BŘEMENO LÁSKY

,,Tanama gesadunaeurata un kusamana tuedla tutuapa, sei gesanuma i gesanuma terresatauta getthch kapana un sema erarataina it slepanta la se i to gereata inumathuseata. Raitesephia tzs it úzus it erzus un kajmana. Rukasania un et og gatt ertaputa mataris randa rorch. Leges un ligo sen sof kar chnall. Jukavaka tosemalonda un enod kaich un kenoch Dai nesem sonem saterlatern jamaka dalent. Ropsala natug masenapch ritulast eviko nato mus nat suf un erosax. Nasanischamos netomablemas enablu natol tareba. Naseco Natago un navach uin samel. Eten sapi sapin! Nasuch natech et to databriela natrk. No to se ki dach, no to se kisen zasfisis zachrisris un nate un nadesapues. Tanemama gesadun samana tutedlata sei i kusama geunadlana noš ena pualtana,iamakaná un itaperra tanama ekesaurata.“

,,Veliké jsou pláně severu, rozsáhlé pustiny chladu, kterým se je vhodné vyhnout, bys zachoval sobě život, své ženě lásku a dětem budoucnost. Jen vítr a Duchové mrazu a smrti obývají ten kraj a jen hlupák by před jeho dechem necouvl. Veliký Duch smrti zde roztahuje svůj šedý plášť a dovídáme se o něm jen z doslechu a z povzdálí. Vyhni se těm končinám, muži, neboť polibek smrti je ti tam všude na blízku a nevěsta s ledovými tvářemi si tam na tebe dělá zálusk. Utíkej odtud! Zanech tam všechny věci a prchej, smyj ze sebe její pel a její dech. Svůj oděv spal a pořiď si nový plášť a novou obuv, protože i v nich bude sídlit její poselství tvého konce, které ti na severu nadělí bez ohledu na tvou sílu, trpělivost a moudrost.“

Kmen Suruah národa Sukhi, větev Lukataruha - Velká epopej hrdinů 537 076 let před námi

Nádherná modrá obloha tak jak má být. Nahoře tak modrá a sytá jako fialovomodré květy lučních rostlin, proti nimž bílé lístky jarního větvoví stromů vypadaly pohádkově strašidelně. To zavál teplý vítr, odhalil světlá bříška lístků a jemňounce je pohladil. Kdesi v dáli se rýsují mohutné bouřkové mraky. Působí monumentálně a majestátně, ale tady na kopci nic takového nad hlavou neuvidíte. Je odtud nádherný rozhled do krajiny, před vámi se otevírá rovina a to hned v několika směrech tak, že rozeznáte stromy a keře snad na desítky kilometrů. A tam, na jihovýchodě ty drobné, pomalu se pohybující světlešedé tečky, to není nikdo jiný, než stádo slonů. Jejich menší uši sem tam zamávají na pozdrav letícím ptákům a dlouhé, rovné kly ladně projíždějí svými hroty nad travinami. Když tu náhle se srazí se spadlou větví, zaboří se do ní a strhnou z ní velký kus kůry i s uvolněným lýkem. Špička chobotu nabere svými prsty chutné lýko a dopraví je bezpečně až nahoru do lačných úst. Je doslova cítit teplo sálající z těchto kolosů. Starostliví dospělí se ostražitě zaposlouchávají do zvuků v okolí, odrostlejší kusy zkoumají všechno, nač jejich citlivý chobot dosáhne a mláďata se motají kolem. Jedno malé slůně utrhlo ze stromu veliký kus kůry a utíká se svou trofejí nazpět k mámě, snažíc se tvářit velmi vítězoslavně.

Rachot z padající olamované kůry i samotné kousky kůry se šustotem zmizely v keři pod stromem, aby odtud vyhnaly malého jelínka. Vyběhl vyděšený ven ze svého úkrytu, běží zmaten celým stádem slonů a leká se každého okelněného obra, do kterého málem vrazí. A aby byl ještě větší zmatek, sloni troubí a jelínek tím více vyděšený pobíhá od zvířete ke zvířeti, až nakonec přeskočí nízké keříky mezi dvěma velkými samicemi, z nichž je jedna beze sporu matriarchou a dopadne na malou planinku. Otočí se a dívá se nazpět věříc, že je již v bezpečí. Najednou jako blesk z čistého nebe se k němu rozletí veliký, barevný stín. Ohromnou rychlostí smetá jelínka na zem a znovu se k němu vrací, to však jelínek už stojí opět na nohou a snaží se rozběhnout. Rozmazaný stín znovu vystřelí k jelínkovi a smete jej z místa, na kterém se právě nacházel. Až teď se stín zastavil a mění se v ohromnou a krásnou, elegantní kočku s gracilním trupem a štíhlýma nohama. Drží jelínka svými měkkými tlapami, které jsou uzpůsobené spíše k běhu, než k trhání kořisti, ale to jí nijak nevadí. Jediným rozevřením tlamy obnaží hrůzně dlouhé horní špičáky, v příštím okamžiku je zaboří do krku nebohého zvířátka a ukončí jeho pouť na tomto světě.

Nádherná kočka je samec v plné síle. Mladý muž, který je tu schován se svým synem za kmenem mohutného stromu, sebou trochu trhl překvapením. Vlastně on i jeho syn vyšplhali pár metrů nahoru, aby mohli pozorovat stádo lesních slonů a prozkoumali jejich zdravotní stav. Syn je asi osmiletý a otec mu dnes ukazuje život v přírodě hned z prvé ruky. Chlapec se cítí bezpečně a až doposud seděl velmi pohodlně jako na divadle a sledoval zvyky a chování lesních obrů. Ti svým piknikem na čerstvém vzduchu měnili rychle okolní vegetaci na dřevitou drť a travnatou kaši. Dnes si tedy malý Iradis nehraje s ostatními kluky, čas od času je dobré vzít syny do přírody a ačkoli to zde vypadá jen jako výlet a honba za dobrodružstvím a suvenýry, chlapci se toho mnoho učí od svých otců. Iradis sleduje výraz svého otce, jeho klid, vyrovnanost i úsměv na tváři.

