Probuzení Ducha

 

 

Dakavan se snažil provázet svého přítele a být mu nápomocen. Zaháněl zlé sny, našeptával mu nejkrásnější pocity, předváděl mu nejoptimističtější vize, dodával mu odvahu, doléval sebedůvěru. Učil se ovládat svoje nové schopnosti tak, aby neškodil. Už věděl, že příliš krásný sen o Gomepsis a tanec ve volné přírodě u nich doma na louce znamená tvrdou ránu při konfrontaci s realitou. Bolest pak může být neudržitelná a láme i největšího Ducha. Dakavan se snažil, aby v sobě měl jeho přítel svého Ducha nezlomnosti, velikého jako stožár ohromné lodi, která se plaví přes ten největší oceán. A to ani nevěděl, zda se přes oceán lidé vůbec plaví a jestli vůbec takové lodě jsou. Snad by se měl podívat sám po světě, aby nabyl zkušeností. Teď přece stačí, aby se soustředil a dokáže všechno na světě. Přivřel víčka svého duchovního těla a obrátil svůj vnitřní zrak k představě plavby na širém moři na velikém plavidle. Pak se stalo něco zvláštního. Jako by sám ze sebe vyklouznul v podobě jakéhosi dlouhého červa s jeho vlastní hlavou a ohromnou rychlostí se provrtal zemí na druhou stranu. Cestou slyšel kvílení snad milionů ztracených Duší. Na druhé straně sledoval opravdu velikou loď s napjatými plachtami, jak si rychle prořezává cestu skrze vlny. Rostlina, ze které byl trup lodi zhotoven, byla zpracována jako svazek jakýchsi širokých, obřích, rákosových stébel.

Takovou rostlinu Dakavan nikdy neviděl. Jen tušil, že uvnitř ve stoncích jsou vzdušné komůrky, které činí loď lehkou. Pak našel jiné lodě, ty vypadaly zase jinak. Některé měly trup z vydlabaného kmene z velmi lehkého dřeva a na něm připevněná prkna, aby vlny nemohly hned dovnitř a uprostřed jediný stěžeň. Dakavan do té doby netušil, že lidé mohou být tak dobrými mořeplavci. Ti, které pozoroval, byli černí, ale jejich děti měly naopak světlou kůži a blond vlásky. Dakavan nemohl přijít na to, jak je to možné. Nevěděl, že je to již tisíce let, co do své země kdysi tito lidé připluli právě na podobných lodích, které před chvilkou pozoroval v okolních mořích. Ani ho nikdy nenapadlo, že by mohli být někde tak tmaví lidé. Zíral na tento svět horkých plání s narudlým pískem, prohlížel si obličeje zdejších mužů a žen a podivoval se nad jejich výraznými nosy. Pak se otočil a zamířil zase skrze zemi zpět ke svému tělu. I na zpáteční cestě potkal hromady úpících Duší. Teď se odvážil zpomalit a pootevřít oči.

Překvapivě neviděl žádná lidská těla, jen v ohromném žáru a tlaku se zde mačkaly na sebe kameny a skály a stlačovaly vzduch v dutinkách ze strany na stranu, až to všude skřípělo a úpělo. Z dutin jako by vycházelo volání o pomoc i nářek, to nejsrdceryvnější bědování, jaké kdy slyšel. Ať se však rozhlížel, jak chtěl, žádné lidské bytosti zde nebyly.

 

Jakmile byl zpět ve svém těle, oddechl si. Taková cesta skrz zem byla silným zážitkem. Kdyby na vlastní oči neviděl, že tam žádní lidé nejsou, nevěřil by. Zamyslel se: „Co když jsou Ti lidé pro něj jen neviditelní, co když jsou prostě rozpuštění a právě ten vzduch v četných podzemních dutinkách jsou oni, uvězněni a drceni ohromným tlakem a spalováni nesmírným žárem. Dakavan se vydal k dědečkovi Lovce a zůstal pak u něj několik týdnů, aby se dozvěděl co nejvíce o destičce, kterou měl Lovec při sobě. Využil snů, aby mohl s dědečkem mluvit. Vydával se v nich za Lovce, za rodiče Lovce i za jiné lidi, či zvířata. Dakavan se tak pomalu dostával k poznání, že Lovec je nositelem destičky, která má nejen moc ochraňovat svého nositele, ale má v sobě sílu zachránit jejich svět. Sama to však nedokáže. Je jen indicií, která má vést toho, který je k tomu předurčen, aby tak udělal. Dakavan v klidu přijímal tyto informace, až jednou, asi o čtyři dny později, když se honil po stromech za veverkami, si opakoval slova Lovcova dědečka: „Jen jediný člověk se dozví vše o destičce. Dozví se to ve správný čas, na správném místě a v době, kdy získá nadlidské schopnosti a přijde o své lidské.“ Dakavan se najednou zarazil a pleskl se do čela: „To nemluvil Lovcův dědeček o nějakém vzdáleném hrdinovi, o nějakém nekonkrétním, možném konci jejich světa. To mluvil o mně, o Dakavanovi. Já přece už nejsem člověkem, moje tělo je tělo Ducha a má nové vlastnosti, které lidské tělo nemá. Umím věci, o kterých živí jen sní. Je skutečně možné, že je předurčen pro takový úkol? Jestli je to tak, měl by dokázat zjistit vše potřebné, ale jak?“ Nevěděl, jaké nebezpečí hrozí jeho světu, ani jak mu pomoci. Sedl si zase na špičku vysokého stromu a pozoroval kolemjdoucí velké mamutí stádo.

Napadlo jej, že šamani ve vytržení odcházejí do světa Duchů. Kdyby sledoval nějakého šamana a pronikl na takové místo plné Duchů, třeba by mu nějaký Duch mohl pomoci. Ale už ví, že by měl být opatrný a neměl by nic uspěchat, aby se věci nezvrtly a nekráčely přesně jinak, než mají.

