ZA GOMEPSIS

Lovec sedí smutný, oči má plné slz. ,,Zase se mi, dědečku, zdál ten strašný sen o Gomepsis. Pořád o něm musím přemýšlet….byl tak živý. Gomepsis je v něm strašidlo, je to běs rozměrů bouře. Zaplňuje celou oblohu a má sílu té nejstrašnější bouře s mraky hrozivě nízko, které se táhnou od obzoru k obzoru. Utíkám před ní se svými přáteli a ona je kolem mě a mluví na nás, je všude v těch mracích, je strašná.“

,,A co si o tom myslíš?“

,,Duchové mi prozradili její skutečnou tvář, prozradili mi, kdo je. Já jsem chtěl dívku jemnou, milou a pracovitou, veselou a usměvavou. Tohle je však příšera!“

,,Tady máš, chlapče, nádobu a ta musí mít dvě strany. Vnitřní udrží vodu jako tělo život. I nádoba však musí být pevná a odolná, aby obstála, sloužila nám a krášlila náš stan.

V životě, abychom uhájili to podstatné, musíme mít také místo, které nás činí odolnými, pevnými a spolehlivými. Je to jednota opaků, která je tajemstvím života. Záleží jen na tobě, zda v ní budeš probouzet tu nebo onu stránku. Žádná žena, žádný člověk nemůže být jen stále milý, usměvavý, příjemný a kamarádský. Jsou chvíle, kdy musí říct... Dost! Ne! Kdy se musí bránit, kdy musí stát pevně a musí být odvážný a bojovný. Ten sen je o tom, že vidíš lidi kolem jako dítě, vidíš je tak, jak je chceš vidět. Ale přijmi i jejich druhou stranu.

Dospěj a dívej se naopak na ty dospělé jako na děti. Vždyť jaké jsou děti? Jsou vzdorovité, paličaté umíněné, rozmazlené, bázlivé a úzkostné, důvěřivé a žijí ve svých vysněných světech. Není v tomto rozdílu mezi dětmi a dospělými.“

,,Mám strach z toho, co říkáš, dědečku.“ ,,Mám strach z opaků, z toho, že se najednou někdo laskavý otočí a bude napořád někým zlým, bezcitným, bez srdce, bez lítosti, bez odpuštění, bez lásky a bude ubližovat a ubližovat a bude mu to dělat dobře, bude se mstít za všechno, co jsem udělal nechtěně, za všechno, za co se stydím, za všechno, co bych chtěl změnit a za co prosím o odpuštění. A protože bude znát moje slabá místa, bude mě přesně do nich zraňovat.“

Dědeček seděl a poslouchal vnukova slova. Chvíli bylo ticho.

,,Když ty chvíle nastanou, jediné co můžeš dělat, je jít za láskou a mít víru v lásku. To jediné má na světě cenu. Kdybychom ztratili víru v lásku, naše těla by nás držela pohromadě asi tak, jako deky mrtvého. Byl by jen ploužícím se mrtvým stínem, zdánlivě upomínajícím život. Pros Velkého Ducha o Dar lásky pro sebe a svou dívku. Pros o ten dar. To je jediné, co má smysl. Pak se věci mohou změnit k dobru.“

Lovec a děd pak seděli spolu ještě dlouho. A teprve za hodně dlouho se dědeček narovnal, přinesl si čaj, nabídl březovou naběračku i Lovci a pak oba popíjeli a dědeček mu dovyprávěl výsledek svých nočních úvah ohledně zmizení Gomepsis.

,,Ten tvůj povedený přítel se rozhodl, že Gomepsis vyláká na dalekou cestu na jih a během té cesty pak už uvidí, co s ní dál,“ pravil děd zádumčivě.