,,Když jsem byl malý, myslel jsem si, že se musí tatínek slonů i lvů moc bát. Myslel jsem, že muži před nimi raději utíkají a z úkrytů vyhazují oštěpy tak dlouho, až náhodou některý z nich slona zabije. Že se raději na slony ani nepodívají,“ chlapec se usmál své někdejší dětské naivitě. ,,To jsem byl moc malý a ještě hloupý a neznalý,“ pomyslel si.

Dávno ví, že lovec si najde své místo u stáda či kočky a odtud bezpečně sleduje veškeré dění. A čím více sleduješ své bratry v přírodě, tím je lépe znáš a lépe jim rozumíš a méně se jich bojíš, protože víš, co máš kdy dělat. Dnes se neloví, jen se pozoruje, ale ani to není přesné. Dnes jdou s tatínkem za určitým posláním, chtějí zkontrolovat, kde které stromy kvetou, kde a jak na nich roste listí, kde a jak vyráží jarní traviny či květy, aby znali dobře stav pastviny zvěře, která je bude zajímat.

Když kolem utichl les, slezli dolů ze stromu, vzali si zbraně a šli dál zpola zalesněnou krajinou, až téměř ke břehu řeky. Sluníčko pěkně pálilo a do bronzova opálená těla bylo i tak dobré natřít hlinkou, aby nepřišla k újmě. Oba pozorovatelé šli proti proudu toku na palčivém slunci a když se jim do cesty postavilo slepé rameno řeky, které zde vytvořilo zpola rákosem zarostlé jezírko, posadili se na jeho okraji. Muž z brašny vytáhl pouzdro s barevným prachem, nasypal si trochu do dlaně, smíchal jej s vodou a natřel ramena a záda sobě i svému synovi. Když už byli tady u rákosin, ponořili oba ruce pod vodu a vytrhávali jejich kořeny z měkkého substrátu. Vynosili z vody hromadu rákosu, sedli si na zem a mezi chodidla si nachystali kamenné nástroje pracovní hranou nahoru. Na tu přikládali rákos a zručnými pohyby jej řezali tak, aby kořeny oddělili od stébel. Kořeny pak dali do sítěk, které sebou nosili pro jejich praktičnost. Nic nevážily a přesto byly schopné pojmout velký objem. Teď v nich propírají svůj sběr. Chlapec se spokojeně dívá, jak mizí hnědavá barva z kořenů a jak se stávají bělejšími. Pak otec část kořenů vzal, položil je na jeden z plochých kamenů na břehu a jiným menším začal kořeny rozemílat. Chlapec tuto činnost velmi dobře znal, ale nepřidal se k otci, přiložil ruku k dílu jinou prací. Nachystal otcův nepromokavý váček s troudem a zápalným dřevem, pak v okolí nasbíral uschlé větvě z mrtvých stromů a přidal hromadu suchých, starých travin. Už ve svých letech dobře věděl, že bez pryskyřičného dřeva musí samotné dříví zapálit větším množstvím pomocného, dobře hořlavého materiálu. A také věděl, jak vše skládat a vrstvit, aby plameny mohly pěkně postupovat odspodu nahoru a na své cestě pěkně pracovaly a nedusily se. Tak vytvořil středně velkou, vzdušnou konstrukci.

Jako malý si hrál chlapec, tak jako ostatní děti, se vším možným a dřevo různých stromů a vlastností bylo jedním z nejvděčnějších materiálů. Dá se z něho postavit oblíbené dětské obydlí nebo složit jehlan či jen hrát si s dvěma nebo jedním kouskem. Každé malé dítě tak velmi dobře ví, že třením dřívek vzniká teplo, trpěliví dospělí přidají sílu a šikovnost a nápaditost a buď speciálním lučíkem nebo pomocí triků pro zvýšení přilnavosti roztočí v rukou hůlku tak, že při rychlém vrtění o položené dřívko dojde k takovému navýšení teploty, že pak stačí přidat jen troud a opatrně foukat. A ačkoli má chlapec ještě malé plíce, dokáže si s ohněm vyhrát, jako by rozuměl jeho Duši.

Oheň vesele praská a konzumuje nachystanou hromadu topiva, oba sedící přikládají a tváří se nyní unaveně. Otec učí syna využívat odpočinku tak, aby dopřál nohám klid. Za chvíli přece zase půjdou pěšky a daleko, sil jim nesmí ubýt, stejně jako nohy je nesmí bolet. Je nutné vést děti ke kázni přirozeně příkladem vždy, když je příležitost. Iradis není kluk, který by byl nespoutaně rozverný a dovede se dobře ukáznit. Svého otce považuje za vynikajícího lovce, který přírodě dokonale rozumí a je-li v ní tichý, aby slyšel její dech, on, Iradis, je pak také tichý, aby naslouchal jejímu tepu. Není to výlet, kdy si mohou spolu stále naplno vesele povídat a hrát si, ale jsou to sdílené chvíle, kdy se otevírají světu kolem a chovají se podle jeho pravidel. Přesto tatínek si najde vždy chvíli pro hru, dovádění i povídání. Všechno ale musí mít nějaký řád, i když jej Iradis necítí. Jeho otec jen využívá příležitostí a okolností, takže vše je pro chlapce přirozené. Oheň dohořívá a na hromadě popela skončila první placka, uhnětená z rozdrcených kořenů. A zanedlouho se jich tu peče už několik. Tento chleba je pro poutníky požehnáním, i když dnes k němu nepečou žádné maso. Dnes byl úkol jiný a všechnu energii je třeba dát do chůze a pozorování velkých zvířat kolem. Když dojedli, zalili zbytky ohniště a vydali se zase dál. Vlastně už se jen vrací ze své výpravy, ale jinou cestou než přišli a stále pozorují život kolem, aby domů přinesli čerstvé zprávy o dění v okolí.

