Smlouva s Ďáblem

 

 

Menaur Zixis si lačným zrakem prohlíží fantastickou řemeslnou práci ozdob hrázdění Šalových saní. Oči se mu lesknou, slova v ústech váznou. ,,To jsou, panečku, sáně! Tak krásné a tak lehké! Tyhle musím mít!“

Starý Šal narazil na své pouti za dcerou na nejrůznější typy lidí, především na ty, co kladou pasti. Kladení pastí je ta nejběžnější forma lovu, kterou zvládají starší děti, ženy, ale je hodna i mužů. I tento muž, kterého potkal, vypadal zprvu jako pasťař. Teď si dotyčného prohlíží a uvědomuje si, že má na sobě různé doplňky a věci, které jsou drahé a některé jsou určitě dalekým importem. Není to obyčejný Gát, i když plynně mluví gátsky. Šal se vyptává hlavně na dceru, ale profesionální oko obchodníka mu o protějšku napovědělo mnohé. Tetování a zdobení hlavy cizince dávají tušit, že je to šlechtic a to dobře situovaný šlechtic. Přimhouřenýma očima sleduje Šal tohoto muže a přemýšlí nad tím, že tohle by mohla být ta pravá partie pro jeho dceru.

Zixis si teprve teď uvědomil, že před ním nestojí prostý člověk, ale neméně hrdý muž, než je on sám, který je neobyčejně honosně a nákladně vybaven a oděn. Pochopil, že tohle je nevšední boháč s nevšedními společenskými privilegii a postavením. ,,Toho nemohu jen tak okrást, toho musím využít daleko lépe pro své záměry. Tady se dá hrát vysoká politika!“ myslil k sobě, zatímco si návštěvníka prohlížel.

 

 

 

Muži začali opatrně oficiální rozhovor, vzájemně si uvědomujíc výjimečnost toho druhého. Prostřeli si na saních a Šal Zixise jako příchozího cizince uhostil horkým čajem, který na rychlo ohřál pomocí cestovní výhřevné lampy a varných valounů. Oba chvíli seděli a popíjeli čaj, kryti před větrem kožešinou, přehozenou přes Boční hrazení sání.

Vyměnili si několik zdvořilostních frází, malé dárky a pak Zixis, co by cizinec, dle zvyklostí prvý začal vysvětlovat důvod své přítomnosti.

 

,,Na našem území se dějí ty nechutné věci s přepadáváním lidí a šíří se to i sem. Hledáme pachatele, žádáme o pomoc při jejich pronásledování a sami se nabízíme, co by pomoc, protože to je nyní i váš problém.“ Pak ukazovákem naznačil svoji maličkost a dodal „no a já tady mám pod palcem válečníky našeho kmene, abychom zde pomohli zajistit mír.“

Šal se zarazil. Zprávy o takovém řádění už slyšel, ale připadlo mu to jako nějaký neskutečný sen odněkud z dálky. „Přepadávání, strach, válka, na tom se vydělat moc nedá,“ zabrumlal, jakoby už počítal ztráty v obchodě. Ale Kanah ví, jak se dá vydělat i na válce. To už si však jen myslel a nahlas to neřekl. Jen se usmál a položiv si ruku pod bradu, vycenil své zdravé zuby na Zixise.

Zixis se narovnal na znamení, že se již dost představil a naznačil výrazem obličeje, aby se představil i Šal.

 

 

„Takže hledáte svoji ztracenou dceru? Proboha, aby tak její zmizení mělo něco společného s těmi přepady, násilnostmi a olupováním!“ zaklel předstíraně Zixis.

Šal najednou přestal dýchat, strnul, v obličeji výraz hrůzy. Takový scénář mu dosud nevkročil do mysli. Zapotácel se, do očí mu vhrkly slzy a hlas se roztřásl. Zixis mohl být spokojený. Jako manipulátor svou ovečku dostal tam, kam chtěl. Našel velmi slabé a zranitelné místo jinak pevného a sebevědomého muže a hodlal toho patřičně využít.

