V ZÁŘI MODRÉHO ZÁZRAKU

 

 

Když ráno vstává, naplňuje ho Duch neporazitelnosti. Když uléhá, naplňuje ho Duch bdělosti, když spí, naplňuje jej Duch spokojenosti. Když jde do boje, naplňuje ho duch síly, když bojuje, stává se sám duchem. Když bojovník zemře, nemůže se ve světě mrtvých ztratit, protože jej doprovází jeho věrní Duchové. Tak jak byl on statečný, tak jsou stateční nyní i oni a chrání ho, aby velcí Duchové podsvětí mu dali ve své říši čestné a zasloužené místo. Duchové se jej zastanou. Neztratí se a bude mu dán přístřešek naplnění, kde bude moci spočinout.

Vstaň a zpívej, vstaň a tanči, vstaň a přidej se.

Vstaň a vezmi sebou své Duchy, ať tě učiní velkým.

Vstaň, Duchové se dívají.

Vstaň, už tančí také.

Vstaň, slyšíš? Už zpívají s námi!

Cítíš svou sílu, poslouchej svoji sílu, je velká tvá síla. Jsi dnes neporazitelný, tvoji nepřátelé zhynou strachy. Kouzlo jim odejme sílu. Kouzlo jim zatemní hlavu. Cítíš svoji sílu, tak zpívej a tanči, vtaň a přidej se.

Vstaň a vezmi sebou své Duchy, ať tě učiní velkým.

 

Píseň válečníků, malé bubny a rohovinová chřastítka, jižní Gátové roku 27 876 před námi.

 

 

 

Svět se úplně změnil. Lovec se rychle uzdravuje a nabírá síly. Plete pasti na zajíce, za týden je jejich sezóna a bude jich plný les, plná pláň i plná lesostep. Pak bude všude roznášet pasti a sklízet úrodu zajíců. A pak bude sezóna dalších zvířat a musí se připravovat zase jiné speciální pasti a další sezóna jiných zvířat a další pasti a to je ještě každý rok jiné. Jeden rok je přezajícováno a následný rok je mnoho zase něčeho jiného. Ten, kdo to přesně zná a dovede se vždy pečlivě nachystat na to, čeho je nejvíc, je člověk žijící v hojnosti. Pletení pastí Lovci jde, ale vypadá to komicky. Velký chlap a dělá pastičky na malá zvířátka, slavný lovec mamutů a tady s pokorou sedí spolu s několika kamarády, taky chlapy jak hora a pletou z proutí a kožených řemínků rámečky s oky, do nichž se zajíci chytí a sami se v nich uškrtí.

 

Absurdní, jenže zajíců je letos nejvíce a proto se jejich sezóna nesmí promeškat. Lovec musí rozhodit desítky pastí, aby mohl sebe a Gomepsis zásobit jejich masem. Pletená past je spíš kruh z proutí, který se zapíchne do sněhu mezi křoví a zajíc středem kruhu prochází. Ke kruhu patří ještě takový tenký provázek, smyčka a ten se mu začne utahovat kolem krku. Ta pastička se dá narafičit rovnou mezi křoviny, stačí jen tužší provázek. Ale tohle šetří čas a zmrzlé prsty. Je lepší udělat dvacet pastí v teple než tři pasti v mrazu a větru.

Když Lovec plete, namáhá prsní svaly a vždy když zaberete, přichází bolest. A čím je pastí více, tím je větší i bolest.

Už se to nedá vydržet.

Lovec vypadá, že jde spát, ale ví, že na počtu pastí závisí jeho život i život Gomepsis a tak si na pár hodin odpočine a pustí se do pletení znova. Určitě jich udělá ještě pět. Pak si dá hodinu pauzu, uvaří si silný čaj a pak dalších pět. Svítí mu jen lampy, ale Lovec vidí dobře, tak se to dá vydržet do půlnoci. Pak ještě zkusí jednu várku… ne už nemůže. Chce se rychle se svléct a umýt, ale oči se mu zavírají a je nesmírně pomalý. To co by mu jindy trvalo deset minut, dělá celou hodinu.

Gomepsis už spí, nesmí se moc hýbat, plíce se hojí pomalu. Nebude smět dlouho tahat náklad, možná dva, tři roky, nebude moci ani chodit dlouho daleko. Bude takovou sněhovou princeznou. Konečně se přitiskl k spící dívce, on nyní pěkně studený. „Určitě ji to vzbudí,“ stačilo mu ještě projít hlavou a pak už si nic nepamatoval.