Nic tady v přírodě není samozřejmost, všechno zde stojí úsilí a práci, i když to možná na první pohled vypadá jen jako nenucená zábava. Oba dávají stále pozor a bedlivě poslouchají, otec Iradise se dokonce snaží i čichat. Někdy se zastaví, vědomě chytá pachy a přemýšlí, zda je vše, jak má. Hlavně když budou na cestě u hranic území, prozradí vzduch kouř z ohňů jiných lidí ještě dříve, než uslyší hlasy a než cokoli uvidí.

Teď něco zašustilo v rákosinách na protějším břehu. Otec i syn okamžitě znehybněli a pomalu se spouštějí k zemi, aby nebyli zpozorováni. Rákosí znovu zašustilo, teď se rozhrnulo a z něj vystoupila podivná malá skupinka lidí a to opravdu velmi, velmi podivná. Dvě ženy, jeden muž a několik dětí. Přitom jedna žena pomáhala dětem a druhá se nechala nést od onoho muže na zádech. Pozorovaní se pohybovali pomalu, ale stalo se něco zvláštního. Ani na druhém břehu muž ženu nesundal a ona dál nešla sama po svých. Nepřenášel ji prostě jen přes vodu, ale šel s ní dál a dál. Děti byly podivně tiché a rozhlížely se kolem jako dospělí. Chlapec poznal citem, že toto chování je nezvyklé, jiné, i když se v něm nevyznal a už vůbec neznal jeho příčinu. Zato jeho otec byl do všeho dobře zasvěcen. Nechali skupinku projít a pak se za ní sami vydali, jdouc stejným směrem. ,,Bylo by dobré se kvůli těmto lidem zdržet o den a pomoci jim,“ obrátil se muž na syna.

,,Proč?“ zeptal se upřímně Iradis.

,,Protože se jim každá rozumná pomoc hodí. Pomáhá se tomu, kdo potřebuje pomoc.“

,,Oni potřebují pomoc? Jak jsi to poznal?“

,,Sám jsi snad viděl, že potřebují a velkou,“ odpověděl otec.

,,Ano, viděl jsem, jak muž nese ženu. Potřebuje ona pomoc?“

,,Ne, pomoc potřebuje ten muž, protože ji nese již dlouho a ještě ji dlouho ponese a za nějaký čas bude trpět vyčerpáním a bolestmi od takového břemene.“

Iradis se zamyslel a zeptal se: ,,Tak proč ta žena nejde sama?“

,,Milý synu, ta žena nemůže chodit, když byla asi jako ty, spadla z velikého kamene a od té doby ji nohy neposlouchají. Její muž ji tedy nosí z místa na místo a o děti a sběr se stará jeho druhá žena se staršími dětmi.“

Chlapec se díval, jakoby do prázdna a očividně přemýšlel. Bylo mu ženy moc líto, ale bylo mu také velmi líto toho muže, který nosil takové břímě z místa na místo. Když on má něco nést, jak jej pak všechno bolí a jak se mu hned zdá cokoli těžké. Nosit celého člověka, to musí být strašné.

,,Tati, to musí být moc těžké, proč to ten muž dělá, vždyť je to bolestivé, nosit takovou zátěž. Lidé si mají pomáhat, muž a žena mají vzájemně vše sdílet a pomáhat si, ulehčit si život, namísto toho je mu ona přítěží.“

Muž si dřepl, aby byl u Iradise co nejblíže: ,,Ta žena pro něj není břímě, pro toho muže je život těžký, život je břímě, ale ne ona. Nenese svou ženu, ale to břímě života. Tak to cítí on, znám jej. Je to moc dobrý člověk a kdykoliv kdokoli může, rád jim vypomůže. Sdílením těžkého života je břímě lehčí pro všechny.“ Pak ještě dodal: ,,Učí nás to soucitu a síle k pomoci. Půjdeme za nimi. Já jim pomohu nést tu ženu a ty budeš místo jejich dětí dávat pozor na okolí, aby si mohly chvíli hrát a povídat si a odpočinout si.“

Iradis se zatvářil překvapeně: ,,Já se stydím a bojím, nevím jestli to zvládnu, tati.“

,,Neboj se, pomáhat je moc důležité a když překonáš vnitřní nechuť ze studu a neznámého, bude ti pak moc dobře a nebude pak na tobě ležet břímě pomoci.“

,,Cože? Jaké břímě?“ zeptal se hoch.

,,Tys to ještě neslyšel?“ podivil se otec. ,,Když někomu nepomůžeš a mohl bys mu pomoct, tak pak to břímě neseš ty sám na své Duši. Pak se Duše křiví a ohýbá a člověk je celý pokřivený a když nepomáhá druhým, často leží na něm taková zátěž, že je pak až zchromlý na celé Duši. Nikdo s ním nevydrží, jak je podlý, protivný a do sebe nechutně pohroužený. Jeho veselí či důstojnost jsou jen jeho maskou.“

Chlapec to ještě nikdy neslyšel. Většina informací o světě přicházela k němu ve formě příběhů. Takové přímé informace často nedostával, rychle se na ně zapomínalo a děti ani nebavily, měly raději příběhy, povídání, které si představovaly před očima a přeneslo je do jiného světa, kde se odehrávaly ony neuvěřitelné věci.

