Nemel sebou!“ ,,Přitiskni se víc k zemi!“ Bojovníci sledují své plížící se kolegy a poté si cvičí střelbu z luku, který je vodorovně nakloněn.

,,To je moc pěkné! Vážně vám to skvěle jde!“ ozvalo se z protějšího svahu.

Nebyl tam nikdo jiný, než Mrakovou nemocí stižený Katárijec zvaný Bláznivý. Zcela evidentně byl zrovna plný neuvěřitelného optimismu a vysoká hladina serotoninu mu dávala pocit, že není nic, co by nedokázal. Měl veliké plány a i on chtěl jet s velkou obchodní výpravou na jih, aby si vylepšil finanční profit. ,,Tak co? Už víš, starý brachu, že co nevidět bude velká výprava za obchodem?“ optal se Bláznivý Rifoa. ,,To je pro mne novinka, ale bylo načase!“ odpověděl mu stařeček Rifo hodně nahlas na druhý kopec.

,,To znamená hoši, že někteří z vás budou dělat doprovod karavaně a dostanou se tak do vzdálených exotických krajů,“ obrátil se na své muže Rifo.

To bylo něco, kvůli čemu sem někteří nastoupili do služby a tak se nyní zvedli, aby se dobrovolně přihlásili na výpravu. Rifo dovedl šikovně vybírat lidi, dokázal je motivovat, ale dokázal také už motivované lidi dál podporovat a dál u nich držet zájem. To řada vedoucích a nadřízených nedovede, buďto takové lidi příliš zahltí a znechutí jim jejich plány, nebo často nadřízený ignoruje přání druhých a prosazuje raději vlastní představu, protože pak má pocit vlastní důležitosti a opájí se chutí moci. Rifo věděl, že nikdy nic takového nefunguje lépe, než když se posilují věci přirozené. Lidé jsou pak spokojení a i jen malá skupina s malými prostředky pak dokáže udělat velké věci. Rifo nemá žádnou velkou armádu, proboha, kdo by ji živil? Má jen několik málo chlapců, které dobře zná a oni znají jeho. Přes jeho komický vzhled a drobnou postavu, každý z nově příchozích rychle pozná Rifovy neuvěřitelné znalosti krajiny, přežití, taktiky boje, ale pozná i způsob jeho velení a vztahu k lidem, po niž něco chce. Říká se, že kdo je vybrán do této malé armády, stává se pak velice často doma ve svém kmeni a ve své skupině náčelníkem. Ani jim neřekl, že toho nebo toho schvaluje, jen šel mezi ně a ty co byli nadšeně vpředu chytil za ramena. ,,Tak se chlapci půjdeme sbalit, co říkáte?“

,,Hlavně, Sidao, když půjde do tuhého, tak jednej a to s úsměvem, vírou a optimismem. Jedno dobré slovo je stokrát víc, než deset ran do břicha. Rozuměj mi, válečný výcvik je něco, co vám dává postoj k jednání. Ale nevyhrožujte, jen nabízejte rozumná a oboustranně přijatelná řešení. Vraťte se mi všichni!“ To hovořil k velice rozumnému chlapci s hlubokým, uklidňujícím hlasem a náramným darem mluvit. Rozený mírový a obchodní vyjednávač. Pak se Rifo obrátil na nejhorlivějšího válečníka Tanaku, který chtěl také na výpravu. ,,Prosím tě, chlapče, budeš velitelem pro lov a velitelem pro průzkum a jestli k něčemu škaredému opravdu dojde, tak jsou životy všech v tvých rukou.“