 

Ráno vstává první Gomepsis, nejprve zapálí jednu lampu a přiloží nachystané větve na oheň. Za chvíli je všude teplo a tak ze sebe může sundat kožešinu. Už nemá noční košili, nikdo ji neobletuje mimo jejího muže. Její jizvy nejsou vidět, protože přes ně visí zdobné řemínky, které má omotané kolem hrudi. Ruce jí zdobí čtyři náramky, dva v zápěstí a dva nad loktem. Jako vdaná žena má mít kratší vlasy. Ty si dala za uši do copánků, kterých má nyní plnu hlavu. Přece je v ní trocha Katárijského ducha a ona nechce převzít zas tak úplně úplně všechno od Gátů. Hlavně, když jí takto vlasy nejvíce sluší a naoko vypadají také kratší.

Lovec také vstává, to už voní čerstvá polévka a k ní bude dnes sušené koňské maso. ,,Hodná žena!“ pomyslí si Lovec. Vezme si sáně a půjde na dříví, jak bude pasti ukládat v terénu, tak místo nich naloží dříví na otop. Má to logiku, kde jsou zajíci, tam jsou i malé stromky.

,,Ještě si musím vzít dlouhý, úštěpový nůž. Bude dobré pár stromků podřezat, ale je možné, že mamuti nějaké sešlapali a nyní budou stromky už seschlé, prostě nachystané na odříznutí a naložení na sáně.“

Lovec se balí a obléká a Gomepsis stále v domácím se mu snaží pomoci. Jeho ruce toho zvládají oproti dřívějšku málo, společně to ale dokáží. Úsměv a políbení. Gomepsisin vlček radostně vyštěkl, sáňky zašustily na sněhu a za nimi muž na lyžích vyrazil pryč od chaty. Gomepsis si sedla k ohni, znovu přiložila a rozhlížela se, do jaké práce by se mohla pustit. Vytáhla si pruhy látek a začala je k sobě sešívat tak, aby vytvořila nové barevné vzory. Možná se kolem poledne obleče, zajde na záchod a pro vodu. Zrovna se může umýt. Přemýšlela, jestli má cenu se vůbec oblékat, jestli není lepší se jen zabalit do kožešiny. Ale nechtěla by se teď nachladit, bylo by to nebezpečné. Na druhé straně rozmazlovat se člověk nemá. To jsou pěkné starosti. Je tu nyní s Lovcem sama, ostatní odcestovali, aby nemocným nebrali kořist. Tak se to někdy dělá.

Lovec se večer vrátil domů s nákladem otopu a hromadou prázdných pastí. Dva zajíci. Katastrofa.

,,Tady se už neuživíme. Je to špatné, zajíci jsou tu už příliš vybití, musíme pryč,“ řekl, ukazujíce na mizerný úlovek. Manželé měli jednoho soba a vlčka. Sob se pásl poblíž, měl nedávno polámané nohy a nedokáže ještě držet krok s ostatními. Je to spíš taková živá zásoba masa. Má na krátko svázané nohy, aby se nikam nezatoulal. Lovec si šel prohlédnout nohy zvířete.

,,No, žádná sláva, ale tebe určitě uveze a náklad potáhne za sebou.“ Žádní závodníci z vás nebudou, ale to nevadí, alespoň nám neutečete,“ zasmál se.

Hned druhý den si sbalili věci, Gomepsis si sedla na soba, ale příliš v klidu na něm určitě nebude. Za něj naložili balík věcí na sáně. Vlček také táhl svůj náklad na vleku a další sáně měl za sebou Lovec. Jediný ze čtyř poutníků byl skutečně zdravý jen vlček.

Trojice se rychle vzdalovala od svého původního tábořiště. Patnáct kilometrů dopoledne, pět odpoledne, rozhodit pasti, rozdělat stan a spát. Ráno prohlédnout pasti, zpracovat úlovky ze včerejška, něco nechat zmrznout do zásoby, něco připravit pro sebe a pro vlčka na ten den, pak se sbalit a zase o kousek dál. Na lyžích se jelo dobře a tak druhý, třetí a čtvrtý den už byli daleko na severozápadě. Rovinu vystřídaly kopce a pak kolem kaňonu řeky, která tekla od západu. Tu již obklopovala celá horstva. Jeden kopec stíhal druhý, vše pokryto tundrou a lesostepí.