,,Je, tati, o té pomoci nějaký příběh?“

,,Ano, je, večer ti jej mohu vyprávět.“

„Tak to bude skvělé, tatínek je naprosto úžasný vypravěč, přidává si k příběhům spousty vlastních slov. Když je v příběhu například: ,,Byl večer a jeden chlapec šel stezkou slonů...“ tak tatínek přidá: ,,Byl teplý večer, slunce už dávno zapadlo a kraj se zahalil do šedomodrého hávu tak, že jste skoro nic neviděli. Spíš byl slyšet šustot trávy a listí, když po zapomenuté sloní pěšince si to mašíroval rázný chlapec. Byl celý opálený, jen bělostné zuby mu svítily…“ To si to musí člověk prostě celé hned představit a jako by tam skutečně byl a vnímal to šero, pach slonů, vůni travin a cítil přítomnost onoho chlapce. A u toho tatínek ještě dokáže mluvit pomaleji a pak zase rychleji, ba někdy dokonce mění hlasy a napodobuje i různá zvířata,“ přemýšlel a těšil se v duchu Iradis. Tohle každý neuměl, někteří vypravěči byli spíš, jak to říci... neštěstím pro posluchače. Chlapec se usmál. Vzpomněl si na babičku, která příběhy vyprávěla smutným, monotónním hlasem, jeden příběh jako druhý, věta jako věta. Jen aby je nezměnila a předala je jen tak, jak je slyšela. Ale i tak byl rád, že babička vyprávěla, dobře se mu u toho vyprávění usínalo. Podíval se před sebe a viděl další velké jezírko, slepé rameno řeky. Otec zahnul prudce doprava a tak šli spolu rychle obloukem dokola. Ještě zahlédl onu skupinku lidí, jak jde stále k vodě.

,,Proč se jim najednou vyhýbáme? Už jsme měli být u nich,“ ozval se Iradis.

,,Ještě na pomoc není vhodná doba,“ odpověděl otec. ,,Teď nás nebudou potřebovat, pomoc dostanou přímo od samotné řeky.“ Chlapec tomu mnoho nerozuměl a byl velmi zvědavý, jak to tatínek myslel, ale když zahlédl výraz v jeho tváři, bylo mu jasné, že se to brzy dozví. Samozřejmě byl netrpělivý, ale otec jej nechal, aby namáhal svou představivost a přemýšlel sám, jak by na místě oněch lidí situaci nyní zvládnul. U toho oba nezapomínali, proč jsou tady a pozorovali přírodu a její zdroje kolem. Chlapec byl v nevýhodě, protože byl malý a neviděl tak do dálky, ale tohle byla oficiální a regulérní výprava dvou mužů, takže bylo nutné nechat chlapce občas „vyrůst“, aby přehlédl co nejširší kraj. To bylo pro hocha velmi snadné, jako všechny děti i on tuze rád lezl na všechny příhodné stromy a jakmile to bylo jen trochu možné, byl výš než tatínek a hlásil podrobnosti o koních, slonech a dalších zvířatech s takovou přesností, že by dospělý mohl závidět.

,,Někde tam před námi je smečka hyen!“ zřejmě pro nadšené popisování sloních stád si až teď vzpomněl chlapec a mávnul paží před sebou, aby naznačil směr. Otec si tedy vložil oštěp pod paži a do obou rukou uchopil dlouhé, na koncích špičaté rotační tyče. Mrkl spiklenecky na syna a ten se zaopatřil stejně. ,,Může tam být mršina, u které hyeny jsou, ale může tam být také šelma, která bude ochotná si bránit svou právě ulovenou kořist,“ potichu šeptl otec. ,,Musíme se připravit na všechno.“

Šli teď otevřenou planinou, ve které tu a tam stály mrtvé stromy a jejich visící zbytky kůry nenechávaly nikoho na pochybách, že tady krajinu vytváří sloni.

Podivná skupinka lidí si zatím našla starý, suchý kmen stromu, který tu zůstal coby všudypřítomné dílo zkázy po slonech. Stačilo jen sesadit podobné čtyři kusy k sobě, stáhnout je koženými řemeny a jednoduchý vor byl na světě. Žádná paráda, ale bylo to rychle a bohatě to postačí. Když tito lidé potřebovali zdolávat vzdálenosti po moři, jejich plavidla pak musela být daleko spolehlivější, praktičtější a neskonale rychlejší. Tady však taková práce nebyla nutná a v prohřátém povrchu stojaté vody se už pohybuje malý vor vezoucí celou skupinku lidí i s jejich nákladem. Kolem plave spousta jiného dřeva, na jehož hřbetech se vezou plazí pasažéři, aby se zde ohřívali a nabírali sílu slunce do svých opancéřovaných domovů, které si nosí stále sebou. Teď ožily děti, které doposud musely všechnu energii dát do dlouhého pochodu a pozorování krajiny. Tomu nejmenšímu se na tváři objevil úsměv a pomaloučku ze sebe vysoukal radostné: ,,Želvičky, móóóc želviček!“