,,Největším nepřítelem teď není někdo cizí, ale možná rivalita mezi velitelem pro cestu Sidaem a Tanakou. O všem se spolu raďte a důvěřujte si. Každý den bude velet Tanaka i Sidao. Každý za svým úkolem.“ Pak se Rifo odvrátil a šel se projít kamsi na druhou stranu. Bylo mu chlapců určitým způsobem líto, tak se šel uklidnit. I jeho syn zahynul spolu se synem Šala na podobné výpravě docela nedávno. Tak dlouho se nikdy nic obchodníkům nestalo, lidé si jich vážili a neštěstí, které je zastihlo, bylo podle něj možné snadno odvrátit vyjednáváním. Jen mít vůli stanovit přijatelné řešení ke spokojenosti obou stran. Někdy bývá nejlepší požádat o ochranu a tím zaúkolovat druhou stranu. Ta se pak vrhne na nový úkol, lidé se blíže seznámí a vše se v dobré obrátí. Bláznivý byl tehdy na té výpravě také, dokonce asi ví nejvíce, ale když začne vzpomínat, upadne do depresí a dny jen leží na posteli, dívá se do stropu a nechce se mu žít. Asi znovu půjde i Bláznivý na výpravu na jih. Jak bude slunce a svitu přibývat, stane se velmi sebevědomým a veselým člověkem a nebude přátelštějšího společníka, který by svým optimismem ostatní povzbuzoval.

Tergapon už spal a spal snad už celý malý tábor jen ON a ONA spolu seděli ve stanu a povídali si, držíc se za ruce a hledíc si do očí. ,,Tak tohle spací oblečení jsem dostala od maminky, ta nebyla z Katáriů a ráda pracovala a tak mi sešila pruhy různobarevných látek do košile,“ vyprávěla mladíkovi Gomepsis. ,,Otec se na ni za to zlobil, protože nechtěl, aby pracovala a také nechtěl, aby mne maminka učila pracovat. Nedlouho poté maminka zemřela a tak stále nosím na noc tohle oblečení. Je to, jakoby mi maminka byla blíž. Materiál je však příliš jemný a začal se trhat. Já bych ji však nikdy nevyhodila a tak si ji potajmu spravuji sama. Jsem tak vždycky blíže mamince.“ ,,Myslím, že naše světy jsou velmi rozdílné, ale přitom velmi podobné a rozdíly překlenutelné,“ zamyslel se mladík.

,,A když věci nepůjdou, tak jak chceme, utečeme spolu někam za Alpy, někam daleko k moři, kde je i v zimně teplo a sníh ani zloba lidí nás nedoženou,“ dodala úplně jiná, úplně nová Gomepsis, které se svět přeskládal podle hodnot, které jí roky předkládal pohádkář a jak ji vychovávala tajně její maminka.

,,Mohl bych zkusit obchodovat a žít s vámi,“ dodal lovec. ,,To nepůjde, musel bys začít od ničeho, roky by ses učil a učil a nikam by to nevedlo. Kanah z Imebiriů, který vyučuje mého otce, říká - obyčejným lidem je odměnou pochvala, něco malé zábavy a hodně velké naděje, nám ať odměnou je majetek, moc a sláva. Podívej se a to nás také učí Kanah, představ si, že každý by chtěl ulovit zubra pijícího u pramene mamutí řeky. Je tam však jen jeden zubr a jen jeden člověk jej může ulovit. Ostatní a těch je naprostá většina, ho už neuloví. Jde o to, že když chceš po lidech, aby ti sloužili a poslouchali tě, musíš každému z nich nabízet jasnou a přesvědčivou vizi jeho úspěchu a naději, že to bude on, kdo toho zubra získá. Ty se nemůžeš vypracovat sám. Sám můžeš v lese najít hlínu, barvy, suroviny pro nástroje, můžeš se sám v lese povýšit na úspěšného a bohatého člověka jen svýma rukama a svým vlastním rozhodnutím, ale ve světě lidí obchodu, zaměstnanců a zaměstnavatelů o tvém úspěchu budou rozhodovat jiní a všichni stejného zubra ulovit nemohou.“

,,Asi máš pravdu, ale byl jsem vychován k přímému jednání, přímým otázkám a čitelnému chování a měli bychom tedy prvně zkusit všechno podle pravidel.“ ,,To je zbytečné, ty ten můj svět neznáš.“ ,,A znáš ty ten můj?“ mladý lovec srovnával stylové vybavení dívčiny jurty s jeho skromně, i když krásně vybaveným stanem. Také sáně byly odlišné. Všechno bylo tak jiné. Všechno, co se mu zpočátku zdálo tak čarovné a nádherné, začalo se mu najednou jevit nebezpečně cizí a vzdálené.

Gomepsis odjela za svými služebními záležitostmi, protože musela dohlížet na spoustu věcí. Určitě se změnila, byla jiná. Hlavně zmatená. Chvílemi se chovala panovačně jako ta stará, k vy