Tady by mohlo být zajíců daleko víc. To se ukáže ráno, protože Lovec testoval právě nočním lovem. Konečně se mu vše zdálo, jak má být. Zůstali na plošině u svahu jednoho kopce, který byl nedaleko soutoku dvou řek a potoka. Není sice odsud vidět do široké krajiny, ale lov je zde dobrý a jejich jediný sob se zde také snadno uživí. Vlček někdy zůstával s Gomepsis, jindy pomáhal Lovci. Někdy mu nadehnal zvíře nebo našel jeho stopu, jindy za tmy bezpečně mířil domů a ještě mohl táhnou menší stromky. Lovec se naučil zacházet i se sobem. Nakládal na něho náklad a dokonce s ním i někdy cestoval. Ale mělo to svá omezení, sob se musel hodiny pást a kdyby neměl možnost pastvy, rychle by uchřadnul. Vlček je naproti tomu ideální, rychle se nají, při tom si příliš nevybírá a je pak k dispozici tak, jak člověk potřebuje. Sobovi se musí stále člověk do značné míry uzpůsobovat a Gomepsis Lovce poučila, že ne každého soba lze ochočit, jsou mezi soby rozdíly. Jsou sobi různých plemen a jen jediné z nich lze ochočit a to ještě ne všichni to umí. Některé oblasti Evropy mají takové soby, kteří vůbec ochočit nejdou, ale sem tam se najde někdo, kdo tvrdí, že i to je možné, ale musí se prý na to úplně jinak.

Lovec se za pár dní zorientoval a našel ještě ideálnější místo pro tábor. Když se posunou ještě trochu severněji, jednak budou výš a bude tam pro Gomepsis lepší vzduch, ale navíc uvidí i na Pálavu. Kdyby se něco dělo, uvidí i signální ohně.

A tak spolu zamířili asi patnáct kilometrů na sever. První noc byla jasná, hvězdy svítily a bylo vidět do veliké dálky. Nyní oba jasně vidí, jak na kopcích svítí velký oheň a o kus dál druhý. ,,Zítra se jim ozveme. Nasbírám hromadu stromků, aby o nás také věděli,“ řekl Lovec.

,,Co znamenají ty ohně?“ zeptala se Gomepsis. ,,Nevím, přemýšlím, ale určitě se něco se děje!“

Lovec se rozpomíná: ,,Dva ohně hned po západu slunce značí pohotovost. To znamená, že musíme být sbalení během půl hodiny! Ale proč?“ Lovec si nachystal větvičku, kterou pečlivě zaměřil na ohně. Po čtvrt hodině se rozhořela další signální hvězda tentokrát nalevo od stávajících. To podle tyčinky Lovec snadno přesně odhadl. „Teď oheň zhasl, teď svítí, teď zhasl, teď svítí a svítí pořád. Prvně se zháší ten dole, pak prostřední a nakonec ten třetí, ale ten hoří pořád. Co to znamená?“ uvažoval nahlas.

,,Od západu jde nebezpečí a toto nebezpečí je stálé! Obávám se, milá Gomepsis, že už jsme ve válce.“ Lovec mluvil smutně a věcně: ,,Kdykoliv můžeme narazit na nepřátele nebo oni na nás.“

Gomepsis se podívala na Lovce a zeptala se: ,,A my jsme kde a kde jsou oni?“ ,,Myslím, že nebudou daleko.“ Gomepsis si lehla na rohož a zabalila se do kožešin. Lovec pak ještě dlouho pozoroval krajinu a hledal v ní světla ohnišť.

 

 

Ráno Lovec zjistil, že asi dva kilometry severněji je shromáždění všech Gátských bojovníků. Menaurové jsou prý jen asi sedm kilometrů odtud a chystají se Gáty pobít. Půjde s nimi. Může používat luk. A také kopí a... kouzla!

Nechá tady Gomepsis? Ta by se měla někam schovat. Vápencová hora, ta kde jsme předtím bydleli, má desítky drobných jeskyněk. Snad se do jedné vejde kožešina, věci a děvče. Ale co sob, co pes? ,,Vlčka si vezmu já,“ rozhodl Lovec. ,,Na sobu můžeš v nebezpečí ujet a opačně, nikdo na dálku nepozná, že je sob zkrocený a kvůli osamělému sobovi nikdo do kopce nepoleze.“ Bylo rozhodnuto.

 

 

Hora plná jeskyní a jeskyněk Gomepsis přijala. Našla si zde úkryt, ještě si musí nachystat vodu. Zase se musí oblékat, na bolestivý hrudník to není nejlepší práce. Z vyhřáté kožešiny se jí nechtělo, tak ji napadlo, že si ji nechá na sobě. Na obranu si raději vzala ten malý toulec se skládacím lukem a pak ještě tohle a tohle a tohle a mohla konečně sejít ze svahu dolů k malému potoku v soutěsce dvou vápencových hor.