Tmavé, ploché krunýře snadno sbíraly ty nejteplejší sluneční paprsky a rozhýbávaly tělíčka svých majitelů tak, aby želvy mohly žít spokojený život jak tady, tak o pěkných pár kilometrů severněji. Když se vor přiblížil k nějaké takové plovoucí arše Noemově plné plastronů a karapaxů, což jsou názvy pro spodní a horní želví krunýře i s jejich obyvateli, pak se tito vrhli do vody, aby si zachovali vlastní kontinuitu poklidného života. A to udělaly dnes želvičky moc dobře. Jednak se na lodi vezou děti, které mají dovoleno želvy lovit na jídlo a také tak snadnou kořist mají dovolenu sbírat i staří či nemohoucí lidé a to matka některých těchto dětí tady je. Nikdo jiný želvy lovit nesmí. Toto Tabu platí především pro suchozemské želvy, ale už jen zdravý a trpělivý dorost by dokázal takové jezírko za pár týdnů zcela zdecimovat, stačí jen to správné teplé roční období, potopit se v dostatečné vzdálenosti od odpočívajících želv a pak je nečekaně uchvacovat přímo z jejich plavidel. Ovšem mnohdy bývají kolem jezírek další menší kaluže, kde jsou želvičky doslova jen sbírány až do smutného konce. Proto se tito lidé ve své moudrosti už dávno shodli na tom, že tak snadná a bezbranná kořist je nedůstojná řádného lovce a je předurčena jen pro ty, kteří si rychlejší a silnější kořist nemohou dovolit pronásledovat.

Zatím naši muži obešli jezírko a teď již z jeho protějšího břehu pozorují, jak se k nim přibližují lidé na voru. Usilovně pádlují ulomenými klacky, které jsou vždy samy o sobě dobrými pádly, zvláště pro takovou stojatou vodu. Kolem se klidí vodní ptactvo, kterému se pranic nelíbí tak početná lidská společnost. Ze stromů odlétají veliké volavky a z vodní hladiny startují divoké kachny. Do pohybu se dala i veliká labuť snažící odlepit své tělo od vody. Mává pomalu svými mocnými křídly, ale nemůže si to nyní namířit prostředkem jezírka po jeho délce a musí se díky plavidlu spokojit s příčnou startovací dráhou. Mohutný pták se pomalu zvedá, veliká pera víří svým pohybem pod jeho tělem povrch vody, když tu náhle si uvědomí, že by jeho let zákonitě skončil ve větvích stromů hustě lemující břeh jezírka. Stromy se rychle zvětšují a jejich vrcholky jsou příliš vysoko. Labuť se převáží zádí a nastaví proudu vzduchu plochu křídel i ocasu. Okamžitě ztrácí rychlost i výšku jen tak tak, aby se vyrovnala a přistála znovu na hladině. Když pták otočí hlavou na svém dlouhém krku, aby zkontroloval situaci, i tak je spokojený, nedostal se sice do bezpečí vzduchu, ale je teď dost daleko od oněch dvounohých tvorů, od kterých se dá očekávat cokoli nemilého.

To už na sebe lidé volají a mávají rukama. Na všech tvářích se zračí radost a uvolnění. Lidé se vítají, příchozí vybíhají do prohřáté, mělké vody vstříc připlouvajícím a zastaví se teprve, když se jejich chodidla zaboří do ledového bahna probouzejícího se jarního období. Couvají, aby ukázali těm z voru, kde je nejpohodlnější opustit plavidlo. Chlapec, stejně jako jeho otec, se chápe zavazadel a pomáhají je vyložit na břeh. Náklad jim nohy vmáčkne hlouběji a i tam ucítí pozdrav paní zimy. Lidé se tváří spokojeně, vesele spolu rozmlouvají, muži se poplácávají na zádech a děti pobíhají kolem. Už hledají v malých kalužích kolem velké želvy, které by si nyní mohly upéci. Chodící žena se synem velkým asi jako Iradis odešli na dříví na oheň a chromá žena připravuje vše na jeho rychlé rozdělání a také přerozděluje sušeného masa ze zásob uložených v pletených, kožených síťkách a zamotaných ve svázaných velikých listech do předpřipravených porcí.

,,Jaká byla cesta?“ zeptal se Iradisův otec. ,,Tentokrát moc pěkná, vody je akorát, není moc studená a místy, hlavně u hladiny, dokonce teplá. Opravdu, sluníčko odvádí skvěle svou práci, jinak plno šlapání pěšky,“ odpověděl zvesela muž s rodinou.

,,A jak jde jarní mapování stád?“ optal se na oplátku.

,,Myslím, že tak dva, tři dny a všichni se sejdeme na Děravé hoře, dáme hlavy dohromady a uděláme pár velkých, loveckých výprav. Slonů je tady letos dost a někteří by byli vhodní pro lov. Na koně jsme nenarazili, asi budou jižněji nebo tudy už prošli na sever, zatím nevíme, ale to poznáme, jestli ani dál nenarazíme na jejich stopy. Zubři jsou tu všude v hojném počtu, takže nám koně tak chybět nebudou,“ líčil své pozorování otec Iradise. Druhý muž pozorně poslouchal a pak pronesl: ,,My jsme viděli hlavně jeleny, ale i koně a to hned na začátku naší cesty, ale to už je dávno. Tentokrát šli koně po západním břehu Černé řeky a proto Děravou horu úplně minou, nepůjdou podél Bílé řeky na sever, ale kolem Černé a to na západ a pak se přebrodí a potáhnou na tamní severní pláně.“

,,Takže letos nebudou naše loviště pod Děravou horou jako na dlani, budeme muset za koňmi na den cesty, pokud je budeme chtít lovit,“ uvažoval otec chlapce.

