TVANICE

,,To je víc než dobrý nápad,“ pochvaloval si velitel Lovcových pronásledovatelů. ,,A co?“ vyptával se znovu ten nejpomalejší z nich. Ne, že by chodil skutečně pomalu, ale myšlení nyní, kdy byl vyčerpaný, mu bylo evidentně zcela cizí. Velitel se na něho usmál a pomalu, slovo po slově mu slabikoval. ,,Že se budeme vydávat za pronásledovatele našeho mrtvého kolegy. Namluvíme všem, že to byl nebezpečný zločinec, kterého už celé dny pronásledujeme a z vděčnosti za jeho zabití nabídneme Lovci svoje služby jako průvodci na jeho cestě.“ ,,A sebereme mu zbraně a pak ho zabijeme,“ dodal ten pomalý v myšlení, protože už i jemu začalo svítat. Situaci prostě otočí ve svůj prospěch. A když mu dají do jídla tresmu, všechno se mu v hlavě splete a beze zbraně bude jednoduchý terč. Pak mu už žádné kouzlo nepomůže.

Jak si zbývající Lovcovi pronásledovatelé usmysleli, tak také udělali. S prvními ranními paprsky se probudili a pak náhodou jeden z nich zahlédl na protějším kopci postavy poutníků proti nebi. To už Lovec a jeho dva přátelé vyrazili. Není čas, musíme jít tam na protější kopec. Na pohřeb společníka není čas. Tak se stalo, že ten, koho Lovec a jeho přátelé nechali klidně spát na místě nočního tábora, si vesele snil svůj noční sen, pokládán svými společníky mylně za mrtvého.

Pronásledovatelé dohnali Lovce a spustili na něj připravenou řeč. Jak se smluvili, tak postupovali. Připojili se k trojici a večer se cesty mužů rozdělily. Mladíci šli se svým nákladem posvátných silicitů už přímo domů na severovýchod, kdežto Lovec a jeho noví průvodci mířili na severozápad. Lovec s nimi za dvě hodiny ušel další kus cesty k domovskému teritoriu Gátů. Společně rozdělali noční tábor a popíjeli horký exotický čaj na spřátelenou a sytili se polévkou, ke které přikusovali sušené sobí maso.

Tresma začíná působit. Lovec se cítí být unaven, ale nikoli ospalý. Ruce a nohy jako by se mu pletly, prsty neovládá. Snaží-li se hýbat a myslet, jako by se díval na film, do kterého nemůže zasahovat. Asi únava po cestě. ,,Sakra!“

Ani si nevšimli, jak Lovec nenápadně mrknul na své dva přátele, když cizinci hovořili o zabití narušitele nočního tábora. Lovec s přáteli totiž našli spícího chudáka teprve ráno, ale stále ještě měl u sebe dýku. Tu však mohl mít pro svoji ochranu a vyčerpán usnul v bezpečí ohně poutníků. Jestliže mu tito lidé připisují zabití onoho muže, museli tedy něco vidět, ale zároveň ne tolik, aby znali skutečnou pravdu. Cizinec dokonce dostal jednu kožešinu a spí na místě tábora do teď. Nechoval se slušně, nevolal, přišel ozbrojený až k ohništi. Podezřelé chování a proto ho nikdo ani nebudil. Dokonce mohl být po právu zabit nebo omráčen, svázán a mohl se stát i majetkem. A tito? Evidentně vykonstruovaný příběh. Oba mladíci si ukryli svůj náklad silicitů, aby mohli potajmu sledovat počínání cizinců. Tady, do dutiny vývratu smrčku. To je skvělý úkryt. Čerstvý vývrat otevřel díru do země až k permafrostu. Nad ledem je tenká vrstvička spraše, jen stačí odstranit těch pár větviček. Co to? Tahle špinavá větev je měkká. ,,Sakra! Sakra! Do mamutí prdele!“

,,Co se děje?“ zeptal se druhý mladík, který byl otočený a připravoval na hromadu celý náklad. ,,Kousla mě zmije!“