,,A jak ji vylákal?“

,, Řekl nejspíše, že se ti stalo něco zlého, že jsi zraněný nebo nemocný, nemůžeš chodit a jestli tě chce tvá dívka ještě vidět živého, měla by si pospíšit a okamžitě se s ním vydat nazpět. Něco ve smyslu... Lovec mě posílá, abych tě k němu přivedl. Nebo... když jsem jej viděl naposledy, ani mluvit nemohl. Nevím jestli jej najdeme ještě živého. To by skutečně mohlo tu dívku přesvědčit, aby jej okamžitě následovala.“

,,Proto se milý vnuku ještě dnes se všemi rozluč, zvláště s rodiči a sourozenci, vezmi zásoby sušeného a uzeného masa, lůj na topení a pusť se na jih za nimi. Jeď přímo na jihozápad, oni se tam budou stáčet až za čas. Určitě se snažil alespoň ze začátku sledovat obvyklou trasu, po které by ses vracel. To aby nevzbudil podezření. Až mu po čase bude Gomepsis důvěřovat, pak by to nějak zaonačil. Určitě se bude chtít vyhnout území, kde tě falešně obvinil. Nemohl si být jist, jak to s tebou dopadne a on sází na jistotu. Pak zamíří někam cestou k Pyrenejím. Nevím, jestli až za ně, ale myslím si, že ne. Určitě se s Kanahovým synem znal a měli oba společnou cestu a společný osud, ale ne tak úplně. Tento vykutálenec byl nejspíš vyhnán ze své domovské osady a nejinak tomu bylo i v daleké cizině a tak bloudil a hledal, koho by napálil dál. Chodí s očima otevřenýma a dovede se skvěle přetvařovat. Týdny či měsíce nepoznáš, že si hraje vlastní koncert.“

Lovec si nanosil věci, nakrmil vlčky, zkontroloval sáně a veškerou výbavu. Měl pro Gomepsis i dárek, malý vak se skládacím lukem. Ten mu zůstal. Asi nikdo netušil, že by se luk mohl tak zmenšit, a že by šípy mohly být tak krátké. Zalezl si pod kožešiny, před cestou je třeba se ještě pomodlit a teď už zbývá jen usnout.

Jindy Lovec ráno vstával ještě za tmy, plný nedočkavosti, teď ho nemohl dědeček probudit. Otevřel oči a vůbec nevěděl, co se děje. Vlasy měl propocené, přilepené k hlavě, tělo v jednom ohni. Dědeček se na vnuka starostlivě podíval a pak přiložil do ohniště vrbové proutí. V záři vydatného ohně si všiml, jak má Lovec červené oči a tváře a vyhlíží velmi nezdravě. Sáhl mu na čelo. ,,No, jak to vypadá, je čas pro čaj z březové kůry. Záchranná výprava se odkládá.“ Bylo jasné, že Lovcův zcela vyčerpaný organismus je stále ještě oslaben a potřebuje čas na regeneraci. Těch pár dní, kdy se ještě snažil zásobit na cestu a jezdil po okolí, aby si zajistil potřebné věci, bylo jen přiléváním oleje do ohně.

Drobotina, kterou měl dědeček v chatě, tvrdila, že Lovec spal nepřetržitě víc jak celý den a noc. Pak se probudil a jen pozvolna nabíral síly. Teprve po týdnu, když ho dědeček ráno vzbudil, Lovec opravdu vstal a šel zapřáhnout psy. A tentokrát nepojede sám. Jeho mladší bratranec přijel s hromadou psů a proviantu. Oba v krátkém čase přemístili zásoby na delší sáně, nasedli a ohromná smečka vlčků se rozběhla k jihu. Tentokrát Lovce vyprovodili nejen všichni z dědečkova stanu, ale i celý tábor.

Jeli nyní zasněženou krajinou a jakmile narazili na stopy někoho, kdo mířil zhruba jejich směrem, začali stupu sledovat a snažili se jejich majitele dostihnout, aby se jej vyptali na Gomepsis a jejího průvodce. Takových setkání nebylo zatím mnoho, vlastně narazili na čtyři či pět lidských stop a z toho jen dvoje šly tím správným směrem.

Cesta první den neuvěřitelně rychle ubíhala, oba muži znali svou práci perfektně, i když Lovcův bratranec byl na práci s vlčky přímo specialista. Zatímco Lovci stačí tak jeden vlček jako společník na lovu, jeho bratranec s potěšením velel smečce jako koncertní mistr celému orchestru.