Iradis se snažil rozhovor mužů poslouchat, už toho hodně věděl a teď je mu jasné, že na rozdíl od minulého pobytu tady podniknou více výprav do okolí. Je to několik let, co tu byl naposled, snad tři roky. Byli tehdy s mnohými lidmi na menší hoře, ze které byl veliký výhled po planině a to do veliké dálky a na západní a severní straně čnělo množství kopců, kam chodili podél tamních dvou řek na různé delší výpravy. Teď pochopil, že podél té západní Černé řeky bude možná jedna výprava zaměřená na lov koní. Ale to už nad tím vším Iradis přemýšlel jen z povzdálí, protože procházel s dětmi kaluže a hledal také veliké želvy. Dvě malé děti si hrály v mělké kaluži s několika malými želvičkami a dvě další sledovaly Iradise a napodobovaly jej coby staršího a zkušenějšího. Želvy se nenechaly překvapit a tak je bylo po vyplašení nutné v jezírkách a kalužích nahmatat. Snažily se zahrabat do vegetace, kterou voda zalila. Želvy zde šly po své oblíbené potravě, po žábách a čolcích. Iradis nejednou pozoroval želvu, jak svým zobanem doslova přerazila malého skokana na půl. Teď naháněl jednu velkou želvu nejstaršímu synovi chromé ženy a za okamžik už šikovné ruce hošíka pevně držely svůj úlovek. ,,Ty jsi rozený lovec!“ zasmál se Iradis. ,,Jak se jmenuješ?“ Polichocený klučina hrdě pronesl: ,,Kafal! Velký lovec Kafal!“ A dál dělal onen chlapec asi jen o málo mladší než Iradis tomuto titulu jen čest. Když už bylo v síťce několik velikých želv, rozhodli se k návratu a při zpáteční cestě trhali kořeny rákosu. Ze stébel pak děti upletly rohož, kterou přichytily na několik do země zabodnutých klacků, čímž vznikla zástěna proti větru. Oheň si tak mohl hořet v ničím nerušeném klidu.

Narychlo vybudovaný minitábor už měl svůj oheň, vedle něj hromada dříví a chromá žena už rozemílala přinesené rákosové kořeny na kaši pro pečení chleba. Do těsta přidala rohovcovým úštěpkem nakrájené kousky sušeného masa ze zásob a tento pokrm nabídla dospělým zabalený ve velikých listech. Děti dostaly dva veliké listy plné čerstvě rozdrcené syrové rostlinné kaše a k tomu ve vlastních krunýřích upečené želvy, které chutnaly podobně jako tužší kuřecí maso. Děti mnoho masa nesmí, je pro ně škodlivé a tyto ženy dobře dbají na zdraví svých dětí. Rákosový chleba je u nich také častější než u ostatních lidí. Tím, že je jedna z nich na půl těla postižená, je omezený i pohyb této rodiny. Dojdou jen tam, kam až stačí síly jejich muže. Chromá žena se navíc snaží jíst tak, aby nenabírala na váze a nebyla pro svého muže obtížným břemenem. Obě ženy si rozdělují práci podle svých možností, jedna více chodí a druhá zastává tu práci, ke které je potřeba především rukou. Jejich pohyb v krajině nezvykle hojně využívá vodních toků a ploch, aby muž šetřil svá namáhaná záda a když už se musí stěhovat z místa na místo do nových lovišť a sběrných lokalit, tak ať to nedá tolik námahy. Proto mnohdy zůstává tato skupinka izolovaná a osamocená a loví mnoho z toho, co je normálním lidem Tabu. Ale stěhování do kraje Děravé hory si nemohou nechat ujít. Je to stále cesta po rovině, i když na jejím nejsevernějším konci. A na podzim se odtud snadno vydají po řece na jih.

PROKLETÁ ZEMĚ

,,Kacranasac etcos lac garanada an bot cvatr citer trc kac mc tcas karaetoc. Etsovanatc lac ac net not cimats tcim kcallop eten latoc.“

,,Jsou místa, kam není dobré chodit, místa, o kterých se nemluví a o kterých se raději ani nepřemýšlí.“

Západní Ragctwackové, epos ,,Tzvakoja citr tcak“ okolo 498 763 let před námi

Naše dvojice, otec a syn, narazila při obhlídce stád zvěře na podivnou rodinu, která žije jinak než ostatní. Jedna žena je totiž od pasu dolů ochrnutá a tak ji její muž nosí na zádech. A protože je to práce obtížná, snaží se svou pouť krajinou po území kmene usnadnit plavbami po vodě a. I tak je však jejich pohyb omezen. Přesto si tato skupinka lidí nechce nechat ujít pobyt v tábořišti nad řekou s horou, které říkají Děravá. Odtud se povedou letní a podzimní výpravy a zde se zpracuje mnoho zásob na zimu a vyrobí se zde mnoho věcí, které člověk v zimě potřebuje. Ale nepředstavujme si zdejší zimu jako tu, co známe my. Jen se ochladí, člověk se nebude moci vydat ven bez pláště nebo šatu, ale nebude vystaven třeskutému mrazu ba ani sněhu, řeky nebudou pokryty ledem a pastviny zcela nezmizí.

