Povídka čtvrtá - Belemnit

Ohromné je moře, jeho masy vody jsou nezměrné, jeho břehy daleko a kam se podíváš jen samá voda, voda a voda. Když se potopíš a necháš na svém těle mihotat svítivé odlesky vlnek hladiny a kolem tebe se rozsvítí ty nejkrásnější odstíny modře. Otevřeš ústa, slaná chuť tě pálí do patra i na jazyku a v krku zhořkne jako jed. Ale jsou tvorové, pro které je tato chuť pohlazením a plavbou v průzračné, křišťálové a lahodně osvěžující vodě, jíž si dopřávají plnými doušky. Ano jsou to samotní živočichové moře. Jsou to děti moře, které čerpají z náruče darů, jež samo tak hojně nabízí. Velice rádi využívají této nabídky nejen k pobytu a zahnání žízně, ale také k nasycení se v hojnosti, jež je jim dopřávána. Houf rybek vyrazil prudce k hladině, když se kolem nich mihlo několik stínů. Ohromnou rychlostí znovu a znovu něco prosvištělo vodou skrz hejno, ze kterého ubylo vždy po jedné rybce, když se stín mihnul. Asi půlmetroví živočichové se tak sytili na pomalejších, hejnovitých rybkách, které se nakonec pokoušely zachránit výskokem nad hladinu vody, pryč z nebezpečného prostředí. Jediný nájezd predátora stačil k tomu, aby při manévru vytočil konce chapadel s háčky bokem na některou stranu a se zabodl je nejméně do jednoho z mnoha rybích těl. Rychlostí blesku se kolem oběti omotala zbylá chapadla, která svými ostrými háčky semkla kořist v neodvolatelném objetí. Jakmile predátor útok dokončil, vzdálil se trochu od hejna rybek a jeho chapadla podala nebohou rybku ke středovým ústům na spodní části těla.

Tam je veliký papouščí zoban začal porcovat. A protože rybky byly malé, stačilo jednou, dvakrát scvaknout a ryba zmizela v útrobách lovce. Pak se predátor znovu zorientoval a jeho veliké a bystré oči, práce těch nejgeniálnějších konstruktérů přírody, jej neomylně navigovaly k hejnu rybek. Tělo lovce se rozjelo na reaktivní pohon pozpátku proti hejnu. Tenké rostrum rozráželo vodu a vodorovná ploutev za ním udržovala útok ve vyměřené horizontální výšce. Jako přes ostruhu nebo kýl pak jen tvor ovládal směr a hloubku plavby natáčením trysky nahoru či dolů. Všech deset chapadel také sloužilo jako účinná kormidla libovolně se pohybující všemi směry. Tam, kde začínala vodorovná ploutev, byl i začátek nebo dá se říct konec vlastního těla hlavonožce. Vnitřní konec rostra se nálevkovitě rozšířil, aby pojal a opancéřoval svůj obsah - žábra i inkoustový váček. Nasycení hlavonožci pak na okamžik plavali vedle sebe a přitom měnili barvu svých těl v těch nejrozmanitějších a nejdivočejších odstínech, jaké jim jejich pigmentové buňky dovolovaly. Jedni belemniti, tak se tito hlavonožci jmenují, zamířili do hloubky, druzí dál pokračovali za hejny rybek. Při ponoru se kolem belemnitů sešeřilo a voda z nádherně modré zšedla. Oči belemnitů se proměnily, jejich zorničky se zvětšily, aby nyní mohly na sítnici pustit dokonale věrný obraz svého okolí. Úzké zorničky jako štěrbinky se nyní mění v ovály a postupně, jak hloubky a šera přibývá, více a více se kulatí a zvětšují. Také těla hlavonožců mění barvu na tmavší, aby tak nezářila ve tmě a nepoutala zbytečně pozornost větších predátorů. Klesání do hloubky je najednou u konce, pod nimi se čeří písečné dno na mnoha místech skalnaté, poseté kameny. Tady nade dnem se tedy jako přízraky vznáší neobyčejní tvorové, lovci s tisíci háčky, papouščím zobanem a speciálním klouncem na rozrážení vody. Každý belemnit zde zaujal svoje tradiční místo a v rozestupu od ostatních si hlídá vlastní prostor. Pomalu tráví ryby, které dnes ulovili, odpočívají, ale přitom propátrávají prostor mezi kameny, aby jim neunikl žádný korýš nebo ryba.