 

 

Mezi tím Lovec dorazil s vlčkem do shromáždění bojovníků. Sem přijde jejich protivník. Jsou zde a za několik dní se vyrojí Imebirijci na jižní straně území a bude jich mnoho. A i když Gátové tuto bitvu vyhrají, mnoho jich padne a budou chybět v příštím boji. Špatné vyhlídky. Tak dlouhé mírové soužití a najednou jako by se všechno dalo do pohybu, jako když se utrhne kamení. Tady je jeden Lovcův starý známý. Zdraví ho a hned se ptá: ,,A jak to vlastně dopadlo s otcem tvé ženy?“

,,Nevím, jestli špatně nebo dobře. Nikoho nepoznává, úplně se pomátl a dělá pomocníka jednomu šamanovi. A ne ledasjakému šamanovi.“

,,A co na to pomatení říkal ten šaman?“

 

Lovec sklopil zrak. ,,Říkal, že Šalův Duch odešel do říše mrtvých, kde má syna a ženu a je mu v podzemí dobře. Až si uvědomí, že jeho dcera je naživu, tak se vyléčí. Ale potrvá to.“

,,A vynesla rada nějaký trest?“

,,Blázny netrestáme a vlastně není za co. Když jsme přežili, je to vůle Velkého Ducha a proto vůle velkého Ducha je, aby žil i Šal a tak ho nevyženeme. Bude však žít jako Gát. Bude z něj starý traper, bude plést pasti, lovit zajíce, lišky, bělokury a ryby!“ smál se Lovec.

,,Teď je na tom určitě lépe než my,“ dodal Lovcův známý a bylo vidět, že má také starosti, co bude s Gáty, když se na jejich území tlačí dva kmeny.

Lovci si pomalovávali obličej, někteří si nasazovali masky, jiní si narychlo vyráběli rezervní štíty a sháněli do nich nějaká ta ochranná kouzla.

 

 

V poledne toho dne svítí slunce na plné obrátky. Prokresluje každičký modrý stín na bílém sněhu. V mrazivém vánku se všem oddělují od úst chumáče páry. Na jedné straně bojovníkům ze západu, na druhé straně Gátům. Mezi Gáty jsou i domácí Imebirijci a dokonce sem přijeli i jižní Gátové i Taketové ze severu až od velkého severského ledovce (od Krakova). Z východu dorazil princ s posilou vlastních dobrovolníků a od jihu přijeli sousední slavní šikotští válečníci. Sami očekávají každým dnem útok jižních Imebirijů a přesto sem všichni dorazili. Nájezdníky si nikdo nepřeje a rady náčelníků, šlechticů a starších se dohodly na společné obraně. Mezi přítomnými to zašumělo. Od úst k ústům se nesla zvěst, že je tu Lovec. Jediný, kdo stále neznal pověst o své nezranitelnosti, byl on sám. V chápání okolí byl považován jeho a Gomepsisin příběh za ukázku moci kouzla, které je s Lovcem spojeno. Velký Duch chtěl ukázat, kdo že je to Lovec a ten, kdo je s ním, je chráněn také jeho kouzlem i proti vystřelenému šípu a přežije. Přítomní věří, že když budou bojovat po boku takového muže, budou nezranitelní a přinejhorším, budou-li přece jenom zraněni, nezemřou a tak hýří vtipem a optimismem. I když někteří by přijali i ten život v Podzemním světě.

 

 

Tak tu stojí dvě armády proti sobě. Menaurové a Gátové se svými spojenci. Bojovníci si hledí do očí, vždyť je to z jednoho kopce na druhý sotva sto dvacet metrů. Předvádí se, křičí, zpívají, tančí a snaží se protivníky zastrašit. Napětí stoupá.

 

 

Gomepsis nabírá vodu. Vtom ji napadne, že když si sedne na soba a pojede se podívat támhle za kopec, uvidí, co se děje na bojišti. Snad se tak nic moc nestane, bude opatrná, nikdo ji neuvidí.

Bere sebou věci a stále jen zabalená v kožešině, jede na sobovi. Po chvíli sob zpozorní a zastaví. Teď to slyší i ona, nějaké hlasy. Tam za těmi trnitými keři se baví dva cizí bojovníci. Mají bázeň před jakousi Modrou Bohyní, kterou tam jeden z nich určitě před několika roky viděl. A místní věří, že je ta Bohyně ochrání a Zixis je přesvědčen, že je jeho osudem. Dokonce si je jist, že se s ní tady opravdu setká. Gomepsis se usmála. Něco naprosto šíleného jí proběhlo hlavou.