Iradis mhouří oči, když večer sedí u dalšího ohniště blíže k Děravé hoře. To jej kouř štípe do očí, teď neměli čas uplést rohož proti větru a malá skalka se ukázala nedostatečnou ochranou proti vrtošivému vánku, který každou chvíli mění směr. Dnes toho mnoho neušli, ještě za světla by byli normálně doma, ale protože nemohou tyto lidi zde jen tak nechat vlastním silám, jejich výprava se protáhne do zítřka. Zbytky rákosu, který si nesli, skončil jako podestýlka pro spaní. Obě ženy i děti krom Idradise již ulehly, muži si vyprávěli staré příběhy a děti i ženy naslouchaly, ale jak čas běžel, únava jim zavřela oči a ony se překulily a pohroužily do svých vlastních snů. Iradis byl stejně starý a veliký jako jeho protějšek z této rodiny, ale uvědomoval si přes své mládí, že tento chlapec nosí veliké náklady, má na starosti ještě své sourozence a také sledování jejich bezpečnosti i pozorování krajiny a všeho, co se v ní děje. Proto je ten chlapec velmi unavený a když se Iradis dívá na jeho světlem ohně ozařovaná víčka s dlouhými, tmavými řasami, je mu jasné, že chlapec už tvrdě spí, stejně jako jeho o něco málo mladší bratr Kafal. Teď si muži vyprávěli o severu, o krajině na sever od Děravé hory. Ze severu přitéká řeka, je to území plné jeskyní a když se jde dál a dál stále na sever mnoho, mnoho dní, objeví se před poutníkem velké hory. A když pokračujete ve své pouti ještě dál, uvidíte zde horu, která bývá v zimě zasypaná sněhem a její vrcholek mnohdy zůstává bílý ještě koncem jara. Otec Iradise zasvěceně o tom kraji vyprávěl, dobře jej znal z osobní zkušenosti. Druhý muž byl na takové vyprávění zvědavý, protože on se nikdy nedostane příliš daleko. Pro Iradise bylo takové vyprávění nové, spíše jej zajímaly cesty na jih, znal příběhy o veliké řece, která se stává ohromným tokem kdesi dole na jihu. Jih byl kraj slunce a pohody. Co bylo na severu, o tom zatím slyšel velmi pramálo.

,,Nemusíte se tam ohlížet na vodní toky, když jdete, můžete jít rychle jen po svých. Žádné velké zarostlé plochy křovisek a stromů,“ popisoval muž krajinu. ,,Jdete a jdete, máte sebou jen kožešinovou rohož na spaní a plášť a postupujete stále přesně na sever a hledáte potoky kvůli vodě na pití a sběru jídla. Když jsem tam jednou byl, potkali jsme tam osamělého muže. Mně a mým druhům vyprávěl, že severněji jsou pláně, které v zimě pokryje bílý sníh a hory led. Mráz se ti zapije do prstů u nohou i rukou a začne štípat. Když si honem nevyrobíš odění chodidel, zle se ti povede. V zimě tam přijde z temné půlnoční strany ohromné zvíře s ledovým dechem, který všechno živé zasype droboučkými krystalky jiskřivého ledu. Nešťastníci jsou ti, kdo se sem vybrali, zvíře je začne pronásledovat a snaží se je uštvat. Pod plášť se jim snadno dostane, nepomůže rákosová rohož přes hrudník balená, nezahřeje tě kůže zaječí ani jelení, vůbec nepomůže se natřít olejem z jelena či medvěda. Je nutné rozdělat veliký oheň, prohřát se, vysušit oděv či si jej opatřit dvojitě a zakrýt si i to, co by tě jindy nenapadlo a co by každý slušný muž měl nechat odkryté, aby všichni hned věděli, co jsi zač a že jsi plný síly a kypíš zdravím a smělostí. Všechno, všecičko si člověk zakrývá, ba i tvář si musíš zakrýt, jen malé otvory, velmi malé otvory pro oči je třeba si ponechat a dýchat jen škvírou kolem úst omotané kožešiny.

A když neoslepneš a nezmrzneš, ještě nemáš vyhráno, nohy ti totiž začnou žrát neviditelné zuby onoho severního zvířete a tvůj stav se zhoršuje den ze dne. Máš horečku a když se vrátíš k ostatním, to neviditelné zvíře sis přinesl domů. A v noci, pakliže se nestačilo nasytit masem z ran nohou dobrodruhů, vyskočí z nich a pustí se do lidí, kteří na sever vůbec nevyrazili. Pak přijde horečka a smrt a pobude v tom táboře mnoho dní a navštíví stan vedle stanu a nebude chtít tábor opustit. To se prý několikrát stalo a zůstaly jen slzy a nářek, zlomená srdce, prázdné náruče a zoufalství. To vypravoval ten starý muž, my mu tehdy nevěřili, nedokázali jsme si představit takové množství sněhu, celé pláně až kam oko dohlédne a ještě dál, bílou krustou pokryté stromky i keře. Všude sníh.“

Muž si na chvíli oddechl a pak pokračoval: ,,Tak jsme vyrazili dál na sever, ale sníh jsme nezahlédli, jen trávu, spousty travin a křoví a stromky. Pravda, mnohé byly poničené víc dechem chladného větru než slony. Čím severněji jsme byli, tím naše sny byly divočejší a strašidelnější. Měli jsme pocit, že nás Duch severu – ono ohromné neviditelné zvíře sleduje a svírá nám ve spánku naše hrdla. A opravdu, v noci jsme jeho chladný dech cítili velmi zřetelně. Ráno jsme se zimou probouzeli, rozfoukávali oheň a tísnili se k jeho spásným plamínkům, v něž jsme vkládali naději a doufali v ochranu a spásu. Tak jsme se jednoho dne rozhodli zastavit tuto strastiplnou výpravu a vrátit se zpět domů, kde nejsevernější výspou našeho lidu je Děravá hora a Slunce zemi miluje a objímá ji štědře ve svých paprscích.“

,,Teda tati, tohle je nejstrašidelnější povídání! A tys tam byl! A hledal jsi sníh!“ vydechl Iradis, který poslouchal s otevřenými ústy a před očima se mu odehrával obraz jeho vidění příběhu. Představoval si neviditelného Ducha severu, coby ohromného, bílého vlka s hlavou jako celý slon, se zuby jako sloní kly a tlapami velkými, jako celý zubr.