Druhý den se situace opakuje jako přes kopírák. Zase někde vysoko nad nimi proplouvají hejna menších rybek a oni se vynoří ze svého šedavého, potemnělého království a promění se v rychlé a vytrvalé plavce, aby zde lovili a dopřávali si rybího masa, co hrdlo ráčí. Občas se někteří belemniti spojí do malých skupinek a společně hledají nová hejna. Náš belemnit ze včerejška se dívá, ostří na velkou vzdálenost, aby objevil kýženou kořist, když v tom okamžení zcela nečekaně se sousední belemnit proměnil ve veliký vertikální sloup a zmizel kdesi v hlubině. Všichni belemniti sebou trhli a zbělali, někteří vypustili oblaka inkoustu a ohromnou rychlostí se přesunuli o kus dál. Ne všichni byli však tak pohotoví. Ohromná hlava vynořujíc se odkudsi zespodu polapila jednoho belemnita a znovu se zanořila kamsi do hloubky. Za chvíli přízrak zaútočil znovu. Chňapl po tmavém těle s dlouhými rameny chapadel, ale ozubené čelisti sklaply naprázdno. Byl to jen přelud, návnada, atrapa, jako když technici vyráběli nafukovací tanky nebo jednoduché překližkové atrapy letadel, aby na ně nepřítel plýtval drahými náboji a soustřeďoval na ně svoji drahocennou energii, zatímco skutečné zbraně byly v bezpečí úplně jinde a odváděly svoji práci.

Konstruktéři belemnitů tento technický vynález dovedli k dokonalosti, protože ve vodě inkoustem vytvořené obláčky nejenže vypadaly jako hlavonožci, ale navíc byly i jedovaté, takže mořský, k vodnímu životu dokonale přizpůsobený varan měl nyní v ústech nepříjemnou pachuť. Na chvíli se přestal zajímat o belemnity a pootevřená ústa proplachoval pohybem hlavy sem a tam. Jeho nohy se změnily v ploutve, ocas byl zvláštně prohnutý, aby na jeho horní straně mohl vyrůst pevný, kožnatý lalok. Pak více připomínal rybu. Znova tento obří ještěr zaútočil na belemnity, jeho dlouhé zuby pronikly tělem dalšího z nich a stahujíc jej do hloubky, pryč od hejna, třepal svým úlovkem, aby dostal z těla kořisti všechen nepříjemný inkoust. Chytrý plaz se tak sytil celé hodiny. Když belemniti zjistili, že se na nich pase veliký mořský varan, byli už maximálně ostražití. Shlukli se do hejna a pak společně prchali před čelistmi svého pronásledovatele tak rychle, že místy vyskakovali nad hladinu a na vzduchu se pokoušeli rozevřít svoji tělní horizontální ploutev tak, aby alespoň trochu plachtili a prodloužili si tak svůj skok. Někdy totiž závisel život i na každých deseti centimetrech navíc. S plesknutím dopadala těla belemnitů na hladinu a tento zvuk se nesl na velkou vzdálenost. To bylo pozvání pro ostatní varany, aby se přidali k hostině, která se jim zde nabízí. Náš belemnit brzo uprchl těmto jatkám a přemístil se k malinkému skalnatému ostrůvku. Tady v puklinách skály byla ohromná hejna malých hlavonožců, ryb a spousty korýšů. Belemnit zapomněl na prožitá strádání a sytil se v klidu a beze spěchu, protože zdejší nabídka byla opravdu přebohatá. I kousek pod hladinou bylo spoustu života. Nyní sledoval souboj dvou ráčků, kteří se do sebe opřeli svými klepítky. Belemnit visel ve vodním sloupci a zaostřoval na dvojici korýšů. Byl sytý a pro pobavení sledoval scenérii, která se jeho očím nyní nabízela. Najednou ucítil tlak vody na svoji spodní stranu. Bleskově do sebe natáhl co největší množství vody a ohromnou rychlostí ji vystříknul ven. Jeho raketový pohon jej okamžitě vystřelil pryč z onoho nebezpečného místa. Ještě letmo zahlédl hlavu ještěra, jak chňapla po jiném belemnitovi, který byl nedaleko něj. Znovu cítil na břichu tlak vody. To další z útočníků zkusil své štěstí. Rychle prchal z těchto prokletých míst a zamířil k hladině. Jedno mohutné nasátí vody a znovu mohutný výstřik. Proud vody z nálevky je jako proud zapálené, rozpínající se směsi opouštějící trysku raketového motoru. Jeho síla vynesla polekaného tvora do vzduchu, kterým se nyní řítí. A najednou strašná rána a ukrutná bolest. Tělo poděšeného belemnita spadlo do vody, ale jeho chlouba, jeho dokonale hydrodynamické tělo je zničeno. Jeho klounec, který rozrážel vodu, aby snižoval co nejvíce odpor mořského prostředí, je zlomený. Nyní celý pokřivený mu trčí z konce těla jako daň jeho zběsilosti. Ale tento belemnit byl šťastným. Zranění se vyhojilo a ačkoli jeho rostrum už navždy zůstalo pokřivené a on již nikdy nedosahoval takového umu v plavbě a takových rychlostí při honbě za kořistí, i tak byl ušetřen útoků predátorů a prožil nádherný život v nefalšované a opravdové divočině, jakou si jen stěží dnes dokážeme představit.