,, A sakra!“

Lovec si byl zatím jist, že mu skutečné nebezpečí od těchto cizinců nehrozí. Vždyť také kdyby bylo zle, bdí nad jeho bezpečím jeho přátelé. Tresmu doopravdy nevypil. Dobře ji poznal, ale něco mu přeci jen zůstalo v ústech a teď mu pěkně trnou zuby a mrtví jazyk. Poklimbával a snažil se něco říct, ale jeho jazyk byl neskutečně pomalý. Přivřel oči a lehl si na bok, jakoby si mnul ruce, ale natažené prsty svědčily o tom, že své ruce vlastně vůbec neovládá. Cizinci usoudili, že tresma už odvedla svou práci a začali Lovce prohledávat. Musí existovat kouzlo, které je spojeno s nějakým amuletem či tetováním nebo jinou ozdobou. Hledali něco zvláštního a najednou, když jeden z cizinců prohlížel Lovcova tetování na rukou, uviděl zde také podivnou slonovinovou destičku, plnou prapodivných obrazců a symbolů. Tolik podivných symbolů na jediné malé destičce nikdy neviděl. To muselo být něco zvláštního a jedinečného. Zatímco jeho partneři pokračovali v prohlídce Lovcova majetku, tento muž si prohlížel jeden znak za druhým. Zcela jasně rozpoznal symboly světa, Evropy a Asie a viděl také symboly Pánů počasí, zimy i tepla, štěstí i smrti. Našel symboly pro Ducha stád mamutů, sobů a koní, pro Pána Duší zajíců i ptáků. Symboly pro Pána Duší ryb i jižních jelenů a srnců. A tady je Pán životů obřích praturů a tady i zubrů a divokých prasat. Dole se objevují symboly pro polární lišky a nad nimi snad pro vlky. Toto je symbol smrti a toto symbol života. Opaky navzájem pevně a nerozlučně propojené a přesto tak nesmírně odlišné, že to nahání hrůzu. Symboly byly provedeny duplicitně, v různých stylech a podle různých zvyklostí. Museli je sem vyrýt lidé z různých částí Evropy. A najednou na druhé straně našel značky, piktogramy a kartuše. Polil ho pot a zatmělo se mu před očima.

,,Destička! Ta malá destička se spoustou vrypů a symbolů. To by mohlo být ono. To kouzlo!“

,,To byli tedy původci destičky,“ sledoval svýma dychtivýma očima podpisy nejmocnějších šamanů, kmenových a svazových náčelníků a nejurozenějších šlechticů. Nejstrašidelnější značka byla však přirozeného původu. Kousek náhodně odštípnuté destičky v ní zanechal v jednom místě jizvu. Byl to punc Pána podsvětí. Jeho symbol stejný v tolika kulturách se jasně smál na cizince, který v tu chvíli už začal destičku přivazovat ke své vlastní ruce. Kdyby ji přivázal všemi sedmi řemínky, získal by nevýslovné lovecké a bojové štěstí a byl by nejmocnějším mužem celého světa on. Nenápadně se otočil, aby jeho druhové nic neviděli, přikrčil se a zjistil, že si řemínky sám zavázat nedokáže. To však už jeho jeden z nich zpozoroval, že jejich komplic tam něco skrývá. Přiskočil a už se mu to snaží vyrvat z rukou. Třetí pochopil, co se děje, popadl velký klacek, který ležel opodál na zemi a ohromnou silou praštil jednoho z rváčů po hlavě. Ten se zapotácel a padl k zemi. ,,Dej mi tu věc!“ poručil svému dosud stojícímu druhovi ten s tím klackem. Ten drží destičku a couvá. ,,Dej ji sem!“ Druhý stále mlčí a couvá. Pak se ale zastavuje a zpoza zad souká destičku. Podává ji hrozícímu druhovi a podává ji docela rychle. První už nastavuje ruku, aby si destičku vzal a je jí tak zaujat, že ani nestačí postřehnout, že ruka s destičkou skrývá také tenkou dlouhou dýku. Ta teď obrovskou rychlostí podobná hlavě rozzuřeného hada vystřelila a vbodla se do jeho břicha. Destička přitom vyletěla do vzduchu a spadla nedaleko ležícího Lovce. Lovec vyskočil, sebral si svůj amulet, který bral jen jako milou vzpomínku na dědečka a pádil rychle pryč. Ani si nestihl vzít svoje věci a především zbraně.

Půl hodiny kličkuje Lovec po chladném lese podobném parku, skrývá se v příležitostných houštinách, zalehá mezi kmeny spadlých mrtvých jehličnanů a přebíhá malé, otevřené, hnědožluté porosty zakrslých vrb a odolného mechu. Občas nad ním proletí pár šípů.