V očích chlapce byl otec najednou ohromujícím hrdinou, který chtěl poznat svět kolem dál, než si ostatní troufli jen pomyslet. ,,Sever… o severu se mnoho nemluví a jestli, tak jen když jsme na jihu a jdeme sem k Děravé hoře,“ ozval se hoch. „Tati, ty jsi bezva!“

,,Pokoušet Duchy není ten nejlepší nápad, synu,“ přiznal se otec. ,,Byli jsme ještě velmi mladí a dělali zkoušku mužnosti, měli jme předvést, co v nás je, co všechno jsme se naučili. Tehdy byla s námi jedna žena, která po vypití zkvašeného nápoje měla nejrůznější vidiny vzdálených míst a tak jsme byli na sever vysláni, abychom tam splnili úkoly. Většinou jsme z dálek něco přinesli nebo tam něco vykonali a pak zase honem domů.“

Iradis se zarazil. Vždyť zkoušku dospělosti dělali starší kluci loni a nic takového se nedělo, jen přečkat pár dní v divočině. ,,Jak to, že vy jste byli tak daleko? Proč se teď už nikam dál nechodí?“

,,Ta žena se jednoho dne ztratila a tak se původní zkouška musela trošku upravit,“ usmál se druhý muž. ,,Ano, zmizela asi před dvěma roky.“

,,Jistě, jednoho dne prostě zmizela,“ přitakal zamyšleně Iradisův tatínek.

,,To je ještě záhadnější, lidé přeci beze stopy jen tak nemizí,“ přemýšlel si pro sebe Iradis. Vypadalo to, že rozrušením dnes neusne. Rozumoval dál: ,,Ale to nebyla obyčejná žena, byla to žena, co měla vidiny. Možná ji Duchové přenesli do dalekých míst vlastních vidin. Možná by dokonce unesli člověka do krajiny jeho vlastních snů… To by bylo…“ Iradis už nedomyslel. Muži přiložili na oheň, až z něj vylétly jiskry a podívali se s úsměvem na Iridise, který v dřepu usnul. Jeho otec jej položil na připravenou rohož z rákosu a sebe i syna zakryl kožešinovou dekou. Nad nimi svítily miliony hvězd, netopýři lovili komáry a můry a sovy pronásledovaly svou nic netušící kořist. V táboře nastalo ticho, jen ohniště slabě praskalo a svítilo žárem uhlíků do noci.

Druhý den je probudilo šustění trávy kolem tábořiště. Přišlo sem několik mužů, kteří se vraceli z včerejšího lovu vodních ptáků a hned se nabídli s pomocí v další cestě rodině s chromou ženou. Jejich cesta tak dále ubíhala rychle a vedla přímo k Děravé hoře, zatímco naše dvojice zproštěna slibu pomoci mohla dokončit úkol, který byl pro jejich komunitu tak důležitý. Pokračovali dál ve zkoumání obou břehů řeky, hledali stáda zvěře, jejich velikost, směr pohybu i zdravotní stav. Brodili se často řekou a vyhledávali vyvýšená místa, odkud sledovali krajinu s jejími pastvinami. U vody se ještě několikrát potkali s pomalým průvodem, který tvořila ona zvláštní rodina. Pozdě odpoledne stanuli před Děravou horou. Nížina se tu zavírala kopci na západě a severu a z obou směrů tekly řeky. Děravá hora není víc než malý kopec, ale je kopcem tyčícím se nad rovinou, takže bez překážek odsud přehlédnete veliký kus kraje. Lidé z hory viděli příchozí už z dálky a někteří se ihned rozběhli za nimi. Vítání, smích, radost a pomoc, za chvilku byli příchozí v táboře a sledovali ohromnou zásobu dříví, která vyčuhovala z útrob zdejší jeskyňky a zajišťovala jim, že vždy, když se sem lidé vrátí, čeká je zde zásoba suchého otopu, který je připraven je kdykoli zahřát. Kolem jeskyňky stálo několik obydlí a také několik prostých konstrukcí úsporně přikrytých jen proti větru a slunci. Zde se pracovalo, aby člověk mohl být na čerstvém vzduchu a přitom v určitém pohodlí a když byly teplé noci, bylo příjemnější spát právě zde na rohoži.

Po čase přišli do tábořiště i otec se synem, byli uvítáni úměrně tomu, jak krátce byli pryč. Iradis se uvítal zvláště s maminkou a malým bratříčkem a rychle se přidal k otci. Oba si šli sednout ven před svoje obydlí, kde už na ně čekali další muži. Iradis jen sledoval, jak si dospělí muži upřesňují svoje informace o stavu vegetace v krajině. Kudy že letos teče řeka, kde vznikla nová jezírka, kde se ramena řeky zaslepila, kde vyráží mladá, vydatná tráva, kde jsou květy či listy, kvůli kterým stáda zvěře změní směr nebo kde pastva přiláká samotářské býložravce k hostině. Z jednání bylo jasné, že muži chtějí uskutečnit nejednu velkou výpravu za velkou zvěří. Pak se rozešli po svých domovech, ale několik chlapců, kteří provázeli své otce, zde zůstalo. Vyprávěli si zážitky ze svých cest, kdy doprovázeli své otce. Všichni hoši se přitom zamýšleli nad tím, co mohlo potkat onu rodinu, která přišla s chromou ženou. Jejich rozhovor slyšel otec Iradise, který si zrovna poklízel výbavu z výpravy. Vysoukal se ze vchodu a sedl si na rohož mezi chlapce.