Ubíhají roky, staletí, tisíciletí, ba celé miliony let. Kdesi ve vrstvách země spočinuly mnohé ostatky pravěkých belemnitů. Lovci tajemných pokladů a příběhů nacházejí stovky zkamenělých roster těchto dávných tvorů. Jedno z nich je zlámané, ale krásně srostlé.

Čekatal seděl na břehu malé přehrady potoka a zkoušel alespoň házet malé kousky kůry do vody. Byl ospalý a unavený. Dnes byly vrše prázdné a nejbližší pasti mezi keříky také zely nedotčením. Muž se tvářil velmi rozmrzele, protože představa plahočení se od pasti k pasti v širé krajině se mu zdála příliš nudná a bolestná. Najednou mu padla hlava na stranu, jak usnul. Probral se a ještě rozmrzelejší než předtím vstal a s výrazem parníku torpédovaného do kormidla se snažil dopravit domů.

V obydlí žilo několik rodin oddělených jen plentou a čpavý kouř prozradil, že zde včera někdo udil do pozdních hodin a dnes se zase kdosi marně snaží rozdělat oheň a uvařit snídani. Kouř s vlhkého dřeva se plazil i těsně nad zemí a byl štiplavý a nepříjemně studený. Někdo zakašlal, jiný se rozkašlal naplno, nějaké děti začaly plakat, protože je nepovedený dým pálil do očí. Čekatal vykouzlil na tváři ještě hrozivější a otrávenější výraz než všechno, co se mu s obličejem dosud toho dne podařilo vytvořit a jakmile si nasadil tu nejhorší masku, přidal i nerudné chování tuctového sobce a lenocha a soukal se zpět do svého oddělení za plentu ke své ženě a dětem. A toto soukání pod hromadu kožešin bylo provázeno otázkami a vyzvídáním a pak kletbami a nadávkami, které padaly na jeho netečnou hlavu. Přesto, že slovům nerozumíme, museli jsme se dovtípit, že jeho žena čekala snídani. Čekatal byl velmi špatný lovec a nedobrý člověk. Myslím, že ještě kousek a hranice trpělivosti by přetekla a byl by vyhnán pryč jako exkomunikovaný, sobecký budižkničemu. Ale tato společnost je trochu jiná, má jak svoji honoraci, tak svůj odpad pěkně na očích. Honorace tak alespoň může urovnávat spory, které by vyhnáním takových parazitů nebyly. A tak je honorace důležitá, stejně jako při rozhodování a velení u lovu takových druhů velké, stádové zvěře, kde se příliš svobodymyslný přístup nevyplácí.