 

,,Nevěšte hlavu, vůbec to tak nemusí být,“ uvolněně spustil Zixis. ,,Svolám svoje lidi a začneme systematicky prohledávat tuto krajinu pěkně kousek po kousku, abychom vaši dceru našli. A přísahám, že pokud tudy prošla, najdeme ji!“ Poslední slova už vykřikl, jakoby v horečném, fanaticky posvátném opojení, ne nepodobnému entuziasmu rytířů křížových výprav. ,,Jen nám dovol na tvém území pátrat, hledat a nalézat.“

V tu chvíli měl Zixis Šala v hrsti.

,,Myslel jsem, že ji roztrhnu, že ji vydědím! Že ji vyženu! Že jí provedu to nejhorší, abych jí dal za vyučenou, že se chová, jako by nebyla šlechtického původu. Začala se sama toulat přírodou jako nějaký usmolený Gát. Jako nějaká gátská ženuška, která klade pasti po krajině a přespává na saních, protože musí nastražit desítky pastí na zajíce, aby nakrmila sebe a děti, zatímco její mužíček si kdesi užívá dobrodružství divočiny na výpravách za velkou zvěří a pak přiveze taky jen hromady zajíců,“ spustil Šal a slzy mu nezadržitelně tekly po tvářích. ,,Při své poslední výpravě zmizela a už o ní nikdo neslyšel. Myslel jsem, že utekla s jedním zpropadeným Gátem, ale ono je to jinak. Včera jsem dostal zprávu, že ten Gát odcestoval až na jih kontinentu a už je to pěkně dlouho. Nicotný Gát!“

„Víš proč tam odcestoval? Ne kvůli obchodu! Ne kvůli bohatství! Ani kvůli slávě, které se nenajíš! Jen tak kvůli cti, kvůli slibu mrtvému. Je to idiot! On si odcestuje někam do tramtárie a mou Gomepsis tady nechá. Vymění její přízeň za hromádku kostí! A ona už tady není. Nikde není! Nikdo o ní neslyšel! Nikdo nic neví o mojí holčičce.

Žena mi umřela, syn mi umřel a už vidím, že nebudu mít ani ji.“

To už Šalovi tekly slzy proudem, jeho víčka škaredě natekla a zčervenala, stejně jako oči. Jeho obličej celý zrudl a vypadal najednou zničeně a nějak staře o dobrých dvacet, pětadvacet let.

V tu chvíli Zixis věděl, proč Šalova fantazie tak živě zapracovala. Smrt byla v rodině tohoto muže realitou, se kterou měl příliš čerstvé a bolestné zkušenosti. Začne tedy odjinud a možná se starému dostane pod kůži.

,,Že se toulala? Inu mládí. Že se zakoukala do svalnatého lovce? No to je dobře, aspoň vidíte, že holka si váží chlapa, co dovede dřít a rozumí hlasu přírody. Naučí se tomu, co neuměla a pak si stejně porovná svůj život s jeho a vrátí se rozumnější a zkušenější. Bude si Vás a toho, co má, víc vážit!

Nač hned nad dětmi lámat hůl?

Já byl také všelijaký a dnes vládnu celému kmeni, největšímu kmeni Menaurského národa! A panečku, jak se mám, ale také jak se musím otáčet“ a teď už Zixis nenuceně zvesela přidal. ,,Nelámejme hůl, ani ji nepohřbívejme, škaredě bychom se mýlili. Budeme pátrat a pátrat! Stačí, když si holka vymkne kotník a někde s nějakými lidmi prostě jen trčí a čeká, než se jí bebí spraví.“

 

Šal se trochu opravdu vzchopil, narovnal se a utřel si rukávem mokrý obličej. ,,Dávám vám své svolení k pátrání. Tady je heslo tohoto území. Všichni se k vám budou chovat s úctou a respektem, jako by se chovali ke mně.“ A řekl náčelníkovi Menaurů tajné trojsloví.

Zixis si už jenom může mnout ruce.