Dakavan si stoupl na špičku stromu, vztáhl ruce před sebe, zavřel oči a snažil se soustředit na šamana, který se zrovna nyní chce vydat na pouť do světa Duchů. Slyší bubny, v jejich rytmu bije i jeho srdce, na tónech bubnů letí vstříc své další cestě to tajemných hlubin záhad světa nejodvrácenějšího. Cítí přítomnost šamana, nebo přesněji Duše šamana, jako by šaman plul světem podzemí na bubnu a vesloval paličkou. Jen takový pocit, nic jasného. Dakavan se opatrně skrývá za zády šamana, aby nebyl spatřen. Jakmile šaman přistává u břehu v zemi Duchů, Dakavan se ukryje a schovávajíc se za kameny a ve skalních průrvách, pomalu proniká do nitra země, aby v hlubinách objevil její velké tajemství.

 

 

V ZEMI PŮVODNÍCH EVROPANŮ

 

Slunce jim svítí na hlavy, zahřívá jim celé tělo a vyběluje konečky jejich vlasů. Jak bezstarostný život. Nalovit slávky, nasbírat dřevo na oheň a jede se dál. Už si zvykli nosit minimum oblečení. Stačí jen bederní rouška a ozdoby. Gomepsis si upletla ozdobné řemínky do pasu a na hrudník, ruce si zdobí koženými náramky. Dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné tak, jak se to tady na jihu nosí. Oba jsou do bronzova opálení, Lovci hraje tělo nespočtem silných svalů, její tělo je jako ladné tělo kočky. Pití ve vaku, slávky na dosah ruky, ryby ani krabi nejsou nikdy daleko a každý večer romantický, zamilovaný západ slunce u ohně.

Tak vypadala cesta Lovce a Gomepsis, až jednoho dne minuli veliké pohoří na pravoboku. Pokračovali dál rovnou na jih, až stanuli v táboře, kde rostly podivné stromy, které vůbec neznali. I zde byli opálení lidé, ale jejich pleť byla nezvykle tmavá a někteří z nich měli podivně krátké ruce i nohy a směšné, široké nosy.

,,Gomepsis, víš kde si myslím, že jsme?“

,,Ano, v zemi, kde žije Kanahův syn! V zemi posledních potomků Hýbačů!“

 

 

Tady se naši seveřané brzo aklimatizovali, jednak si už zvykli nosit jižní oděvy a také se naučili dobře plavat a potápět se pro dary moře. Nějaký čas pobyli se zdejšími lidmi, podnikli malou cestu hlouběji do vnitrozemí a našli zde dokonce starou jeskyni plnou maleb. Prý jsou jich zde stovky. Lovec se podivoval takové práci. Malby na něho silně zapůsobily, ale nechápal, proč jsou tady tak hluboko v podzemí, kde je nemůže nikdo vidět. Kdyby byly namalovány na kůži stanu, bubnu, oděvu nebo kabele či na dětských nosítkách, ale takhle? Nic takového z domova neznal a také v Zemi Mamutí řeky jeskyně obývají Duchové a nikdy by do nich žádný soudný člověk nevlezl, aby se náhodou neocitl třebas rovnou mezi mrtvými!

 

 

Možná, že to jsou malby určené podzemním Duchům. Asi to tak bude. Ještě, že podzemní Duchové u nás zakázali lidem navštěvovat svoje příbytky a jeskyním se každý řádný člověk vyhne. ,,Nechtělo by se mi sem tak krkolomně často prolézat a malovat tady. Mám tady strach.“

,,My jim tady tak obětujeme,“ usmál se místní průvodce. Lovec ani Gomepsis si neodpustili, aby zde nezanechali alespoň nějakou drobnost. Lovec, jak jinak, nakreslil uhlem mamuta. Ať vidí zdejší lidé, jak vypadá opravdový severský mamut oproti zdejším malým, vypelichaným, krátkosrstým obludám, které tu vzácně potkávali.

 

Lovec zde také obchodoval s věcmi, které si přivezl ze severu a skutečně se mu dařilo věci vyměňovat za to, co mu dědeček označil jako důležité. A zase naši hrdinové míří dál na jih, až k rychle proudícím vodám Gibraltaru. Tady konečně našli mladého syna Kanaha - Kárse. Kárs zde přijal jméno Tantika a žil s posledními opravdovými dávnými Evropany. To už nebyla směsice znaků dávného Evropana a našince, ale byli to opravdu zvláštní lidé s na první pohled nevšedními rysy obličeje. Děti byly roztomile boubelaté, jen silný nos jim vyčuhoval z jejich dopředu vybíhajících, štíhlých tváří, které dávaly obličeji podivně ušlechtilý ráz. Dívky vypadaly ještě hezky, ale ženy se Lovci v obličeji vůbec nelíbily, o mužích ani nemluvě. Sice se s některými spřátelil po čase i on, aby ocenil jejich dobrosrdečnou povahu, ale pořád mu připadali velmi, velmi exotičtí. Přirozenou inteligencí oplýval zvláště jeden, asi padesátiletý muž, zvaný Darkman. Jeho synové jej často provázeli i s rodinami na cestách. Tantika se od Darkmana dozvěděl řadu cenných informací a příběhů. Doslechl se o minulých dobách, kdy těchto lidí bylo podstatně více, kolik že měli slavných lovců, velkých kouzelníků a krásných žen.

Nyní Kárs - Tantika vypráví tyto příběhy svým krajanům. Poslouchají příběhy, které mají zvláštní, cizokrajné kouzlo a příchuť dávných, pradávných časů. Jako by snad byly z nějakého pravěku lidstva.