Měli v plánu, že společně zajedou tak daleko, jak to sněžná cesta dovolí a pak se bratranec vrátí zpět domů a Lovec bude sám pokračovat po svých.

Lovec jel se svým bratrancem na saních plné tři týdny. Vlčci táhli zásoby masa pro sebe i potraviny pro oba muže a také přikrývky a malé rukávovité stany. Protože Slunce bylo na obloze proměněno v rozplizlý, svítící kotouč v mléčném koktejlu mračného hávu, dalo se stále dobře orientovat. Podle postavení Slunce muži odhadovali čas a směr výpravy. Každý den si svůj odhad mohli překalibrovat v poledne, kdy Slunce dosáhlo nejvyššího místa na obloze. To se to panečku cestovalo. Vlčkům se nohy jen míhaly, vodní toky neznamenaly překážek. Byly zamrzlé a silný led je dobře držel. Dokud bude sníh, jejich sáně je mohou dovézt velmi daleko. Nemuseli tak jet až k Mamutí řece, ale podél ní mohli směřovat přímo na jih k Veliké řece. Ta teče od západu napříč Evropou. Ještě nějaký den se dalo jet i po vrstvě sněhu na zmrzlém krunýři Veliké řeky. To bylo důležité aby neztratili směr, protože v tu dobu šedá mračna zaclonila oblohu a nebylo možné najít slunce a zorientovat se. Při prvním, sebemenším náznaku nepevnosti ledu okamžitě muži sjeli z řeky a pokračovali podél ní. V této době byla Evropa tvořená hlavně tundrou, stepí a lesostepí, terén byl proto dobře průchozí a když jste ještě našli nějakou tu stezku zvěře, měli jste o pohodlné cestování vystaráno.

Tady však mužům nešlo jen o to, projet na západ, ale najít a dohonit Gomepsis, kterou zřejmě velmi podvodně vylákal někdejší Lovcův spolucestující na pouť směrem k Pyrenejskému poloostrovu. Ale ti dva jsou touto dobou ještě tisíce kilometrů daleko. Lovec se svým bratrancem teď spoléhají na to, že jsou dobře vybaveni a jako muži mají výdrž a tedy přirozeně navrch nad pronásledovanou dvojicí. Byl si jist, že je brzy dostihnou. Lovec si neuvědomoval vyčerpanost svého těla po dlouhé cestě. Zapomněl, že se zdržuje hledáním stop a také zodpovědnost za mladšího bratrance mu svazuje ruce. Musí ho včas propustit, aby jej nevystavil nebezpečí uváznutí při tání sněhu. Zapomněl dokonce i na to, že jeho vlčci musí táhnout mnohem těžší náklad, než je lehká a křehčí Gomepsis. Lovec musí často sesedat a běžet vedle sání, nebo je do kopců i tlačit, zatímco Gomepsis vlčci vytáhnou sami snadno a rychle. I Šprýmař byl drobnější postavy s dlouhýma nohama a pažemi a ani on neměl zapotřebí často skákat dolů ze saní a tlačit je.

Výsledkem bylo, že sáně Gomepsis a Šprýmaře každý den ujely dál a vzdálenost mezi oběma dvojicemi se rychle prodlužovala o několik dalších dnů.

Nepomohlo ani to, že Lovec se hnal za svou láskou. Bohužel i Gomepsis dávala své cestě křídla. Poháněla ji tatáž láska, tentýž cit.

Již je to téměř 20 dní, co Lovec pronásleduje svou dívku. Den za dnem se za ní žene, vyměňuje vlčky v zápřahu za sáně, šplhá na vršek saní, aby z výšky sledoval staré stopy saní v krajině, balancujíc na vrcholku konstrukce lyžin, udržuje u toho bravurně rovnováhu. Přes cestu jim přebíhají ohromná stáda koní, které se stěhují za příslibem zelených pastvin někam k jihu. Jejich dlouhá zimní srst jim vlaje ve větru na všechny strany a kratičká, stojatá hříva ukončuje obtékání kolem krku proudícího vzduchu, stejně jako konec odtokové lišty na křídle letadla. Hnědorezavé či okrové letní zbarvení koní koncem léta vystřídaly světlejší, zimní barvy. Někdy mají koně barvu špinavého, zažloutlého sněhu. Jejich lov je pak velmi obtížný, protože splývají s krajinou. Ale jakmile slunce se sklonilo k západu a nasvětlilo koně zezadu, jejich těla ztmavla a byla jasně zřetelná a čitelná v tom kontrastu tónů. Tmavá proti světlé.