Teď leží uřícený pod spadlým smrkem a škvírami mezi pruty lískového keře pozoruje dění kolem. Jeho pronásledovatelé si vzali luky do levaček, šípy přidržují zadními konci v tětivách pravou rukou. Hlavy se jim otáčí všemi směry a je vidět, že s luky vyrostli. Tihle chlapíci nebudou mířit od oka a přikládat si luk vysoko k hrudi, ale šípy odpálí narychlo a naslepo přímo od pasu. Však nejde o žádnou střelbu na nehybný cíl. V dvacetimetrových rozestupech hledají jeho stopy a systematicky prohledávaní krajinu. Udýchaný a potem zbrocený Lovec má už prostřelený rukáv, naštěstí samotnou paži hrot nezasáhnul. ,,Do pekla, co se děje s mými přáteli? Kde jsou? Opakoval si Lovec, když si plně uvědomil bezvýchodnost své situace.

Zamaskoval se pod hromadou mechem porostlých klacků a nechal přejít své pronásledovatele okolo. Pak se nadzdvihnul na loktech, pozoroval klacky a jejich tvary a přemýšlel jestli by z některého náhodou neudělal narychlo alespoň nějakou zbraň. Byl to šílený nápad a očividně nesmyslný. Lovec se smutně a napůl rezignovaně vysoukal ven z hromady a utíkal na opačnou stranu, než se vydali jeho štváči, když mu něco nahlas začalo křupat pod nohama. Podíval se na pod sebe a uviděl, že vběhl rovnou do dna nějakého vyschlého koryta potoka, který byl plný valounů. Teď se Lovec usmál a jiskra v oku mu znovu ožila. V předešlém rozrušení ani nezpozoroval, že mu ze zad trčí šíp na dvě strany. Ten jej jen tečoval, pořezal kůži, druhou stranou se prosekl oblečením ven a zůstal tam zaklíněn jako bizarní ozdoba. Chudák si myslel, že se jen někde narazil a odřel, ale kolem rány měl už oděv nasáklý krví, která mu právě začala kapat na zem. Podle ní ho hned i nezkušený stopař snadno najde a zabije.

Lovec rozmotal řemínek, který měl připevněný na oděvu. Tento byl někde tenký a jinde široký. Do nejširšího místa dal jeden z oblázků a řemínek roztočil. Když mu první z jeho pronásledovatelů vkročil do zorného pole úplně nepřipraven na útok své oběti, vždyť ta měla být rozhodně beze zbraně, v údivu vidí stojícího Lovce, kterému se něco rychle točí v ruce a bzučí to. Nejednou to něco vymrští a už jen strašná rána do zubů, kdy v jediný krátký okamžik muž přišel o všechny přední zuby v horní i dolní čelisti. Šílená bolest! Muž se zhroutil v bezvědomí na zem a než dopadl, ústa se mu zalila krví tak, že se začal zalykat. Pološílený nesnesitelnou bolestí se snažil probrat a krev vykašlat z plic. Vedle něj ležely zbraně. Lovec kolem bezbranného muže rychle proběhl, dotkl se jej rukou a uhlíkem mu udělal trojúhelníkovou značku na oděv. Pak popadl luk a utíkal pryč. ,,Tohle nemá cenu, nemám k němu šípy!“ Teď po něm zase někdo vystřelil a on nemá šíp, aby útok vrátil. Tiše zaklel a chystal se znovu roztočit svůj prak. Ale kde je nepřítel? „Je asi někde schovaný,“ pomyslel si Lovec a trhl sebou. Bodavá bolest v paži jej přinutila se ohlédnout. Až teď si všiml, že na zádech má napříč oděvem nastřelený šíp, jehož hrot jej příležitostně píchá do paže. Rychle šíp vysunul, nasadil do tětivy a potěšeně si brumlal „no alespoň něco pořádného, i když jen na jednu ránu.“ Prvně však nožíkem zahrotil několik krátkých klacků, ty zarazil tupým koncem do země a hroty zahrabal mechem. Přes ně natáhl kožený řemínek asi dvacet čísel od země a ten také zamaskoval. Pak si svlékl oděv, vycpal ho větvemi a mechem a položil do stínu pod stromy naproti nastražené pasti. Sám si vzal luk a šíp a opatrně vyrazil naproti nepřátelům. První muž zrovna pozoroval vrcholky stromů, zda-li se tam neskrývá jejich pronásledovaný, takže se Lovci dobře mířilo a na nechráněnou hruď cizince vypustil svůj jediný, zato skvěle mířený šíp. Muž stačil jen vykřiknout bolestí. Jeho levá plíce se zhroutila. Z úst mu šly bublinky krve a za okamžik lapal na zemi po vzduchu. Šíp v ráně nezůstal. Provrtal tělo a odsvištěl si to někam neznámo pryč,zanechávaje za sebou tunelářskou práci.