 

Kdesi nedaleko místa setkání těch dvou je malá lovecká chatka. Vnější stěny z kamení a drnů přemazané starou mazanicí, místy už hodně oprýskanou. Místy jsou na ní ještě vidět zbytky malovaných stromečkových vzorů, střecha je z klád, rovněž pokrytých drny. Typická stavba severu. Izoluje a jako trvalé zimní obydlí je ideální.

Kolem chaty jsou zbytky nějakých prastarých podobných staveb, z nichž mnohé byly asi podstatně větší. Zřejmě se užívaly roky a roky, možná vždy jen na pár desetiletí, ale pak dlouho nic a tak to mohlo jít celá staletí. Byly tu také kosti na otop, ale ty co zbyly a byly už po desetiletích či staletích bez tuku, sloužily samy jako stavební materiál. Děti si hrály často venku a někdy přestavovaly celé hromady kostí. Hýbat s kostmi zvířat je sice Tabu, ale bránit dětem při hrách, je ještě větší Tabu. A pak, když je nahonem potřeba něco zatížit nebo zajistit, je jasné, že se použije to, co je nejrychleji při ruce. Kosti a staré kameny. Proto se také takové tábořiště umísťuje na taková místa. Je tu za celé generace spousta materiálu, na který se dá dívat jako na suroviny a zásoby. A vždy poslední osídlení, spojené s přemísťováním materiálů, znamená různě rozsáhlou změnu sídliště. Jo, sídliště by mohlo vypravovat, kolik mělo podob, kolik chat zde stálo, kolik zásobnic, lednic, zástěn, plotů, ohrad, konstrukcí na sušení a uzení, kolik lidí tady bydlelo, všechny jejich osudy, příběhy. A teď, jako by nám tábořiště vyprávělo svůj poslední příběh, který se právě odehrává uvnitř této pomenší, už osamělé chaty.

 

Na podlaze chaty je spousta rohoží, uvnitř krásně zahlazená mazanice, na pěti místech jsou na stěnách pověšeny pruhy vzorovaného textilu a po stranách stropu visí spousta sušících se kopřiv, které se budou na jaře zpracovávat. Jsou tu tři velké vaky mamutího loje na svícení a ohřev do lamp. Jedna taková lampa zrovna osvětluje tři lůžka při stěnách obydlí. V kožešinách tam naproti vchodu leží nějaké nahé děti a také jejich matka. Všichni šídly pečlivě propichují okraje nařezaných sobích kůží, aby je připravili pro šití šlachou. Čekají, až se hlava rodiny vrátí z lovu. Na boční posteli, hned vedle nich, leží nějaké bílé děvče, kost a kůže. Celá taková špatná, taková průhledná a jen spí. Jestli vůbec ještě chvilku vydrží? Děti se na ní chodí dívat jako na nějakou velkou hračku, o kterou se starají, jako o malé miminko. Našli ji kdesi na sněhu polomrtvou, zmrzlou, když jí došly všechny síly. Asi se někde zatoulala, inu nerozvážné mládí. Teď do ní sem tam dostanou něco málo vody, něco málo sobí polévky, to jen když jí smáčí rty namočenou sobí kůží a to je tak všechno.

 

Zlí Duchové poletují severskou lesostepí a hledají něco snědku a něco zábavy. Jeden z nich přistál na komínovém otvoru příbytku. Nahlíží dovnitř. Sleduje ležící tělo dívky a její oslabené strážné Duchy. Co je chytit do spárů, vytáhnout ven a roztrhat? A předtím se s nimi pobavit jako kočka s nebohou myší? To byla myšlenka vedle si přisednuvšího dalšího Ducha. Slétají se tu jak supy a dodávají si odvahy. Těší se, jak strašné věci budou dělat nyní slabým strážným Duchům dívky. Jak se hašteří a natahují své pařáty po dívce, najednou toho nejdrzejšího něco roztrhne vejpůl a ostatní Duchy shodí z obydlí. Ti v hrůze prchají. Tady na severu se nahota venku nevidí a šok, který mají Duchové i zvěř, když někde uvidí odhalenou ženu, je nezměrný. Ve strachu prchá medvěd, v hrůze mizí lev. Strach z ženské nahoty děsí zlé Duchy oblohy, tundry i lesa. A teď, právě teď jedna obří nahá, festovní dáma rozhání sběř Duchů. Její bílá kůže svítí, vlny tuku rozhýbávají její svalnaté tělo, hmota prsou se stále pohybuje jako voda v kožených vacích. Pravidelně sestřižené vlasy jí poletují v celých pramenech kolem hlavy. To strážný Duch domácnosti, sídlící v sošce ženy, pracně vyřezané ze slonoviny a ukrytý pod podlahou obydlí, vyskočil ven, aby ochránil ty, kdo jsou pod jeho křídly.