 

Lovec Tantikovi všechno věřil, jen ne to s těmi krásnými ženami. Když však zde pobyli nějaký měsíc a navštívili několik dalších, podobných komunit, museli své názory poněkud radikálněji poupravit. Našli zde asi dvě děvčata, která byla opravdu krásná a dokonce i jednu ženu kolem 35, která vypadala stále velmi půvabně. Buď si zvykáme na odlišné tváře, nebo je všechno jinak, než se na první pohled zdá. Určitě si na silné kořeny nosů zvykli, ale důležité bylo utváření čela, tvar rtů a brady. Tito lidé zde také loví v moři slávky, ryby a ptáky. Lovec se sblížil hlavně s těmi, kteří mluvili něco o velkém lovu na mamuta. Půjde s nimi. Obřad, který byl směsicí obou kultur, měl řadu podobností a Lovec začal tušit, že i jeho kultura určitě v dávných dobách přejala velmi podobné rituály, které se časem upravily. Gomepsis vyřezávala spolu s dívkami a ženami ozdoby na tělo. Byly to metry a metry kožených řemínků, které se pak stáčely a klížily, aby držely tvar. Pak se jich omotaly metry a metry kolem krku, nebo kolem pasu. Pěkné, jen si je nezapomeňte sundat dřív, než půjdete do moře. Kůže lidí vysoušená sluncem a ničená slanou mořskou vodou se promašťovala rybím tukem a tukem z tuleňů. Naši přátelé tu jezdili na loďkách a s příbuznými Darkmana hledali želvy a tuleně.

A lov na mamuta? Nic z něj nebylo. Mamut se nedostavil, odešel prý někam jinam.

A tak se všichni šli koupat a chytat kraby. Dnes bude krabí hostina. A bylo rozhodnuto. Ženy se potápí i do velkých hloubek, jen aby bylo dost masa. Lovci lezou po skalách a hledají čerstvá ptačí vejce. Jiní se snaží ulovit nějaké ryby. Tady Lovec harpunoval svoji další velkou rybu. Vypustila evidentně zlého černého Ducha! Tohle ještě nikdy neviděl a když jí vytáhl nad vodu, byl jeho údiv ještě větší. Byla to jeho první sépie. Velké oči, chapadla, ptačí čelisti. Večer seděli u ohně a pletli spolu s ostatními veliké rohože. Je to pěkné. Nedivíme se, že Tantika, utekl tak daleko a zůstal tu žít. Musel o zdejších lidech něco vědět, že mizel rovnou až sem. Je to úplně jiný svět. ,,A co je tam na druhé straně?“ zvědavě pohlíželi Gomepsis a Lovec na severní pobřeží Afriky, vzdálené jen několik kilometrů.

 

,,Tam musíme také na výpravu za obchodem,“ smála se Gomepsis. A Lovec s radostí plánoval: ,, I Tantika pojede s námi“ a pojedou s námi i synové našeho přítele Darkmana. Stačí si jen přichystat zásoby vody a trochu jídla.

 

Jak řekli, tak udělali a ráno druhého dne už malá výprava na plachetnici rozráží rychlý povrchový proud, který je protiváhou spodního hlubokého proudu směrem k africkým břehům. Těžká, slaná voda se vylévá spodem ven ze Středozemního moře a na její místo se tlačí lehčí, méně slaná voda Atlantiku. Proto plavit se tady na protější břeh znamená téměř to samé, jako jet lodí z jednoho břehu rychlé řeky na druhý. Ale správný vítr a správně volená cesta, dobrá loď, dobrá posádka a spousta zkušeností je zárukou, že plavba proběhne bez potíží. Lovec se za pobytu na moři naučil výborně ovládat plachtu a počítat se zátěží, vlnami a náklonem. Tantika ho ještě poučoval, jak využít k orientaci hvězdy, ale pak se zastyděl. Vždyť takhle se dá orientovat i při nočním pochodu na pláních severu a Lovec byl v takové orientaci mistr. V tuhle hodinu a čas by se vrátil spolehlivě domů raz dva, kdyby ovšem byla noc a svítily hvězdy. Jednodušší je orientace podle slunce a okolitých skal. Lovec mu to ale neměl za zlé, bezstarostně se smál na Gomepsis a vlasy mu čechral mořský vítr. Kůži na dně lodi dávno sundali, upletli proutěný rošt a na něj vypnuli kůži znova, ale tentokrát ji pevně sešili a nastříhali tak, aby nikde nevytvářela záhyby. Pak ji natřeli vrstvou tuleního oleje, aby byla dobře impregnovaná proti mořské vodě. Slunce a teplé počasí rozpustily tuk tak, že se dokonale vpil do hloubky. Teď je loď velice solidní, i když tohle je spíše severská konstrukce a rozdíly teplot starému skládanému trupu lodi určitě nesvědčí. Nejlepší by bylo udělat loď z jednoho kusu dřeva a přidat po stranách laťky, aby se zdvihly boční stěny, jak je to tady na jihu zvykem. V současném stavu je však loď docela lehká a dá se vytahovat daleko na břeh, teda když to umíte.

 

Plachta se napjala a příď začala prořezávat vlny. Kolem rackové, kdesi vzadu za nimi Gibraltarská skála. Před nimi několik kilometrů hluboké vody. Ačkoli hladina moře byla o sto metrů níže než dnes, dno průlivu bylo stále o několik set metrů níže. Nechci malovat čerta na zeď, ale tenhle proud je opravdu silný.

 

Na africké straně Středomoří pobyla posádka jen několik hodin. Pobrali odsud nějaká zvířata, která neznali a procházeli se po krajině, kterou dosud viděli jen přes moře. Piknik, odpočinek. Jen průzkum a vycházka. K večeru posádka zase nasedla do lodi, napnula plachtu a vracela se zpět. Jen taková drobná epizoda, ale různá zvířátka jako brouci a plazi, které zde nachytali, mohou na evropské straně zdomácnět, pokud se ještě párkrát podobná „Noemova archa“ uskuteční. Jako že se uskutečňovala už statisíciletí před nimi.

Tantika mohl být spokojený. Konečně mohl říci, že ten pruh země, který v dálce před sebou vídal, není jen nějaký tajemný přelud, ale zase jen skutečná, obyčejná země. To si myslel Lovec, ale Tantika takový výlet uskutečnil před tím už několikrát, vždy se stejným objevitelským nadšením.