Sehnula se a z brašny vytáhla nějakou tubičku. Za několik dalších minut už měla natřené celé nahé tělo pálivou emulzí s práškem, po kterém ji zmodrá kůže, tak jako kdysi u potoka, když tam přišli ti skautíci. Natřela práškem i svého soba a nikým nepozorována rozdělala opodál oheň, aby rozpálila kameny, které tady u potoka nasbírala. Všechno stačila nachystat tak jak chtěla a když začala tušit rozmístění bojovníků, odhodila kožešinu. Najednou jste mohli vidět na sněhu modré nahé děvče na modrém sobu, jak se vynořuje z oblaků páry. Tak se zjevila před bojovníky, nachystanými k boji.

V košících po stranách soba má hromady malých, rozpálených kamínků, které z nich propadávají na zem do sněhu, kde se rozžhavené ihned vpíjejí do země a vypuzují ze sněhu oblaka páry. V této mlze se tedy pohybuje, podobná zjevení, nahá ženská bytost, celá v modrém s modrým lukem na modrém sobu. Jede přesně uprostřed mezi oběma nepřátelskými tábory podél potoka. Všichni oněměli a s bázní ji sledují. Vůdce nepřátel dává pokyn, aby se nikdo ani nehnul.

 

„Toto je můj osud, který se má nyní naplnit,“ šeptá plný úžasu a jde k Modré Bohyni dolů. Cítí sice obdiv a nejistotu, snad i lehkou bázeň, ale jeho arogance jej ani nyní neopouští. Ve své domnělé nadřazenosti a plný zpupnosti, která jej naplňuje falešným pocitem, že si může dovolit vše a všichni mocní mu budou nakloněni, tak stanul tváří v tvář před skutečným přeludem. Syčící kameny a pára kolem, modrá nahá dívčí kůže.

Na jeho tváři se objevil úsměv někoho, kdo si sáhl na zázrak. Měl v očích výraz člověka, kterému se splnily všechny sny a od nynějška už vše bude jen a jen po jeho. Jako by už dosáhl všeho, po čem toužil. To byla chvíle jeho životního triumfu.

 

Všechny oči hleděly na něho a Modrou Bohyni. Nepřátelé s údivem a vítězoslavně, domácí se strachem a obavami. On, veliký válečník zde stojí, aby si odvedl ochránkyni této země. A ona ho zde vítá, copak mu nevyjela v ústrety? Vždyť ho nezahnala, nenaplnila oblohu blesky a sněhovou vánicí. Jede mu naproti, aby mu vydala svoji zemi. Najednou to tíživé ticho, kdy se stovky očí upíraly na jediné místo jeviště, přerušil rychlý a zcela nečekaný děj.

 

Ve zlomku vteřiny měla Modrá Bohyně v ruce luk a v druhé šíp. V dalším zlomku vteřiny obé spojila a v jediném rychlém a ladném pohybu, jež trval jako krátký záblesk oslnivého světla, vypustila šíp proti...

 

Ticho.

 

Zixis stál ještě na nohou a teprve nyní, když je Modré Bohyni tak blízko, že může pozorovat celé její nahé tělo, si uvědomil, že má tvář, kterou vlastně zná. Ano, je to tvář Gomepsis! Tvář Modrého Kvítku. Až teď si vzpomněl, co mu kdysi říkal ten muž z katárijského doprovodu: „Ale také je to v řeči Hýbačů Modrá Smrt!“

 

 

Jako by si Zixis ani nestačil uvědomit, co všechno se teď stalo. Otočil se ke svým, pak ještě k modrému sobu, na němž seděla Modrá Bohyně a zhroutil se k zemi. V ten okamžik vyrazili domácí s ohromným řevem proti nepřátelům a ti vyděšení tím, co viděli a zažili, nebyli schopni se ani hnout z místa ani utíkat. Všechno bylo jinak. Bohyně očarovala jejich vůdce, přivábila jej k sobě, aby ho z očí do očí zabila svým pohledem. Když se Menaurové otáčeli a prchali, mnohdy po sobě zanechali sáně, lyže, spřežení, ale někdy dokonce i zbraně. Nechávali zde celé výbavy a utíkali, aby si v poslední chvíli zachránili alespoň holý život. Postupně si uvědomovali, co že se stalo. Jejich šamani byli přemoženi, jejich kouzla zrušena, jejich moc skončila!

 

V oblacích páry zmizela i Modrá Bohyně. Nikdo ji už neviděl. V lese asi dva kilometry odtud pomáhaly dívky polozmrzlé a polomrtvé Gomepsis ze soba dolů. Třásla se vysílením a zimnicí. Rychle ji balily do nejteplejších kožešin, celou otíraly teplou vodou. A také otíraly jejího soba. Jeden ze zbloudilých šípů, který náhodou někdo vystřelil, jí probodl stehno a způsobil velkou ztrátu krve. Bylo by to vážné i bez předchozího zranění, ale teď, kdy hruď ještě nebyla zcela vyhojena a sil bylo málo, sesunula se na zem a prosila o teplou vodu nebo čaj. Sotva hýbala rty. Někdo jí dal nohy nahoru, aby hlava byla níž a nedošlo ke ztrátě vědomí. Po chvíli padl k zemi i Gomepsisin sob. Šíp, který jí prostřelil nohu, skončil v jeho plících a zvíře se začalo dusit vlastní krví. Všechny jeho tři plíce se naplnily krví a hroutily se. Do pěti minut sob přestal jevit známky života. Jeho paní na tom nebyla o moc lépe.