Muži míjeli i zbytky hostin, kdy lvi nebo vlci strhli koně, soby nebo tury a jejich zmrzlé zbytky roztrhaných těl zde ležely jako nepřehlédnutelná mementa životního koloběhu všedních událostí.

Někdy se i Lovec otřepal při pohledu na zle zřízené tvory. Jinde již na úlovcích paběrkovaly hyeny či lvi a snažili se do sebe hltavě dostat vše, co se dalo ještě zkonzumovat. Nad mrchožroutskými lvy měly v tomto ohledu navrch hyeny, protože jejich chrup byl nesrovnatelně výkonnější a žaludeční šťávy silnější, připravené rozpustit každou pozřenou kost.

Nějaký chudák zde vypustil Duši na cestě, snad na lovu. Také jeho kosti byly rozmetány po okolí, jen zbytky oděvu a znalost lidské anatomie umožňovala Lovci rozeznat skutečnou podstatu hrůzného nálezu. Muži procházeli okolí a do prázdného pytle se snažili sesbírat to, co z nešťastníka zbylo. Bratranec dokonce nalezl pod hustým keřem zakutálenou hlavu. Vous nenechal na pochybách, že šlo o muže, zuby zase prozrazovaly, že to byl člověk v plné síle.

Mladík si prohlížel nějaký kus koženého oděvu. Smutně pokýval hlavou. Byl to kus rukávu nešťastníkovy parky. I Lovec musel uznat, že je vše více než jasné. Švy z našité rukavice byly ledabylé a dírky zamazané i uvnitř. Rukavice se od parky uvolnila ještě za mužova života a konec rukávu se stačil urousat a řádně umazat. Nepravidelné švy byly známkou toho, že parka byla ušita nekvalitně. Snad žena tohoto muže byla starší dáma, která na svou práci již neviděla, ale podle stáří muže se dalo spíš soudit, že nejspíše za tím stojí ledabylá práce lenivé ženy, která chtěla mít šití rychle za sebou.

Oba muži pytel s ostatky zahrabali pod sníh a zasypali hromadou kamení a při tom přemýšleli, jaký příběh mohl nešťastníka provázet. Jeho Duch stále dlel v těchto místech a teprve nyní mohl odejít do světa Duší. První, s kým se tento Duch setkal byl Duch Dakavana, který věrně provázel svého přítele Lovce, aby mu byl nápomocen. Duch mrtvého muže měl radost, ze svého vysvobození, protože zde jeho tělo leželo již tři dlouhé roky. Oba Duchové seděli na větvi nedalekého stromu, dívali se na nedalekou, ohromnou Velkou řeku (dnešní Dunaj) a přitom se Dakavan vyptával na příčinu skonu svého přísedícího. Slyšel dohadování těch dvou živých a byl také přirozeně zvědav. Důvod byl až tragikomický. Muž nebyl za života zrovna nejrychlejší a nejodvážnější. Zůstával rád doma u rodičů a příbuzných, kteří jej v mládí učili dovednostem života na severu. Nijak nespěchal se ženěním, nijak nespěchal k osamostatnění se, zvláště když zemřel otec. Nechtěl, aby jeho maminka zůstala sama. Ale jak šel čas, mamince se zhoršoval zrak a nebylo mladé ženy ani vnoučat s orlíma očima, které by šídly píchaly malé dírečky do okrajů kůží a nebylo šikovných, jistých rukou, které by pečlivě spojily matérie tenkou, dlouhou šlachou. Protože pak matka zásobovala syna nekvalitními a nespolehlivými věcmi, nejednou si zažil na dlouhé lovecké výpravě pravé peklo, když se mu tu odpárala rukavice či kapuce, tam mu povolily kalhoty. Dosud měl však štěstí. Vždy si sebou nosil navíc kus kožešiny, kterou nehodu vyspravil a zažehnal tak nejhorší. Ale bylo čím dál víc jasné, že tudy cesta nepovede. Tak souhlasil, když mu příbuzní domluvili sňatek s jednou příjemnou, taktéž ještě nezadanou dámou. Také byla spíše stydlivá, ale šikovná a pracovitá. Vypadala docela sympaticky a tak se ani jeden z nich sňatku nebránil. Bylo zvykem, lovec ukáže svoji zdatnost a přiveze nějaký čerstvý úlovek rodině nevěsty. Bohužel, právě na této výpravě shodou nešťastných okolností přišel o plášť i rezervní kousek kožešiny a když mu pak zase odpadla pravá rukavice, byl v mrazivém počasí vzdálen dny cesty od táborů odsouzen k pomalé smrti. Za několik hodin mu již začala ruka omrzat a první noc pro ni byla zcela tragickou. Bez ruky nebyl lovec ničím. Pak povolily uzlíky na šlachách, držících pohromadě jeho kalhoty a šev na boku haleny se také začal párat. To se mu stalo osudným. Hrudník mu v tom místě začal rychle vychladat. Jen ospalost a jakýsi pocit tepla jej přiměly si na chvilku lehnout do hnízda z nasbíraných smrkových větví. Jen na chvilku si zdřímnout a odpočinout si a pak se vydá domů. Pak přišel sen, ze kterého se již nikdy neprobral. Nikdy nedorazil k nevěstě. Nikdy o něm už nikdo neslyšel, nikdo jeho kosti nenašel.