Čekatalova žena tedy vyžebrala něco pokrmu od jiných žen, které měly za muže lepší lovce, spakovala děti, naložila na sáně co šlo a sama se vydala objíždět širý kraj a vyhledávat rodinné, nastražené pasti. Alespoň že jeden z rodiny pracuje, jinak by již dávno pomřeli hlady. Jako kluk dostával Čekatal od vrstevníků často nabito. Nemohli jej vystát a tak se spřátelil se synáčky smetánky a společnými kratochvílemi, jež hraničily s otravováním zbylé populace, získal sociální postavení, které mu umožnilo balancovat mezi nepříjemnostmi, jen aby si mohl pospat, poležet přes den v posteli či nemusel příliš daleko chodit.

Dnes se probudil skoro až v poledne, jeho žena s dětmi byly na vybírání pastí a sběru otopu ale vyžebranou snídani nachystánu měl. Nahý, jen zabalen do kožešiny, zápasil v duchu sám se sebou, zda ve své lenosti by měl jít na stranu za obydlí nebo raději ještě hodinku, dvě tu má sedět v poloseďa v pololeža, oči napuchlé, jen z půli otevřené, vlasy zplihlé a nečesané. Břicho tak znatelné a převislé, jaké nemá široko daleko nikdo, než právě Čekatal.

Uhlíky ještě žhnuly a tak si rybu ohřál, aby si ji vychutnal. Jídlo a zahálka, to bylo něco, co bylo pro tohoto nepěkného člověka přední. Pak se snažil koketovat s dívkami, když opouštěl obydlí a narazil na ně na chodbě u velikého, společného ohniště. Jakmile zmizel ze dveří dlouhého domu, ozval se smích dívek, kterým byl skutečně tento tvor jak protivný, tak k smíchu. Jen si na něm zkoušely svou moc, kterou nad ním svým ženstvím měly. Těšilo je to a dodávalo jim to sebevědomí, ale zároveň jim byl tak protivný, že by se jej ani nedotkly. Jeho žena byla nepěkná, průměrně inteligentní žena, která platila za svou někdejší manýru získat muže majícího vlivné přátele. Tehdy byl Čekatal ještě mladý a štíhlý, nosil krásné účesy, jeho matka mu vždy připravovala to nejlepší oblečení z kůže činěné sobím mozkem a tak nosíval nádherně bělostné oděvy a vypadal jako romantický hrdina dívčích srdcí. Krásný a žádoucí, s přezíravým a hrdým chováním šlechtice, zajímající se především o své věci a kratochvíle, ke kterým tehdy patřila i krásná děvčata a taková byla tehdy i jeho žena. Štíhlá, s dlouhými vlasy a zářivým úsměvem.

Dnes už Čekatalova matka nežije, jeho žena ztloustla a starosti i stálý pobyt na mrazu se jí podepsal na kůži obličeje. Nikdo by dnes nepoznal její někdejší půvab. A protože je všechna práce o domácnost a obživu na ní, není čas činit nové a nové kůže navíc a udržovat jejich bělost a tak i Čekatal chodí v oděvech z hnědavě zauzené kůže, které dokonce vypadají místy i zamaštěně a beznadějně zašle.

Jaká to karikatura, jaká to postavička je dnes z něj. Dokonce jeho bývalí kamarádi z lepších kruhů se jej štítí a vyhýbají se mu. Ale on se přece jen tu a tam snaží, alespoň o slavnostech, udělat si pěkný a náročný účes, obléci něco zánovnějšího a nazdobit se něčím nevšedním. Dokonce si pásem kůže stáhne břicho a pak se snaží vyniknout jako nevšední tanečník, protože i tanec ho baví tak, že sledujete-li jej, máte pocit, že mu snad zaprodal svou Duši.