 

 

 

Trvalo pár hodin, než se Gomepsis vzpamatovala. Měla na sobě čísi půjčené šaty a cítila poblíž čerstvý, teplý čaj. Otevřela oči. Přehodila přes sebe ještě teplou kožešinu a nazula si boty. Venku kousek odtud někdo něco ryje v zemi. Zem ještě shora úplně nepromrzla, tak dotyčný hloubí mělkou jámu. Úplně v ní hrklo. Vedle leží její sob, je dočista mrtvý a úplně ztuhlý. Stále je modrý a vypadá posvátně. Tolikrát jí nějaký sob zachránil život. A tento ve své barvě a tím co dokázal, vypadá velmi svatě, jakoby z jiného světa. Asi proto se k němu chovají tady ti lidé tak podivně a jdou ho pohřbít, jako by pohřbívali kouzelníka nebo někoho jiného, provázeného kouzlem, které má pokračovat. Tělo soba uložili na dno jámy na starou rohož, shora jej přikryli kameny a pak vše zase zasypali hlínou. Gomepsis zde stála a loučila se sním. ,,Mysleli jsme,“ řekl muž, který soba s přítelem zakopával ,,že budete ležet ještě dny, tak jsme jej schovali pod zem, kdybyste se chtěla na něj pak ještě podívat. Zemřel rychle a náhle a jeho Duch se určitě nestihl rozloučit se svým tělem. Navíc je to tělo válečníka. Válečníka, který nám vyhrál válku s Menaury. A to je jen naše tajemství. Ale běžte se schovat do stanu, ať vás nikdo nevidí, máte ještě modrý obličej.“ Teprve když přišli dvě dívky k těmto dvěma mužům, uvědomila si, že je zná. To jsou její bývalí sluhové a služebné. Dívky rychle poznala, ale chlapci mezi tím vyrostli a změnili se v opravdové muže. ,,Stydím se, že jsem mezi vámi. Chovala jsem se k vám mnohdy přímo otřesně,“ řekla a sklopila oči. ,,Ráda bych to napravila. Říkejte mi jen Gomepsis, pokud to přijmete.“ Dívky složily otop, který právě přinesly a také dva zajíce. Teprve nyní si Gomepsis uvědomila všechny souvislosti a obrátila se na muže.

 

,,Jak to, že jste tady? Nepronásledujete nepřítele?“

,,Pochytáno, zlikvidováno, Gomepsis,“ usmál se jeden z mužů.

,,Lovec mě bude hledat.“

,,Dojdeme pro něho, takhle tě nemůže nikdo potkat. Lidé by přestali věřit kouzlu v Modrého Ducha potoka. A lidé tomu musí věřit, aby neztratili odvahu a bázeň před vyšší mocí!“ Jeden z mužů si opláchl v potoce ruce a vydal se na cestu za Lovcem.

 

 

Lovec někde sehnal další tři psy a zapřáhl je za velké sáně. Na nich jede Gomepsis, tažená dvěma páry vlčků. Jede se jí pohodlně, spolu s malou kolonou, která cestuje k východu. Až tam se mezitím dostal průvod Imebirijců, kteří chtějí opanovat roviny kolem Mamutí řeky. To je opravdu území, kde žili Imebirijci, ale v posledních desetiletích mnozí přejali způsob života od Gátů a žijí spolu s nimi na kopcích, odkud mají přehled po krajině. Zbylí Imebirijové se věnují odlišnému způsobu života. Loví v jiném terénu úplně jinou zvěř. Nemusí si konkurovat a jejich území se může prolínat, ale průvod Imebirijců z jihu je prý ohromný a prý převyšují Gáty. Určitě jim nebude území stačit a expandují dál na větší část území Gátů a ani se tím záměrem netají.