Když šli mladíci kolem Veliké řeky, vůbec netušili, že jejich pouť sleduje Vodní Duch. Měl s nimi hodně práce, několikrát svým tělem podložil tenký, praskající led, aby oba muže podržel, ale čeho je moc, toho je příliš. Destička štěstí je špatný rádce. Alespoň nějaké varování by měl k mužům vyslat. Proto jednou povolil tlak, na okamžik odlepil záda od ledové plochy a hned je zase k ledu přitisknul. Muži se řádně vylekali, když ucítili pod sebou zjevné zahoupání ledového příkrovu a uslyšeli varovné zapraskání. Neradi by měli nad sebou desku ledu místo mamutí lopatky řádného hrobu pro výjimečné lidi.

Vodní Duch spokojeně sledoval oba muže, jak okamžitě a zodpovědně odcházejí na břeh a nehodlají pokoušet štěstí a jeho trpělivost a zle riskovat. Oba mladíci znali spoustu historek na téma prolomení ledu a smrti pod ledem nebo při promrznutí po tom. Bratranec Lovce jako chlapec vytáhl svého mladšího bratra z takové situace. Sám aby neriskoval, lehl si na břeh a nataženou rukou podal tonoucímu konec dlouhé hole. Asi to měl i jako hoch dobře spočítané, protože jej mrznoucí nešťastník nestáhl za sebou, ani se pod ním neprolomil led, ale svého bratra skutečně vylovil. Ten však místo vděku řekl rodičům, že jej tam starší bratr - zachránce naopak hodil. A tak hrdina dostal ještě na zadek, protože hněv rodičů, které jinak nebijí své děti, byl vskutku strašný. Naštěstí tato událost měla svého svědka, který rodičům povedeného mokrého synáčka popsal, co se opravdu dělo. Led je realita jejich života, musí mu rozumět stejně jako sněhu, kterého sice není hodně, ale je součástí jejich chladného světa.

Pouť obou tedy pokračovala proti proudu Dunaje stále směrem na západ. Nyní však končila. Pro Lovcova bratrance nadešel čas návratu. Musel stihnout cestu domů ještě za dostatečné sněhové pokrývky. A Lovec šel dál sám. Atlantik přinášel až sem množství teplých a trvalých srážek a kousek od míst, kde se rozloučil s bratrancem, už po sněhu nebylo ani památky. Déšť rozpustil i led na Veliké řece, nebo na ní vytvořil alespoň veliké kaluže. I břeh byl totálně promoklý a hlína rozbředlá. Lovec přes sebe přehodil pláštěnku, na nohy navlékl nepromokavé nohavice a návleky na boty a vše pečlivě naolejoval.