Dnes je veliký den. Náčelník a urozený pán v jedné osobě zavelí a muži budou poslouchat jako hodinky, aby zbytečně nepoplašili stádo koní, které bloudí nedaleko odtud. Náhončí si již dávají celé dny práci, aby je zahnali na ta správná místa a nyní přijde ten správný okamžik. Všichni jsou už dávno pryč, veliký dům osiřel a my se tedy můžeme podívat, jak je postaven. Je to z dřevěných, klíny štípaných prken sestavený dům obdélníkového půdorysu, pěkně bytelný. Medvěd se do něj nedostane, i když v něm zůstanou jen děti a pár žen. Z vnějšku je dům pěkně nazdobený malováním a je jistě chloubou této komunity, stejně jako dům, který stojí hned opodál.

V lesostepi se pohybují ženy a děti tak, aby zamezily koním zahnout za potok a nahánějí zvířata, aby běžela rovnou mezi dva malé lesíčky tvořené pár desítkami stromů. Zde na koně už čekají muži a doufají, že se jim podaří skolit hned několik kusů zvířat.

Honáci už před sebou ženou stádo konečně otevřeně. Předtím koně lidská přítomnost přiměla nanejvýš přesunout se vždy jen o několik stovek metrů dál. Teď využili honáci terénu a spolupráce domácích lidí, aby dostali stádo do nepřetržitého pohybu. Stádu nyní lemují cestu další lidé, kteří křičí a mávají dlouhými, rovnými tyčemi, opatřenými množstvím barevných tkaniček a praporků a usměrňují stádo, když vybočí na tu či onu stranu. Velký hřebec vpředu se rozeběhl s tím, že prorazí stádu cestu, míří nyní přímo mezi dva ostrůvky stromů. Cestou proběhl pár křovisky a malým hájkem, kde pod pár stromky na cosi narazil, vysoko se vzepjal nad zem a předními kopyty do něčeho zuřivě bušil. Pak se spustil zase na všechny čtyři a to už jej dobíhá zbytek stáda a společně se dostávají přesně mezi dva lesíky. Za kopyty zůstává jen pošlapaná tráva a polámané větve.

Hřebec vidí, že před nimi se otevírá zase volná krajina a snaží se rychle vyběhnout ven. Vtom ucítí bodnutí v boku. Do této chvíle ukrytí lovci berou nachystaná kopí, zasouvají jejich konce do vrhačů oštěpů a okamžitě zbraň vymrští a za ní další a další. Za okamžik je i sedm, osm kopí pryč. Zasažení koně sice odběhli pryč, ale hroty složené z drobných silicitů v pilečky, rozřežou díky tlaku a pohybům v ráně tkáň na maximum. Ratiště trčící ze zasažených zvířat se houpají sem a tam a uvnitř těla zvířat konají svou smrtící práci. Prořezávací hroty. Jak děsivý vynález!

Za okamžik stačí vyrazit, doslova posbírat zasažená zvířata, která padnou různě, podle toho, kde podlehnou svému zranění. Co nedohledají, lidé jistě dohledají vlci. Tak lidé pomalu přicházejí k prostoru mezi dva lesíky a blahopřejí si. Opravdu se jim podařilo dostat koně zase tam, kde bylo třeba a lov se zdařil. Najednou někdo volá, nerozumíme co se děje, vždyť je to cizí řeč, ale ozývají se výkřiky a pak osamocený pláč.