 

Muž se vrací domů a co nevidí? V jeho příbytku pod kožešinou leží jakési vychrtlé děvče. Možná má nějakou nemoc, nad dokonce umírá, poslouchejte, jak dýchá. Nic byste neslyšeli. Spíš už dodýchává. Pak ale se najednou pohne, zalapá po vzduchu, párkrát se nadechne a znovu dýchá, ale míň a míň a pomaleji a pomaleji. „Ještě od ní tu nemoc dostaneme. Duchové, pomozte!“ zakvílela žena. Muž zachoval klid a obrátil se k ženě. ,,Kde jste ji našli? Kdo to je? Co jí je? Proč je tady?“ ptá se a mezi tím si pomalu sundává vrstvy oděvu, poklízí pasti, které přinesl k opravě a zvlášť umísťuje u vchodu úlovek, dvě slepičky bělokura.

,,Na východě u skalek. Ležela tam a prosila, že bloudí už řadu dnů sama pustinou bez zásob. Vzali jsme ji na sáně a odtáhli až sem.“

,,To jste udělali moc dobře. Doufám, že by to samé kdokoli udělal i pro nás. Tak by tomu mělo být vždy. Co tu řádila ta epidemie, staré mravy už nejsou co byly. Lidé jsou opatrnější.“ ,,Nebo bezcitnější? Nebo jsou citlivější sami k sobě?“

Zatím co takto filozofovali, muž, již zcela svlečený, se venku umyl sněhem a otřel do sucha kožešinou. Najednou ho cosi napadlo a už nesl malý, povoskovaný balíček ze syrové kůže s převzácným, zdaleka přivezeným medem. To by dívce mohlo dodat energie. Začal připravovat teplý čaj, aby v něm med rozpustil. Až se děvče jen trochu probere, hned jí to dáme vypít.

A opravdu, Gomepsis byla ještě ten večer k nepoznání. Sice nemá žádnou sílu, ale už vypila i celou naběračku polévky a snědla kousek chleba. Už i tiše mluví a když šli všichni večer na záchod, s pomocí to dokázala i ona. Pak spadla do kožešin a tvrdě usnula.

Druhý den se probudila a vysunula ruce z pod kožešin do studeného vzduchu obydlí. Byly holé. Úlek! Dívka s hrůzou zjistila, že je pod kožešinou úplně nahá! Vzali jí oblečení! ,,Proboha, proč?!“ Styděla se. V momentě byla celičká červená. Pokradmu pohlédla na ostatní v chatě a zděsila se. Pod kožešinovými přikrývkami byli všichni nazí. Zakryla si oči. Byla tím šokována, nerozuměla tomu a bála se, že se dostala, slušně řečeno, do počertech špatné společnosti.