 

„Cizí kultura, která nás obklopuje, nám nevadí. Dává nám vydechnout, naplňuje nás procesem poznávání, ukojuje naši zvědavost a my jdeme spát s tím, že zítra přijdou věci nové, které nás obohatí o zkušenosti a zážitky a po nich přijdou další a další,“ promluvil Tantika směrem k Lovci, jako by mu četl myšlenky.

 

,,Když se ti, Tantiko, tolik líbí jiná kultura, co kdyby ses vrátil s námi domů a žil mezi námi Gáty? Je to určitě něco jiného, než žít mezi Imebirijci a nebo Katárijci,“ otočil se na Tantiku Lovec. Tantika se nesouhlasně zamračil: ,,Ne, to je něco jiného. Tady je teplo, moře, tahle kultura je v jiném prostředí a já jsem zde znovu malým dítětem, které se nedávno narodilo a je udivováno zázrakem poznávání stále nových věcí. Poznávání je mým úkolem a mojí novou náplní. A když poznám dobře tento svět, půjdu třeba někam víc na západ nebo na sever či na východ nebo dokonce tam naproti do Afriky.“

,,Cestování se mi líbí, i když, jestli mne o to požádáte, určitě vás milerád doprovodím na cestě domů, obejmu své sestry i otce, se kterým se s radostí usmířím a s potěšením přinesu mnohé nashromážděné dary před jeho stan.“

Gomepsis i Lovec byli překvapeni. Tantika našel klid a sílu k návratu domů a k usmíření se se všemi. Pojede s nimi! Úžasné! Gomepsis už velmi toužila po domově, stejně jako Lovec. Vlastně toto měla být nejlepší alternativa možných scénářů návratu domů, ale pachuť rozloučení a jakési vzdálenosti a předzvěst příštího rozloučení a budoucího dlouhého odloučení zůstala.

,,Já už nejsem Imebirijec, řekl Tantika, jsem také Sanik, Bening a jsem také Volmana. Ale v budoucnu budu i něčím dalším. Já jsem hlavně já a každé nové jméno mě omezuje a vymezuje a čím více poznávám kultur a čím více v nich nalézám pro mne vyhovujícího, tím se stávám více sám sebou. Možná, že jsem jen svobodnější Imebirijec? Nevím a je mi to jedno. Moje imebirijské hodnoty jsou mým měřítkem, ale takto se mohu také zamýšlet nad měřítkem samým.“

,,Katáriové cestují, aby zbohatla jejich kapsa, já cestuji, aby zbohatla moje Duše.“

 

 

 

Seděli pak ještě dlouho u ohně, zpívali písně Gátů, Šikotů, Eteresků, Imebirijců a Katárijců. Místní si k nim přisedli a přidali jejich písně. ,,Zvláštní, tak odlišné světy,“ zamyslel se Lovec. „Jeden jižní, působící tak bezstarostně a uvolněně a druhý severní, uzavřený, pro cizince krutý a nehostinný. Jeden ve znamení Ducha mrazu a druhý ve znamení Ducha Slunce a tepla. My se koupeme ve skafandrech v moři sněhu a abychom se jím mohli pohybovat, musíme mít lyže, sněžnice a sáně a vy tady, také obklopeni vodou, ale v jiném skupenství, nemusíte mít nic. Jen lodě, ale ty my máme také.“ A smáli se tomu jako malé, bezstarostné děti. Dva světy. Mají společnou vodu, ale každá je v jiném skupenství... A smáli se až tak, že jim tekly slzy.

Slzy Gomepsis však nebyly jen slzami smíchu. Smála se a zároveň plakala steskem po domově.

Lovec ví, že se vrátí do jiného světa, než odešel. Podle gátských zákonů, kdo půjde takto hledat svoji dívku, smí zabít nepřítele, který mu ji vzal a když se s ní vrátí, uspořádá se příchozím svatba. Je to zákon a proto může počítat s tím, že doma jeho lidé, jeho příbuzní a přátelé už dohodli se Šalem jejich svatbu. Pro ně, Gomepsis a Lovce je cesta domů více než spojnicí vzdálených bodů. Je to spojnice života jich samých. Začíná jim tam nový, společný život. Jsou si toho oba dobře vědomi. On to vidí v jejích očích, jak se na něho nyní dívá, jak ho sleduje a naopak, ona to pozoruje na něm, v jeho gestech v jeho výrazu.

Gomepsis tady dole v sobě našla Gátku, kterou po své matce vlastně opravdu byla. Ale jak už to říkal Tantika, hlavní je, aby byl člověk sám sebou. V Katárijském světě nemůžete být sám sebou už jen proto, že jste Katárijec.

 

,,Vždycky, když si myslíte, že jste lepší, než někdo jiný, už utíkáte svému já, které zůstává samo a duši naplní smutek a neklid, který se snažíte zaplnit kde čím. Ale ono to nefunguje. I když si Duši zaplácáte tak, že na ni nebudete vidět, přesto tam někde vevnitř zůstala,“ dodal k Tantikově řeči jeden ze synů jejich starého místního přítele Darkmana.

,,Odkud máš tu moudrost?“ zeptal se Lovec.

,,To je stará moudrost našeho národa. Máme ji od počátku světa.“

Lovec ji slýchal od svého dědečka. Zamyslel se a uvědomil si, že co je na cestách, je svému dědečkovi vlastně daleko blíže, než kdy předtím. Svět dědečkova mládí byl bohatší poznáváním Gátů, kteří sami tu a tam cestovali světem za zkušenostmi a obchodem.

Sílící vliv Katárijců ochudil jeho lidi a vzal jim rozhled. Proto mu dědeček připadal vždycky takový moudrý a plný příběhů a dálek, až pohádkový. Ale jeho dědeček nebyl žádný snílek, žádný pohádkář. Byla to pro něho jen větší dimenze jeho reálné existence. Aby se mladí dostali do styku s exotikou, tak dnes slouží u Katárijců a aby se dospělí dostali k exotickým věcem, tak nakupují u Katárijců. ,,To musím nějak změnit, až se vrátím,“ pomyslel si Lovec.