 

 

Imebirijci vyslali posly a znovu žádali Gáty, aby se odstěhovali pryč, že toto je území, které jim vydal jejich jediný a Nejvyšší Duch. Lovec se těchto jednání také účastnil, protože byl gátskou radou vybrán jako expert, který v jižní Imebirii skutečně byl. Lovec byl vůči imebirijské víře, proměněné v nafoukanou aroganci, která je opravňovala zabíjet, obrněn jejich vlastními zákony a proroctvími. Ty znal od Dakavana. ,,Nesáhneš na stan, ženu a děti tvého souseda. Nesáhneš na jeho majetek, jinak propadáš vyhnanstvím z tvé země.“

,,Ale my už jsme na cestě z domova, takže jsme si již trest vybrali dopředu a můžeme loupit a zabíjet, co je nám libo,“ usmíval se při své zpupné odpovědi jeden imebirijský diplomat. Sami Imebirijci se rychle snažili najít něco, čím by ospravedlnili vyhnání Gátů či válku s nimi. Hledali nějaký prohřešek, který by obhajoval jejich vpád jako trest Velkého Ducha.

Lovec k nim promluvil: ,,Velký Duch slyší, jak se mu rouháte a naši šamani připravují kletbu, která dopadne velmi tvrdě na vaše hlavy. Jestliže hledáte ospravedlnění pro vaši invazi a dovoláváte se Vašeho Ducha, nelžete ani jemu ani nám nebo sami sobě. Jinak on sám povolá proti vám našeho ochránce, který zahnal západní národ, zabil jeho vůdce a jeho bojovníky nám vydal do rukou.“

 

Zítra odpoledne na tomto místě! Nato se delegace Gátů zvedla a odešla. Imebirijové vždy vypadali v očích Gátů jako velmi pragmatičtí lidé, ale jižní Imebirijci takový nebyli. Slova Lovce na ně působila a evidentně je někdo takový zaskočil. „Kdo to vůbec je ten mladý muž, který se vyzná v imebirijském právu a imebirijském náboženství? Démoni nám ho dlužili!“ nadávali členové imebirijské rady a vůbec netušili, že je to vlastně jejich nový vladař.

Nebo už není?

 

V momentě jeho zranění na svatbě přišla k Imebirijcům zpráva, že jejich gátský vůdce byl zabit a ti velice rádi tuto zvěst přijali za svou. Zvěst se mezi Imebirijci šířila rychle dál. Zítra si vezmou imebirijští muži zbraně a půjdou se utkat v boji s Gáty. Pokud tedy proti nim samým nezasáhne místní Duch potoka. ,,Neměli jsme připustit, aby bylo bojiště rozděleno potokem!“

,,Prosím tě, příteli,“ obrátil se jeden člen imebirijské rady na druhého, „ty snad věříš, že existuje nějaký Duch, který se opravdu jen tak zjeví mezi lidmi, změní děj událostí a pak zase zmizí? To je nesmysl!“ A dodal: ,,Beze strachu tam vtrhneme a nebudeme hledět na žádné modré panny. A také tam žádné nebudou, rozumíš?“

 

Gomepsis se dozvěděla, co se na zítřek chystá. Je slabá, moc slabá, cestování a poslední výstup na bojišti ji vyčerpal. Takto se nemůže natřít na modro a znovu vystoupit proti nepřátelům. Minule seděla na sobovi a ten už je mrtev. Jak by se na bojiště dostala a jak pryč. A cestou by jen omdlela slabostí, nepřátelé by to viděli a s Gáty by byl ámen.

 

,,Ne, to byla tvá chvíle pod tvou hvězdou štěstí. Zachránilas nás od strašného boje, ale teď je na čase, aby svou šťastnou hvězdu našli i jiní lidé a doufejme, že to budeme my,“ řekl Lovec.

 

 

Druhý den sedí všichni Gátové na zemi na rohožích jako na divadle. Ze své strany svahu pozorují protilehlý svah a pod ním, hluboce zaříznutý potok. Dole na svahu na straně Imebirijců je jen podemletý břeh, pár klád, které tu zůstaly jako zbytek bobří hráze a nějaká zapomenutá, zpola zasněžená kožešina. Zato protější svah začíná být pestřejší. Ozývají se hlasy a už přicházejí Imebirijci. Jsou pomalovaní a nesou si zbraně. Imebirijci jsou zaskočeni, jejich nepřátelé sedí na rohožích a na kolenou mají bubny Pak to začalo. Celá obloha i zem začíná dunět, stovky bubnů vydávají zvuk, který bije do těl Imebirijců, proniká skrze kůži, svaly a kosti, tepe jim v mozku a do vnitřností a plní je hrůzou. Jejich vlastní štíty a zbraně jim brní v rukou. I voda v potoce se zdá, jakoby se chvěla.

Najednou se zatáhla obloha a všechno se začalo topit v šeru. Imebirijci ani neví, jak se to stalo, ale stojí. Prostě se zastavili, už nepochodují, jen zírají před sebe na sedící a bubnující Gáty. Pak se odspodu z koryta potoka vyvalil veliký sloupec páry.