 

Znovu si lehla a uvolnila hlavu, chtělo se jí spát. Napůl ve snu a napůl ještě v realitě mluvila sama k sobě ,,maminko... maminko, co to je za dárek?“ „To je pyžamo, milé dítě, v těchto lehkých šatech budeš spávat jako všichni vznešení lidé z lepších rodin.“ Asi dvanáctiletá Gomepsis tehdy dostala od maminky krásné, jemné a nádherně vzorované noční šaty. Všichni Katáriové vždy spali v takových šatech. Vždyť je obsluhovali ostatní lidé a před mnohými bylo dobré se slušně obléci i doma v ložnici. ,,A jaké pyžamo mají ostatní lidé?“ No, spávají jen tak, milé dítě. ,,To je smutné!“ ,, Ale není, spí pod kožešinami hezky v teple a krášlí si tělo náramky a ozdobnými pásky. Lidské tělo je krásné a když je přizdobíš, je doma všechno hned veselejší.“ Tak odtud Gomepsis ví, že obyčejní lidé doma spávají bez oblečení, a že chodí doma nazí, ale nemohla si už vzpomenout. Opravdu to už někde slyšela. ,,Maminko ty seš tady? Já myslela, žes umřela!“

,,To musel být jen nějaký sen škaredý sen, děvenko, jen si lehni a odpočívej holčičko.“

 

Najednou bylo Gomepsis tak dvanáct let. ,,To je divné, vždyť jsem byla už velká a mám ráda Lovce, miluju ho a on mě. Copak teď, ve dvanácti letech...“

Sen, zmatek, příběhy a informace, které nejsou propojitelné jinak, než přes naši ranní fantazii. Gomepsis usnula, aby načerpala sílu.

 

 

Zatímco Gomepsis spí a zdají se jí zmatené sny, ubíhá čas. Muž si lehl za dětmi a předváděl jim za obecného veselí popleteného jeskynního medvěda, který se právě probudil ze zimního spánku a snaží se probrat. Zatím je však tak rozespalý, že dělá všechno pomalu a velmi nemotorně. Děcka se smály tak, že jedno spadlo z postele na zem, načež se tomu ostatní smály ještě víc, až se kuckaly a slzy jim tekly po tvářích. Gomepsis sice spala, ale na tváři se jí objevil na malou chviličku drobný, ale nesmírně krásný úsměv.

Všichni byli veselí, krásně si mezi sebou nahlas povídali a pořád se smáli. Jsou si vědomi, že dívku nic neprobudí, že prostě spí jako špalek.

 

A už tu máme ráno, vstává se. Je třeba udělat desítky věcí a lidé si na malém prostoru mohou překážet. Trocha hašteření, trocha písniček, praskání ohně, bublání vlčí polévky a sykot varných kamenů.

Najednou muž zdvihl prst do výšky, mávl rukou dolů a nechal ji někde ve výši hrudníku. Na jeho tváři bylo patrné, že něco zaslechl a teď se snaží situaci vyhodnotit.

 

 

Ale pro nás teď bude důležitější, co se dálo včera se Zixisem.

Zixis měl vlastní psí spřežení a tak se mohl pohybovat zcela svobodně, kam chtěl. Potřeboval takové, aby převezl a ukryl, co přes noc se svými kumpány naraboval. Tady v Zemi Mamutí řeky bylo Menaurů jen několik, šlo jen o malý průzkum v neznámém prostředí. Zkoušeli zde taktiku, která se jim osvědčovala na ostatních světových stranách. Zixis práskl bičem a rychle jel na místo srazu svých lidí. Slunce právě stojí tam, kde má a už jsou tu i ostatní. Zixis vyzval své muže, aby mu pomohli najít pro něj záhadnou Gomepsis.

Zajímala ho čím dál víc. Uchvátilo ho její záhadné jméno. Gomepsis... Gomepsis... znělo mu to tak exoticky. Nerozuměl jeho obsahu, nebylo ani katarájské, ani gátské, dokonce nebylo ani šikotské, či potolmécké, natož imebirijské. Gomepsis… co je to vlastně za jazyk? Podíval se po sedmi lidech, kteří tu s ním byli a všichni jen krčily rameny.