Svou výstroj si nesl na zádech, stejně jako zásoby, takže se jeho tempo výrazně zpomalilo. Ale co hůře, nebylo stopy, kterou by mohl sledovat. Ještě před pár dny i tady mohl být sníh a Gomepsis tak bude mít ještě větší náskok. V Lovci se probudil vzdor a vztek a tyto pocity přidaly rychlost jeho nohám. Nerezignoval, nezoufal. Byl pánem nad sebou samým a více toho člověk není sám schopen, to věděl dobře. Jestli se něco dá změnit, budou to Duchové, kteří teď mohou mít poslední slovo a třeba přimějí starý ztrouchnivělý strom aby spadl přes cestu, aby přišla největší vichřice, aby procházelo největší stádo nebo vypukl veliký požár.

Tak se Lovec prokousával každý den kousek po kousku dál na západ, stále proti toku Dunaje, až z řeky byla říčka, z říčky potok a z potůčku pramen. Šel stále na západ, protože dobře věděl, že jít za pramenem této obří řeky neznamená dojít do suché pouštní oblasti, ale naopak, že jej tam někde čeká ohromné, vnitrozemské moře. Ohromné jezero, ve kterém se zrcadlí horské masivy Švýcarských Alp.

Musí postupovat velmi rychle a při rychlosti, jakou pokračuje, zapomíná prohledávat stopy po okolí. Kdyby narazil na stopy Gomepsis, asi by je minul. Na sněhu se jim to nepodařilo a tady na travnatém porostu asi naděje nebude větší. Měl štěstí. Přece jenom narazil na jiné lidi a podařilo se mu nějak domluvit. Tam před ním začíná tajga a dá se jí vyhnout přes lesostep kolem velikého jezera, které je jako moře nebo přes samotné jezero. Další možnost je dát se po jeho jižní straně a pak podél hor až na jih k moři a nebo dál rovně na východ a pak po veliké řece přímo do moře. Vybírat z tolika možností Lovce děsilo, ale věděl, že náskok Gomepsis je v této chvíli asi týden a to mohlo znamenat rozdíl sto padesáti kilometrů. Když vyzkouší všechny tři trasy napříč, třeba najde nějaké indicie. O dědečkově předpovědi vývoje událostí nezapochyboval. Jen hromady nově napadlého sněhu mu zamezily jakékoli opravdové stopování, ještě když ho doprovázel bratranec. Na severovýchodním cípu jezera byla osada, kde se sušilo množství velkých ryb a Lovec začal tady. Chodil od jednoho člověka ke druhému a vyptával se, kreslil na zem, na kůži, do vzduchu, ukazoval rukama, pitvořil se v různých grimasách, naznačoval prsty a dokonce hrál malé divadlo. Snad je všichni pochopili. Výsledek byl jasný. Ano nějaký muž s dívkou se nechali vzít na protější jihovýchodní cíp jezera. A zítra tam vyráží i zdejší rybáři. ,,Nebo si vezmi tamtu loďku a nech ji na protější straně, jestli to tedy umíš s plachtou,“ padl docela jasný návrh od jednoho z rybářů. Lovec zalapal po dechu při pohledu na tu spoustu vody, ale protože něco o plachtě a vodě znal, tedy o té plachtě spíš jen teoreticky a ze své soukromé nevšední zábavy při jízdě na oplachtěných saních, nabídku přijal. Za necelé půl hodiny se už nechával unášet svěžím odpoledním větrem a zkoušel přijít na vztah kormidla, které zde bylo ve formě bytelného vesla a plachty z lehké pletené rohože. Několikrát našel takovou polohu, kdy se loď řítila vpřed, ale protože jeho plavecké umění nebylo nijak přesvědčivé, což je velmi lichotivé označení plaveckých schopností lidí ze severu, tak to bylo akorát tak na to, aby se třásl strachy a život mu rychle probíhal před očima. Ale musí Gomepsis dohnat stůj co stůj.