,,Uspořádám dvě cesty. Jednu na západ a druhou na východ. Nemusím tam jet sám, budu rád nějakou dobu doma s Gomepsis, jen tu výpravu zorganizuji a do neznáma ať vyrazí mladí. Jistě nabídku přijmou s nadšením.“

 

Ze zamyšlení vytrhl Lovce Tantika: ,,Jak vypadají vaše obchody? Co byste tomu řekli, kdybychom nachystali zásoby na cestu domů a tady nasbírali suroviny, které na severu nejsou. Ty se, Lovče, zatím vydáš zásobit nás masem.“ ,,Sušené a uzené nám vydrží a nasbíráme také různé plody a zeleninu. Místní mají plné zahrádky, třeba něco směníme za maso. Takže Lovec půjde lovit a my zbývající půjdeme sbírat vše, co se dá prodat na severu. Hned zítra začneme.“

,,To je moudré a zní to, jako bychom se mohli naplno těšit domů,“ dodala s úsměvem Gomepsis. Tantika pokračoval: ,,Lodí projedeme nazpět přes moře na severovýchod (z jižního Španělska do jihovýchodní Francie). Po souši půjdeme nahoru korytem severní řeky (Rhona). Pak v určitých místech (u Chalon) opustíme tuto řeku a podél jedné menší řeky, co teče od severovýchodu, půjdeme k jejímu prameni. Od pramene přejdeme horu a na druhé straně si postavíme proutěnou kostru lodě, potáhneme ji a tentokrát poplujeme po proudu. Poplujeme na severovýchod do Rýna, pak pěšky proti proudu této řeky a přes Divoké kopce (Schwarzvald) až k prameni Veliké řeky (Dunaj). To už budeme svým způsobem skoro doma. I když naše cesta bude dlouhá, řeka teče od západu na východ a to i přes území Země Mamutí řeky. Tam dojedeme v pohodlí lodě i se zbožím.“

 

 

Sál šamanŮ

 

 

Duch Dakavana se schovává v říši Duchů, plíží se mezi kameny, ukrývá se v temných bočních chodbičkách a výklencích jakési ohromné jeskyně. Chce odhalit tajemství destičky, kterou má jeho žijící přítel Lovec. Moc rád by se zde zeptal těch správných Duchů na ty správné otázky. Ale je jako Duch ještě nový a nezná nové prostředí a teprve nedávno začal objevovat vlastní nadpřirozené schopnosti. Proto chce toho co nejvíce potají vyslechnout a vypozorovat.

Cesta šamanů časem a prostorem je jako cesta vody ve vápencovém masívu. Všude v ní mají svoje věčné spočinutí, svůj druhý, tentokrát nadčasový domov, dlouhý a kouzelně zprohýbaný prostor, plný velkých dómů jako jeskyně v hlouby hory. Ze stěn vychází jemná, oranžová záře a všude je teplo. Nádherné krápníky visí ze stropu a rostou ze země, miliony bílých, tenkých brček, tisíce sloupů, stovky závěsů a zdobně zvlněných záclon. Barvy duhy spočívají na všem a všechno je při tom stále tak teple prosvětleno barevnou podmalbou, která uklidňuje. Velkolepá a přitom tak jemná krása.

 

Největší dóm je Sál šamanů, kde se občas shromažďují všichni šamani všech dob. Každý šaman hájí a zastupuje zájmy svého kmene, svého národa, svojí skupiny. Přicházejí sem i Duchové zvěře, rozprávějí a obviňují z hamižnosti, z plýtvání a hrozí kletbami a pomstou.

 

Duch ryb teď obviňuje jakési šamany, že jejich lid má mezi sebou mladé, kteří kvůli zábavě vbodávali táhnoucím lososům do hřbetu zapálené tyčinky aby pak mohli z hory sledovat divadlo světel, jak tisíce svítících lososů táhlo krajinou za obzor.

,,Jaký nářek a jaká bolest se donesla k mým uším! Jaké kvílení! Jaký žal! Požádal jsem sopku, aby mne vyslechla a vyprávěl jí o krutosti vašich lidí. Bude nad touto bolestí ronit své tekuté a žhavé slzy, třást svědomím lidí a naříkat hromy ze svého nitra!“ zvolal Duch ryb. ,,To bude má pomsta!“ Duše šamanů toho lidu okamžitě vyskočili a rozletěly se domů, aby šamani přivedli svůj lid k pokání a pokárali jej sami, aby sopka nezničila jejich domovy a aby upřímná lítost a potrestání viníků zastavilo masakr, který hora chystá.

 

Duch medvědů, Duch mamutů a Duchové dalších zvířat si zase stěžují na jejich nadměrné vybíjení, na lidskou chamtivost, slepotu a touhu se předvádět, vytáhnout se s úlovkem, kterého ve skutečnosti netřeba.

Jiní Duchové z opačného konce světa se přidávají a volají po pomstě za masakry želv, které lidé sbírají jak ořechy a bezbranné je vybíjejí po tisících. Šamani z oněch krajů přišli s nápadem, že želvy budou moci sbírat jen starci, stařeny a malé děti v nouzi. Zdraví a silní lidé budou mít sběr těchto bezbranných tvorů za Tabu. Podlost bude Tabu, masakr bude Tabu. Duchové zvěře si toto rozhodnutí pochvalně přeříkávali ale ne dlouho. Znovu tu byla obvinění, která nacházela úrodnou půdu. Mnozí šamani rozuměli potřebám přírody a velmi se snažili situaci řešit. Orli se nebudou střílet podle šípy, ale budou se lovit jen holýma rukama. To se také Duchům zvěře líbí.

Ale kouzelníci ze země Lovců mamutů, velcí gátští šamani mlčí. Jejich lid je početný, mocný a velmi hrdý. Tak hrdý, že je až namyšlený a pozbývá potřebné úcty. Mamut pro něj znamená symbol síly, odvahy a života samého. Života v moci a prestiži. Toho že se mají vzdát?