 

Zixis si připadal tím důležitější, čím záhadnější se mu Gomepsis jevila. Pousmál se nad tím, jakoby vyhrál něco, co chce před světem skrýt a zároveň tu radostnou událost vytroubit do celého světa. Ještě za soumraku, když se Menaurové sešli u večerního ohně, přirazily sáně jednoho z nich. Usmíval se. Bude mít pro Zixise zřejmě tu zprávu, která jej bude opravdu zajímat. Tajně totiž pozoroval jednu rodinu, která žije na samotě v zimní lovecké chatě na starém opuštěném sídlišti. Mají tam nějakou dívku, která hrabe z posledního. Ale snad se z toho vykřeše. Sledoval, že byla dvakrát na záchodě a podruhé se mu zdála již lepší. Zixis si zamnul ruce. Hned zítra tam zavede Šala. Tím si ho nakloní a bude moci čerpat z jeho přízně.

Menaurové si postavili stany na saních. Rozložili vnitřní konstrukce vakovitých sáňových lehkých stanů, zasoukali se do nich a šli jeden po druhém spát. Sáně sestavili jedny za druhými tak, aby se vzájemně chránili před větrem. Muž v krajních saních měl na kožešině stanu ještě výplet z rohože, takže byl dobře chráněn před studeným větrem i on. Před usnutím sežvýkali nějaký ten pruh sušeného sobího, či mamutího masa a nechali si zdát své sny. Takové ty sny, jak někoho propichují, honí, nabodávají, okrádají, však to znáte.

Převracením dne a noci, které museli občas praktikovat, jim ubíralo sil. Buď byli nevyspalí a přitom nemohli spát, nebo byli přespalí, rozlámaní, ale spali by ostošest. Čaj z různých bylin je však dokázal, bylo-li potřeba, rychle postavit na nohy.

Zixis se usmál a podíval se na černý strop svého stanu. ,,Tak už zítra“ a přivřel své modré oči s dlouhými černými řasami. I jemu se zdály dnes sny. Pletla se mu v nich éterická bytost Gomepsis se Šalem, který mu dal za její nalezení volnost pohybu po území Katárijců a on zde naoko hledal násilníky, kteří řádili tam u nich a to se ví, že nějaké násilníky budou honit. Za chvíli bude přepadena nejedna osada a Zixise budou zdejší ještě prosit, aby zde zůstal.

Brzy ráno se čile chystají na cestu. Dnes pojedou východním směrem po stopách Katárijce, velkého Šala s radostnou zprávou. Se vší parádou všechny rychlé sáně Menaurů sviští ranním šerem. Ještě není pořádně vidět na Šalovu stopu a už se blíží k jeho nocovišti. Pomalovaný stan kolem saní, které se proměnily ve skvostné lůžko. Zixis v prvním momentě sáhnul po zbrani, aby se saní hned zmocnil, ale pak si řekl, že když bude jen trochu trpělivý, vyplatí se mu to. V klidu si nakrade hromady bohatství a závěrem přepadne celý hlavní Šalův tábor.

Šal, nadšený těmi nadějnými zprávami, se rychle nechá obléci, nechá si sbalit stan a sám pomáhá, jak spěchá. Honem, honem, už aby tam byli. Sáně se Šalem a katárijskou stráží spolu s Menaury letí rovinou ke vzdálenému, malému, sotva znatelnému kopečku se dvěma skalkami. Sviští sáně tažené soby i sáně tažené vlčky a Gomepsisin vlček běží vedle Šalových saní.

 

Vlček běží a běží a dokonce předbíhá celý konvoj a štěkavými výkřiky se už z dálky ohlašuje.

 

 

Uvnitř lovecké chaty se všichni ztišili. Vtom Gomepsis něco radostně vykřikne, rozhodí ruce nahoru a se širokým úsměvem se posadí. Rohož s přišitou kožešinou se odsune, dovnitř vběhne vlček a vletí Gomepsis, rovnou do náruče.

Šal z dálky vidí, co se děje a letí se sáněmi co nejblíže k chatě. Je to jisté, vlček našel Gomepsis!

Najednou znejistí. Co když zvíře jen cítilo vůni uzeného masa, nebo někoho jiného známého. Šal zase nebyl tak blízko, aby slyšel zřetelně dívčino zavolání.