Dnes nebude veselý den. Lidé nejsou jako běžní dravci nebo šelmy, nemohou se při lovu kořisti spoléhat na dva smysly, ale jen na zrak. Uši mají stále jen do stran a neví nikdy docela přesně, v jaké pozici je kořist před nimi. Nikdy ji dokonale nepochopí. proto se k ní raději ani nepřiblíží, jsou spíš jako kobra plivající svůj jed na dálku, jako rybka stříkloun vystřikující z úst proud vody na nebohý hmyz, pohybující se po listech nad hladinou. Lidé raději zabijí kořist, aniž by se jí dotkli, je to ohromná úleva pro jejich zdraví. Takový lov vylučuje kontakt s kořistí a velmi snižuje ohrožení úrazu nebo dokonce úmrtí lovce. Lidé velmi, velmi dlouho dospívají, dlouhý čas sbírají zkušenosti a také se dlouho starají o své děti. Nemohou si prostě dovolit plýtvat svými životy, neboť jsou příliš drahocenné. A nyní zde vidí na zemi nějakého muže zabitého kopyty koní. Leží na planince v hájku pod malou skupinkou stromů, kudy před chvílí běžel rozzuřený vůdčí hřebec. Hlava a ramena muže jsou úplně rozsekané údery kopyt a zbytek těla je tu a tam prošlápnutý, jak přes něj přeběhl zbytek stáda. ,,Duchu dobrý, co tady vůbec ten muž dělal?!“ rozčileně zvolal náčelník. ,,Nikdo se zdravým rozumem by se sem nikdy nepostavil!“ dodalo dokonce nějaké starší dítě. Jedna starší žena ale spustila lavinu. Hned poznala podle odulého břicha, co se stalo a kdo že to před nimi leží v trávě ,,Tento muž vůbec nelovil, neobtěžoval se tím! Prostě si dělal svoje, lehl si zde do trávy a možná i usnul. Pak jej vyrušil ryk pronásledovaných koní. Vystrčil tedy hlavu, aby zvěděl, co se to děje. Vůbec neměl tušení, co to všechno má znamenat! Ano neleží tu nikdo jiný než nešťastný lenoch Čekatal!

Uběhla už přeci jen nějaká ta doba od neštěstí na lovu koní. Čekatalova vdova na tom nakonec existenčně vydělala. Podle zvyklostí si ji vzala k sobě její sestra, ta má jen jediné dítě a ona se svými třemi pracovitými dětmi bude jen vítána. Její manžel a nyní již i manžel vdovy je vážený a pečlivý muž, vše u něj musí mít svoje místo. Vše musí být přesně uděláno a tak přináší on domů velmi často zvěř, kterou sami ani nezkonzumují. Vdova sama poprvé v životě chodí podarovávat ty domácnosti, kterým se zrovna nyní nedaří. Jak zvláštní pocit. A najednou má spousty času. Stačí jen zajet pro dříví a naklást pár pastí jen kolem tábora a může si pak sedět kolem ohniště, vyšívat, tkát, šít a vyprávět si s ostatními ženami. Zcela nové je pro Čekatalovy děti, že si mohou jen tak hrát, jen tak si přes den poslouchat vyprávění starších. Podivné, jak zaslepena byla láskou k tomu muži, že vůbec nevnímala, co se děje. Již dávno jej mohla vypudit ze svého koutku obydlí. Nyní se jí dýchá volněji, i když stesk a lítost kdesi uprostřed její Duše, někde velmi hluboko stále vězí. Nyní má na sobě tato dáma také krásné, čisté, zářivě bílé šaty. Její vlasy jsou pěkně upravené zástřihem, jak se na vdanou ženu sluší. Pod oděním má na hrudi a v pase jemné, zdobné pásky. Její obličej jako by zkrásněl a celá tato dáma nyní vypadá pěkněji a moudřeji.

Čas zase běží a chystá se slavnost návratu Slunce. Je dobré již nyní začít šít nové šaty a našívat nová zdobení. Žena prohledává, co by se dalo nevšedního použít po jejím bývalém muži. Nejhorší bolest je již pryč a nyní má sílu otevřít jeho nejosobnější tašky s nejrůznějšími nejdůležitějšími osobními předměty. Mezi množstvím drobností upoutala její pozornost pěkná hromádka těžkých kamínků, které vypadaly jako broušené hroty do oštěpu. Ale hroty do oštěpu to nejsou, protože jsou křehké. Nový manžel pozoruje svoji druhou ženu a užasle sleduje, co že to drží v rukou. ,,Ó dobrý Duchu, víš-li vůbec, co to je?“ S údivem se vrhne k ženě a pokračuje. ,,Tohle je hotový poklad! Tohle zde v zemi zanechávají Duchové. Jsou to staré hroty zbraní z válek starých jako sama Země. Nyní jsou již zkamenělé a křehké a nedají se použít do zbraně. Ale kouzlo v nich zůstalo! A jaké kouzlo! Nesou si paměť a sílu času i Duchů, jež jimi vládli!“ překotně vysvětloval užaslé ženě. ,,A tolik těchto tyčinek!“ Za chvíli již muž vyňal svoje náčiní na opracování kostí a slonoviny, které se bude hodit i nyní a s dětmi se pustil do rozřezávání tyčinek na malé kotoučky, které pak provrtával. Veliká a dlouhodobá práce. Jali se vyrábět tisíce korálků, aby jimi mohli nazdobit své slavnostní oděvy a opatřit je tak i mocným, ochranným kouzlem. Budou mít kouzelné šaty!