Pán mamutů, Duch nejvyšší pro tyto obry stojí nyní uprostřed na zadních nohou a vypadá jako kombinace člověka a mamuta. Dívá se po přítomných a pomalu ze sebe souká jedno slovo za druhým. „Postavení lovců je příliš silné. Jsou kraje, kde každý klučina musí usmrtit mamuta, jinak nebude uznán za muže. To je ubohé a slepé. A jak vypadá takový lov? Desítky lidí schovaných mezi keři, každý z nich má oštěpy v rukou. Mamut se pase a nevědouc, co se chystá, přijde až mezi lovce. Pak přijímaní mladíci vrhnou svá kopí a v témže okamžiku je následují desítky oštěpů vržených v jediném okamžiku na nebohé zvíře. Každá z ran je strašná a mnohé smrtelné. Strašná bolest, strach a hrůzná zranění paralyzují obra a šok jej pošle rychle k zemi, kde umírá. Mamut nemá žádnou šanci. Kopí na mamuty jsou kulatá a zapřou se o kůži. Ratiště pak páčí hrot zbraně nahou či do stran. Rozsáhlé pohmoždění tkáně naplní vnitřnosti krví, odlijí život z žil a naplní tvora nesnesitelnou bolestí, kdy se není možné ani nadechnout ani pohnout. Jaká je toto prestiž? Jaká mužnost? Jaký hrdinský čin? Mamut se ve vteřině kácí k zemi. Je to jen směrovaný masakr, ne lov!“

Ale šamani hájili svoje lidi. Dál byli zatvrzelí a měli kdesi uvnitř sebe radost, že i velcí Duchové se bojí jich, malých lidí a když sám Pán všech stád mamutů tady stojí a prosí, naplnilo je to snad i pocitem vítězství, povýšenosti a pýchy.

Dakavan vše sleduje se zatajeným dechem. Je mu jasné, že se tady teď řeší něco velkého, co se týká samotného Lovce, protože i on je Gát, tedy příslušník jednoho z národů, žijících na území Lovců mamutů a zrovna Gátové jsou těmi lovci mamutů a těmi, kteří pěstují kult mamuta. Napětí narůstalo, když najednou vše utichlo. Kolem jakoby se ochladilo, z jednoho místa začala vycházet podivná, modravá záře a zrak všech zúčastněných se otočil právě za zdrojem tohoto tajemného světla.

Malý šaman z ohromné hloubi času, jehož starobylost se odrážela v jeho vzezření, vstoupil do jejich středu a jeho nesmírná věkovitost si vyžádala absolutní úctu. Všichni zcela ztichli a šaman začal pěkně zostra, hlubokým hlasem, který jakoby vycházel odněkud z podzemí.

,,Jestliže budou velké pastviny pro mamuty plné travin, lidé je nevybijí, ale nezapomínejme, že tu jsou Duchové zimy, Duchové léta, Duchové větru a sněhu Duchové nemocí a hmyzu. Co potom, když se počasí změní a z trávy zbude jen suchá koudel? Co potom, když bude tráva v neutuchajícím dešti plesnivět a hnít? A pak, když pastviny zapadnou hlubokým sněhem? Mamuti budou umírat hladem a nemocemi a navíc stejnou silou rukou člověka jako v době blahobytu.“

„Jen se podívejte! Jsou kmeny, lovící jen malá mamuťátka, prý že dospělí mají tuhé maso! Jak rychle již dnes hynou staří bez potomků. Za čas nezbude jediný mamut, jediný jeskynní medvěd. Velikány člověk vyhubí vždy snadno, nejsou-li kraje bezedně úrodné a zem k člověku není dostatečně tvrdá. Veliká zvířata se množí velmi pomalu a dlouho rostou! Proto Vás zapřísahám, šamani lidu Lovců mamutů! Kdo má v hlavě úctu k životu a spravedlnost i cit a soucit, nelovte veliká zvířata pro prestiž vůbec! A mamuta nelovte ani v nouzi, protože v době nouze on trpí ještě mnohem víc než vy!“

Nastala veliká hádka mezi šamany. Někteří skutečně svoje lidi naučí úctě ke kolosům a mamutího masa se nedotknou. Jiní je budou naopak učit lovit jako pták létá a ryba plave. Čas běží a hladí stěny jeskyně a Sálu šamanů. Vše se dělo, děje a bude dít zároveň. Jeskynní medvědi i mamuti a další velká zvířata budou decimována v epoše lovců mamutů a do epochy lovců sobů jich zbudou už jen přeživší ubohé drobty. Smutný osud. V epoše lovců sobů mamutů bude tak málo, že bude možné lovit už jen soby, tury a koně, protože ti se rychle množí a svět už nikdy nebude takový, jako před tím. Svět bez mamutů bude jako listí bez stromů, jako nahý v bodláčí bez kožených šatů, jako dívka bez úsměvu a vlídného slova, jako mladík beze zbraně a vtipu, či jako pták bez křídel.

Ale přidávají se sami šamani a obviňují jiné kmeny a jiné skupiny z obchodování s věcmi přirozenými, jako je jídlo, proutí a kůže. Ba z bojů, výpadů a válek, ze zotročování, z užívání jedněch lidí pro potřebu druhých! „ Jak ostudné!“ volají. Ano poslední dobou se dějí různé škaredé věci a přibývá jich.

Drobný, starobylý šaman sedí už stranou v tichosti a jen přihlíží bouři, kterou on započal. V sále se právě začíná rodit Duch strachu z konce této éry lidstva. Lidé dosud žili spokojené a krásné životy a pojednou se vše začíná měnit a nikdo neví, kde to všechno vezme konec. Hamižnost, závist a touha po moci a slávě oslepuje Duše a srdce lidí. Co když se dožijeme časů, kdy se nebudeme chlubit tím co umíme, ale tím co máme? Tím co vlastníme a ne tím co milujeme a kdo miluje nás? Co když přijde doba, kdy se budou lidé honosit tím, jak umí nenávidět a ne tím, jak umí milovat? Co když se lidé odnaučí lásce, úctě a soucitu? Pak se stanou jen těly, patřícími Duchům z říše zla. Celá zem potemní a zvíře nepotkáš, protože Duchové zvěře na takový svět prostě své svěřence posílat nebudou.