S velkým napětím se Šal souká do lovecké chaty. Co jej uvnitř čeká? Nějaké cizí děvče? Nebo jeho vlastní dcera, ale už umírající? Vlezl dovnitř a v záři lampy se před ním zdvihla z polštáře hlava jeho milované Gomepsis! ,,Velký Duchu, jsi přemilostivý!“ vykřikl Šal a vrhl se k dceři a hned ji objal.

Plakal štěstím. ,,Holčičko moje, co jsem se tě nahledal!“ Stále jí držel v náručí, cítil jak je slabulinká, pohublá a studená. Jakoby ztratila v sobě nějaký motor a propálila všechny zásoby energie. Teprve nyní ucítil Šal nepříjemný pach vnitřku lovecké chaty. Malé děti, které možná chodily na záchod bůhví kam, či bůhví do kterého rohu, kůže na utírání byla při stěně proti Gomepsis a uzení masa a vnitřností na aroma místnosti určitě nepřidalo. Ještě do toho přidáme pach potu z přikrývek a oděvů a máme po idylce. Šal se otřásl, když se rozhlédl po vyzdobeném interiéru. Byl krásný, ale smrděl a Šal byl zvyklý na luxus. Jen na to nejlepší. Hned přikázal dceru obléci a dát do malého, cestovního stanu na své vlastní sáně. Nezapomněl však na vděčnost a dobré mravy a odměnil se této rodině. Nabídl jim exotické koření a velmi jemný malý kousek vzdušné látky velké ceny. Ženě zazářily oči, i muž si pochvaloval. Když přivoněli ke koření, bylo vědět, že se vyznají, protože malinko odsypali, promíchali se sušenými domácími travinami, sušícími se u stropu a vhazovali pomaloučku na okraj ohniště, kde ještě zbyly horké uhlíky z rána. Najednou příjemná vůně provoněla i tuto místnost, pohltila předchozí pachy a žena dodala. ,,Skoro jako šalvěj, ale má takový exotický, kouzelný nádech plný dálek.“ Šal se na ni usmál. Málem by uvěřil, že dal tak vzácné dary jakýmsi hlupákům, ale uvědomil si, že lidi asi hodně podceňuje a jsou-li v domě malé děti a má-li se také vařit a udit, s tím pachem to asi jinak nejde.

Otočil se a šel obdarovat Menaury. ,,Ne já chci od tebe dar hodný mstitele!“ řekl pevně Zixis. „Chci zde pátrat po vrazích a zlodějích, kteří sem uprchli z mé země!“

Šal Zixise málem neobjal. Narovnal se, jedním velkým gestem naznačil veškeré jsoucno a dodal. ,,Tak máte mé svolení tady všude. Na stovky kilometrů platí slovo Šala a vy se jím budete prokazovat. A jméno Zixis nechť slyší ti, kteří zemřou vašimi zbraněmi za to, co spáchali.“ Šal se vyšvihl do saní, zdvihl dlouhou poháněcí hůl a jeho sobi se dali do pohybu.

 

 

Zixis se díval, jak mizí barevný průvod odjíždějících Katárijců. Když projížděl kolem něj poslední, usmál se a zeptal se. ,,Co vlastně znamená jméno Gomepsis?“

„Gomepsis? To je starogátština a znamená to Modrý květ nebo Šťastný květ.“

„Já to tušil,“ dál se usmíval Zixis, ale tázaný muž sklonil hlavu ještě jednou, přibrzdil sáně, otočil se a potichu na Zixise promluvil.

 

,,Také to ale v jazyce Hýbačů znamená Modrá smrt!“

 

Zixis zůstal jako přimrazený. Za čas se ale oklepe a na příhodu úplně zapomene.

 

Jeho mysl teď totiž zaměstnává jiná věc. Zahlédnul tvář Gomepsis a zdála se mu velmi povědomá, ale nevšedně povědomá. Ty rysy tváře, ty oči... Zixis přemýšlí, přivře víčka s dlouhými řasami a nechá si Gomepsisinu tvář pomalu vyvstat před očima. Ano, už to téměř má! Ano, teď si vzpomněl!

 

,,Gomepsis je ta modrá dívka ze snu!“