Všechny zraky sledují, co se děje. Tam dole, odkud stoupá pára, leží stará kožešina. Ta se však hýbá a zdvíhá, odpadává z ní sníh, který na ní předtím ulpěl. A nyní letí kožešina na stranu a v korytě stojí nahá, modrá ženská postava. Pomalu se k nim otáčí a sleduje je svýma do široka otevřenýma očima. Jsou stejně modré jako je ona sama. Imebirijci ztuhli hrůzou. Pak se Modrá Bohyně sehnula, otočila se k Imebirijcům zády a udělala klackem před sebou na zemi čáru. Poté vzala do rukou kožešinu, přikrčila se a zahalila tak, jak byla prve. Kožešina dopadla na zem.

Jeden z Imebirijců, který stál nejblíže, se rozběhl dolů k potoku a kožešinu zdvihl. Nic pod ní nebylo. Jiný Imebirijec se snažil přejít čáru a dostat se až k samému břehu. Tady jako by nahlížel pod vykotlaný břeh potoka, když najednou bez hlesu přepadl dolů do koryta, voda vzala jeho bezvládné tělo a unášela ho pryč. Imebirijové začali couvat. Vzduch naplnilo ještě hlasitější bubnování stovek bubnů, až uši bolely a těla se chvěla vibracemi, strachem a hrůzou!

 

Imebirijové hranice potoka už nikdy nepřekročí.

 

Válka nebude!

 

Nově příchozí Imebirijci zůstanou na malém území starých severních Imebirijů, ale i tak přišli severní Gátové o přímou cestu dál na sever přes spřátelená území. Jak nyní budou získávat posvátný černý silicit ze severu? Z čeho budou nyní vyrábět hroty, nože, škrabky, rydla, vrtáčky a další kamenné předměty? Východní princ vyřešil tuto situaci velkorysou nabídkou. Od nynějška mohou Gátové cestovat na sever přes jejich východní území. Svět se bude koulet dál a dny přijdou stejně jako noci. Ale ne tak docela. Tou dobou si Duch Dakavana kdesi v hlubinách prostoru sundává destičkový náramek s velikou mocí a předává jej veliké zasněžené krásné paní. Ta vyletí na svět a obejme jej ve své ledové náruči. ,,Ale jen tak jemně a s citem, jen aby lidé byli zodpovědnější, rozvážnější a víc si vážili jeden druhého,“ poprosil a podíval se Dakavan na Ducha zimy. Veliká dáma se pousmála.

 

 

Lovec se mezitím vrátil domů, kde jej už čeká Gomepsis. ,,No, tak jsem si myslel, že tě tady nenajdu!“

,,Proč? Co se stalo?“

,,Žádná válka nebude,“ mluvil a ještě si u toho z ucha soukal malý zapomenutý kousek tkaniny. ,,Zase přišel Modrý Duch potoků a určil hranici Imebirijcům. Asi jsme přišli o nějaké území, ale mám radost, byla to jen malá cena. V boji bychom přišli o víc. Ještě teď se mi motá celá hlava a to jsem měl úplně zacpané uši.“

,,Co jste udělali, bojovali ušima?“

 

,,Vlastně ano, zacpali jsme si uši a mlátili do bubnů, co se dalo!“

,,Ten svah naproti je uzavřen tak, že vlny zvuku tam po něm běhají sem a tam a všechno, co řekneš na naší straně, je tam slyšet trojnásob a tak jsme bubnovali a bubnovali a bubnovali.“

 

,,A to je vše?“

 

,,Ne, ještě tam přišla ta Bohyně. Kde máš ten luk?“

,,Tady, za postelí! Není tady. Tomu nerozumím...“ Gomepsis hledala už nejenom svůj toulec s malým skládacím lukem a šípy, ale hledala i svoji taštičku, kde měla modrou barvu a pálivou emulzi. Konečně ji našla, ale co to…?

 

,,Emulze je pryč a modrá barva taky. Co to znamená?“

 

,,Asi mi ty věci vzala nějaká dívka a sama se vydávala za Modrou Bohyni.“

 

„A nebo ti ji vzala sama modrá Bohyně proto, aby ses za ni už nikdy nemohla vydávat.“ Mezi řečí se začal vrtět a šacovat i Lovec. Zjistil, že postrádá svůj náramek od dědečka. ,,Nikde není. Jak to? To by mi ho někdo musel sundat z ruky!“

 

,,No nic. Takže jak to říct? Od nynějška jsi jenom moje obyčejně neobyčejná Gomepsis!“

,,A ty jsi od teď můj obyčejný a neobyčejný Lovec!“