K malému šamanovi z těch nejstarších dob si přisedá kněz, který se sem dostal kdo ví jak. Otočí se na šamana a tichounce mu povídá: ,,Sedím tady dlouho a přemýšlím o světě, ve kterém žiji a ve kterém žijete vy. Myslel jsem, že jsem se narodil do dokonalé doby, která míří do ještě větší dokonalosti a tady se budoucnosti bojíte, hádáte se o ní a velebíte minulost. Bojíte se lidí a jejich zatvrzelosti. Myslel jsem, že náš život je snadný a přirozený. Jak snadno získám vodu k pití, jak snadno přijdu k chutnému soustu. Stačí natáhnout ruku a koupit si, po čem oko či tělo zatouží. Jak jednoduché je odít se, jak snadno a příjemně se zabezpečím u obchodníka topivem a světlem. Pro Vás je to nemyslitelný úpadek a zkaženost. Už chápu, ten náš svět je z vašeho pohledu jen svět prostředníků, které chápete jako parazity a vykuky.“

,,U vás jste prostředníky jen vy sami a to prostředníky mezi světem Duchů a skutečným světem a necháváte lidi, aby vše ostatní bylo na nich,“ rozmýšlel nahlas kněz.

,,Ano,“ přitakal šaman a dodal: ,,Každý člověk je od mala učen, jak si co obstarat a co a jak vyrobit a je jen na něm, na jeho vůli a rozhodnutí, jestli a co bude mít.“

Kněz se ušklíbnul a pokračoval. ,,U nás může mít člověk tu nejlepší vůli a nezmůže nic, společnost míchá karty a ne všem se dostane. Váš zájem a snaha bez štěstí a přízně společnosti mnoho neznamená. U nás je společnost taková, že podobné hádky a pře jako slyšíme tady v tomto sále najdete u těch, co dělají prostředníky mezi společností a lidmi. Říkáme jim politikové.“

Šaman se usmál a přisadil si: „My vlastně obchodujeme a provozujeme politiku jen s Duchy.“

Kněz však rozvíjí dál: ,,U nás se s Duchy již mnoho neobchoduje a nemělo by se obchodovat. Často lidé o něco žádají a jako protihodnotu nabízí pokání a motlitbu, ale s Velikým Duchem, jak tu říkáte, nelze obchodovat, lze jej jen prosit a přijímat jeho dary. Proto je možná pro lidi mé doby nepochopitelný. Můj chrám, který mám na starosti, zeje často prázdnotou, ale obchodníci - prostředníci jsou všude. Chceš pití? Zaplať! Chceš se najíst? Zaplať! Chceš se ohřát? Zaplať! Chceš zábavu? Chceš se vyčůrat? Zaplať! Zaplať! Zaplať! Odnaučují dokonce lidi si zpívat, aby si za melodie, které mají rádi, museli platit, odnaučují je vyprávět si, aby za úplatu poslouchali prodejné příběhy. Vidím, že svět vašich lidí je velká samoobsluha, kde je každý nakupující, řemeslník i umělec.“

Kněz se na chvíli odmlčel, ale šaman jakoby jej pobídnul, aby dál pokračoval a zakroutil rukou tak, aby všechna zde vyřčená slova došla k uším Dakavana.

A tak kněz pokračoval: ,, Když se tu tak hádáte, vidím mezi vámi také mnoho špatností a bídu soucitu, když si Duchové stěžují, že někteří lidé za živa stahují zvířata, že je živá porcují, že zvířecí matky jsou pojídány před jejich stále živými potomky. To vše máme i u nás, ale nevnímáme to, protože prostředníci - obchodníci zde stojí jako opona, za kterou nevidíme cestu masa, které máme pak na stole. Náš svět nemá dostatek prostředků pro všechny a tak je tam stále nouze. Kdo nemá shůry dáno, má nouzi. O jídlo, o vzdělání, o práci i o lásku. Jak má pak chtít slyšet o věcech, které svět bolí, když má věci, které bolí jeho samotného? Snad váš svět je v tomto opravdovější a čestnější i přehlednější. Když vidím, jak dlouho trvá, když vidím vaše ohromné dómy času, stojím v němém úžasu a bojím se, kam jde náš svět a jak dlouho potrvá.“

Starodávný šaman se pomalu obrátil na kněze: ,, Tys sem byl poslán, abys mluvil o světě, který přijde, když my se budeme chovat špatně. To co přinášíš za zprávy ze svého světa, je to, z čeho my máme strach jako ze zlé noční můry.“

,,Tak proč teď nepředstoupit před shromáždění a neříct to ostatním, aby se tak nestalo?“ obrátil se kněz na šamana. ,, Protože, můj milý, to není tak předurčeno,“ odpověděl hned šaman a pokračoval: ,,Tvoje role je u konce. To cos říkal, se už dostalo ke správným uším a ten kdo to slyšel, udělá pro své blízké to, co je nyní v jeho nových, mocných silách a o celé čtyři tisíce let prodlouží naší epochu. Dá šanci vyrůst mnoha generacím, nespočtu Duší umožní prožít si svůj krásný a jedinečný život,“ podíval se na kněze a usmál se.

„To dává smysl,“ pokýval kněz hlavou.

,,Pro svou dobu a pro své lidi nemůžeš toho mnoho udělat,“ zavrtěl pomalu hlavou šaman, „to je práce jiných. A kdybys tady přednesl svá varování a nakrásně jako v pohádce by ti uvěřili a zařídili by se podle toho jak šamani, tak i jejich lidé, pak by tvůj svět nikdy neexistoval, ty by ses nenarodil a nikdy bys sem nepřišel.“

Kněz se ulekl těch slov, ale nestačil už nic říci. Šaman fouknul a vír časoprostoru jako tornádo kněze uchvátil a odtáhl jej pryč, nazpět do jeho doby ke každodenním stresům, účtům, formulářům a platbám. Šaman se zase jen usmál, ještě pohodlněji se usadil a pomalu pootočil hlavu, aby se podíval do temného výklenku za sebe. Správně tam tušil onoho důležitého posluchače.