Někdy vítr zafoukal docela zběsile a než Lovec pochopil, jak nastavit plachtu, aby jen naprázdno vlála, loď ztrácela stabilitu a směr a Lovec životní perspektivu. Princip byl nakonec pochopen a zdánlivě nelogické a neviditelné síly byly spoutány. Za několik hodin plavby při bočním větru v ideálních podmínkách urazil Lovec svou trasu ještě dřív, než začala padat na krajinu tma.

Vytáhl loď daleko od vody a otočil ji dnem vzhůru. Vznikla tak provizorní stříška, která ho chránila před studeným deštěm, který se náhle spustil z těžkých mračen. Kolem lodě vyhloubil v zemi kanály, aby jimi voda mohla odtékat, na oděv si navlékl pláštěnku a vyměnil si boty za úplně nepromokavé. Pak si lehl pod loď na svoje dobře zabalené věci a usnul.

Ráno, ještě za šera, ho vzbudil ruch kolem. To místní rybáři vyjíždějí na jezero.

Lovec šel dál za svým cílem. Tu pěšky, tam jej někdo svezl na lodi. Hlavní pro něj bylo, že je Gomepsis blíž a blíž. Když opustil krajinu Velkého jezera, hned zamířil k jihu po stopách pronásledovaných. Stopa mu však náhle zmizela u nějaké veliké řeky, která uhání na jih. Dal si věci na vlek a šel pěšky, než narazí na někoho, kdo by jej kousek svezl. To se nestalo. Teď počítá tak deset, nejvíc patnáct kilometrů denně a Gomepsis se mu tak k jeho zoufalství rychle vzdaluje. Vždyť od něj byla možná už jen minuty chůze. V jedné zátočině řeky našel vybělenou kostru starého, malého člunu. Lovec si ji pozorně prohlédl, pak vytáhl svůj nepropustný plášť, do kterého si balil věci, rozestřel jej a uvázal na dno lodi. Materiálu na přídi bylo málo a tak sem našil i svoji pláštěnku. Za dvě hodiny už pluje na lodi, kterou nesmí za žádnou cenu převrhnout. Jeho věci i zboží na výměnu nejsou teď totiž vodotěsně zabaleny. Ale práce s veslem mu jde skvěle, vždyť co se už jako kluk najezdil na Mamutí řece.

Konečně alespoň ví, že mu Gomepsis s tím podlým ,,šprýmařem“ neujíždí. Lovec si odpočal nohám, když už ne rukám a tak s úlevou sedí na hromadě svých věcí dole v zádi a žvýká velký kus sušeného masa. Od rybářů dostal i sušené ryby a nebude mít určitě ještě dlouho nouzi. Tak běží čas, dny se mění v týden, z dalšího týdne už je jen půl a Lovec se kvapem blíží k moři. Zase má pocit, že by už mohl dostihnout Gomepsis. K večeru má už veslování dost. Vyložil tedy věci z člunu a odnesl je do malé soutěsky, vedoucí do postranního, úzkého kaňonu. Tady je může ukrýt do nenápadného skalního výklenku a zaskládat balvany. Nechá je tady a dál půjde pěšky jen nalehko s nejnutnější výbavou. Cítí, že nyní bude bojovat o Gomepsis, nadešel správný čas. Loď vytáhl vysoko nahoru na břeh a otočil dnem vzhůru. Rád by ji ještě natřel horkým sádlem, které za chvíli na ohni získá ze zásob špeku.

Zatím hodil do vody několik vrší a zkoušel lovit na udici. A opravdu, za chvíli se mu na háčku mrskal pěkný úlovek.

Večer Lovec rozdělal oheň, vyudil na něm několik čerstvě chycených ryb a zatímco vychládaly, vyběhl na kopec, podívat se, jestli neuvidí někde další oheň směrem po proudu. To by měla být Gomepsis.

Najednou vidí v dálce oheň a ne jeden. Tam další, tam taky a tam a tam... a ta velká, černá tma, to je moře!

To jsou táborové ohně pobřežních sídlišť rybářů a lovců vodních alek, tuleňů a želv a sběračů slávek.

Co bylo dál, to si Lovec už nepamatuje.