Nejstarší hoch Čekatala, tehdy již asi čtrnáctiletý, pohlédl na otčíma a s úsměvem ze sebe pomalu vypravil: ,,Netušil jsem, že toto je taková vzácnost, ale myslím, že by nebylo špatné, kdybychom nazdobili šaty velmi hojně a to všem i malé Kirym. Myslím, že vím, odkud jsou tyto hrotité tyčinky!“ Hned druhý den zavedl chlapec muže k jednomu svahu, kde v létě, když půda rozmrzne, lze získávat ony hrotité tyčinky. Chlapec se totiž jednou ptal svého otce, odkud že jsou tyto podivuhodné předměty a tatínek takové místo chlapci dobře popsal. Byl to velmi nevšední zážitek, proto si vše chlapec dobře zapamatoval. A tak dědictví, které vypadalo, že bude po otci velmi skrovné, mělo alespoň nyní příchuť něčeho užitečného. Takto celá komunita získá možnost těžit z naleziště a našít na své oděvy takové ozdoby, které ji budou chránit před zlými Duchy.

Přichází slavnost. Bývalá Čekatalova žena je jako proměněná dobrým Duchem. Celá zeštíhlela, její obličej zkrásněl, vlasy jí jen září a ve zdobených šatech pošitých tisíci perličkami je nyní k nepoznání. Na tváři má klidný a šťastný úsměv. Jak krásný je život!

Tento starý příběh dovyprávěl stařeček skupině posluchačů, kterými byli jak děti, tak dospělí. Odvedl je na okamžik od jejich starostí do děje svého příběhu. Starý muž ale ještě úplně neskončil. Z každého příběhu musí být i poučení do života, to je úděl vypravěčů loveckých kultur. Dobré se musí ocenit a to špatné odvrhnout, protože to se u nich děje i v denním životě. Oni skutečně žijí svými příběhy a hrdinové nenaplňují jen jejich srdce, ale i jejich činy a práci.

,,Parazité nejsou jenom v kožiše zvířat, ale také v společenství lidí. Jsou to nebezpeční tvorové držící se schopných a zdržující schopné jako hroudy mazlavého a lepivého bláta na nohou, když přecházíte mokrou pláň plnou hlíny. Svoji živnost si staví na výsluní práce jiných. Lenost a zlé myšlenky přivolají zlé, mocné Duchy, kteří pak zatemňují mysl i chytrým a všímavým lidem a tak zneužívají dobroty a umu jiných. Ti by normálně takové parazity hnali svinským krokem pryč!

Naopak, když pilný člověk žádá takového parazita o výpomoc, s prázdnou se potáže. Tu jsou tito parazité najednou hluší a slepí. Ale až si dotyčný pilný člověk nějak poradí a svého cíle dosáhne, přijde pak znovu čas pro lidské parazity a ti jsou náhle ochotni udělat vše, aby si zajistili takové místo ve společnosti, aby z takového pramene kořistit mohli. Varuj se tedy takových lidí a nebuď sám jako oni. A nemiluj také takovou společnost, která si hýčká své Čekataly.“

Dědeček dovyprávěl, děti dojedly kaši ze svých šufánků a mnohé z nich již spaly. Matky rozebraly svoje ratolesti a poukládaly je do postýlek. Stařeček se zadíval na svoji rozdělanou dílnu pilného výrobce korálků. Neviděl jen belemnitové korálky, práci, kterou daly a čas, který bylo nutné zaplatit. Ale viděl především, kolik vyprávění a naslouchání je za jejich vznikem. Kolik pohody, poučení, napětí a očekávání tyto korálky přinášejí lidem v příbězích, jenž vždy provází jejich zrod.