 

 

DOMŮ

 

 

Za nedlouho vyrazila naše trojice na cestu. Loučení a už jen tisíce a miliony obřích vaků mořské vody kolem nich. A když zafouká studený vítr, moře bývá plné velkých vln. A to se teď děje čím dál častěji. Loď je velká a zásoby a balast, uložené na jejím dně ji vyrovnávají, aby byla stabilní. Velká plachta je zavěšena a Lovec jí manévruje stejně mistrně, jako by nedělal od mala nic jiného, ale ví, že ti, kteří vyrostli na takových lodích a na moři, jsou opravdoví Mistři. On je jen troufalec, který raději popluje blíže k pobřeží. I když to je vlastně nejnebezpečnější, protože může nejspíše narazit na velké vlny, zprudka se vzdouvající nad potopenými mělčinami a skalisky, ukrytými pod hladinou. Vítr pěkně fičí a loď letí, prořezává vodu a vytváří dvě pěkně zdvižené vlny po obou stranách přídě. Na večer si poutníci našli malou, skalami chráněnou zátoku a přespali na souši.

Ale noc nebyla nejklidnější, během spánku jim pod deky drze nalezli malí škorpioni. Lovec nadával a přemýšlel, zda by skutečně nebylo lepší přespat v houpající se lodi. Pak usoudil, že stačí, když je všem špatně na lodi přes den, ještě pak aby tomu bylo i přes noc. Další den se vítr trochu utišil, vlny byly menší a tak žaludky všech zůstaly mořské nemoci ušetřeny. Neujeli však takovou dálku jako včera. Prostě vítr je vítr a ten rozhoduje. Zato třetí a čtvrtý den byl vítr opravdu silný a námořníci se zapotili. Spali dokonce v jedné zátoce na moři, protože drobné kolébání se jim zdálo už přijatelné proti tomu, co zažívali na otevřeném moři. A tady Tantika vymyslel novou trasu, kdy velkým obloukem objížděli jakýsi poloostrov, směřující k velkému ostrovu (Baleáry). Za ním si to naši přátelé zkrátili rovnou k pobřeží (k Barceloně) a nevraceli se nazpět zálivem na jih. Odtud už to bylo relativně blízko k ústí Severní řeky. Jen bylo nutné po nějaké době severovýchodní plavby kolem pobřeží pokračovat a to i přesto, že se pobřeží stočilo k severu.

Obloha byla jasná a číst v počasí uměli všichni, takže věděli, že by tomu tak mělo být přes celou noc a mohou se tedy při navigaci spolehnout na dobře známé hvězdy tak jako doma na severu. Cestou vedle nich řádili nějací velicí tvorové a vydávaly drnčivé zvuky. Byla to pro námořníky noc hrůzy. Ráno uslyšeli ty zvuky znovu a konečně spatřili i jejich původce. Byly to veliké ryby s ústy plnými velikých zubů a s popleteně orientovaným ocasem, který nebyl svislý ale vodorovný. ,,Proboha! Co to je?“ vytřeštil na ně oči Lovec.

Gomepsis a Tantika se smáli: ,,To jsou přece mluvící ryby, co tančí na ocase, ty nic nedělají! Nejsou nebezpečné.“

Lovec polknul: ,,Teď se smějete, ale v noci jste se báli stejně jako já!“ ,,Ne, my jsme se nebáli,“ v dobré náladě se s ním ti dva přeli.

Lovec si vzal službu. Už si zvykl, že na vlně od lodi vedle přídě si dovádí delfíni. Pak delfíni zmizeli a objevili se jiní a pak zase jiní. A pak se tady objevil jiný veliký delfín. Plaval těsně vedle lodi a jeho obří hřbetní ploutev čas od času vykoukla z vody v plné velikosti. Lovec si najednou uvědomil, že mezi těmi zvuky, co vydávali delfíni a tím tichem, co slyší teď, je nějaký rozdíl. Delfíni vydávají zvuky spíš jako tuleni, to bylo nadechování a vydechování. Delfíni jsou určitě jako želvy nebo tuleni či lidé, ale tenhle delfín určitě nedýchá vzduch a jeho ocas... Podíval se na ocas pozorněji. Nebyl vodorovně orientován. ,,U mamutího lejna!“ Nemusí budit spící, sám se dovtípil, že tohle je nějaký obří druh žraloka. Udržoval kurz na sever a větší vítr, který se postupně zvedal, mu jen pomáhal zvyšovat rychlost. Stáčel loď k západu, aby nemuseli strávit další noc na moři. Jak jel téměř kolmo k větru, tak se loď úplně rozletěla, ale jela také souběžně s vlnami a to tak nešťastně, že se již při druhé vlně málem převrátila. A ten proklatý žralok je stále jakoby přilepený k boku lodě. Lovec tedy stočil kurz zase na sever a situace se uklidnila. Najednou žralok zmizel a byli tu zase delfíni. To se mu ulevilo. Po několika hodinách plavby se delfíni odpojili a na příď si sedl racek. Bylo jasné, že pobřeží je blízko! Střídali se. Tantika vzal ráhno plachty a jeho úvazy do rukou a držel je, jakoby řídil windsurfing. Lovec zalehl do kožešin, přikryl se pláštěnkou a hned spal.

Probudil se až v noci. ,,Něco se děje!“ napadlo ho. Gomepsis a Tantika se o něčem závažném bavili a když se posadil, okamžitě pochopil, o co jde. Obloha se zatáhla a není nic vidět.

,,Vítr je silnější, stále ještě fouká od jihu?“ zeptal se přátel.

,,Ne! Fouká od západu! Tedy alespoň myslím!“ procedil mezi zuby Tantika. Problém spočíval v tom, že pobřeží je jen několik stovek metrů před nimi, ale co když jejich loď narazí rovnou na skaliska? Je to padesát na padesát.

,,Tady jsou vápencové skály všude! Snažit se trefit na pl&aa