,,Sakra! Sakra!“ řvali ostatní pronásledovatelé a stříleli po směru, odkud vylétl šíp, svoje šípy o sto šest.

„AAAAAAU!!!“ ,,ACH!“ No však to znáte, tak nějak to zaznělo ze strany Lovce a pak bylo všude ticho. Tak se zbývající tři pronásledovatelé rozběhli k místu, odkud se ozval onen žalostný a srdcervoucí výkřik a kde tušili svou raněnou oběť.

,,Tam je!“ Už ho vidí! Běží za ním všichni tři jako o závod, ale on už se stejně nehýbá a z těla mu trčí šíp. Běží se jim z kopce tuze dobře. Letí krajinou, jen aby právě oni byli první, kdo sáhnou po kouzelné destičce. Vyhýbají se smrčinám napravo i nalevo a už vbíhají do úzkého hrdla údolíčka, sotva dva metry širokého. Najednou dva z nich v okamžení leží v prachu a vzduchem letí tráva a jejich zbraně a ještě jeden jejich společník.

To právě zakopli o natažený Lovcův řemen. Jeden má hroty klacků probodené stehno a pošramocený krk a druhý má díru na kraji břicha. Nic to není, rychle se na sebe podívá a oddechne si. Naštěstí jeho silné paže zabránily, aby si přímo do srdce vrazil obzvláště špičatý kolík.

Ani nestačil domyslet, když na něj padl třetí, který jej celou svoji váhou a energií běhu a pádu přimáčkl právě k tomuto kolíku, který mu projel středem hrudníku přímo k srdci, až lámaná hrudní kost zapraštěla.

Třetí lovec rychlostí blesku sjel ze svého umírajícího soukmenovce a tak si zespodu probodl chodidlo. Prvý a třetí se otočili se za sebe, aby viděli spoušť, kterou Lovec způsobil. ,,Pomsta mrtvého!“ napadlo je oba. Muži hleděli směrem k ležící postavě Lovce. Na tu dálku nerozeznali, že v ráně není skutečný šíp, ale rovný klacek s obyčejným listem přivázaným na konci. Oba se rozběhli, jak jim to jen jejich zranění dovolovala, k nehybné postavě, aby ji mohli prošacovat a zmocnit se destičky. Jakmile však zvedli tvář domnělého mrtvého, ulekli se! Proměnil se snad v okamžik smrti Lovec v mech a rostliny? Nebo je možné, že se nějakým kouzlem dostal z tohoto oděvu a zmizel? Možná. Nerozuměli tomu.

,,Určitě pomsta mrtvého,“ procedil mezi zuby ten s dírou ve stehně. Zatímco takto debatovali, Lovec nepozorovaně sebral ze země pár šípů, které na jehofigurínu vypustili jeho nepřátelé.

Ti se jeho přičiněním a vůlí Duchů změnili už jen ve dvě trosky, které se belhali po zvěří vyšlapané stezce mezi stromy a travnatými porosty. Lovec se za nimi díval, jak mizí na jižní straně a přemýšlel, zda si má nejdřív zajít pro šaty nebo pro zbraně.

„Co to má znamenat!“ řval na zmrzačené chudáky nějaký nepříjemný chlap, obklopený jemu podobnými, vyzbrojenými týpky. Ti totiž tvořili druhou vlnu Lovcových pronásledovatelů. Byla to spíše záloha, složená z těch, co zůstávají vzadu, aby si ušpinili ruce jiní. To, co předváděli a jak křičeli na své druhy, spíš vypadalo, jakoby se snažili svalit vinu na neschopnost svých předchůdců, jen aby nemuseli myslet na ono nevýslovné ochranné kouzlo, které nad Lovcem drží svou pevnou ruku a mění jeho schopnosti v nadlidské. Stejně to v hloubi duše všichni tušili. Všichni, mimo velitele. Ten ještě nadává a nadává a jde nyní sám v čele trestné výpravy, aby to s Lovcem rychle skoncoval. Najednou stojí jeden z jeho mužů se zkřivenou tváří a z jeho boty mu horem kouká na svět tenký, ostrý, zkrvavený klacík. Jedno z mnoha desítek maskovaných bodel, která tu všude kolem rozmístil Lovec. Rychle Zranění rychle dostanou laktos, aby necítili bolest a únavu a pak už šestičlenná skupina za patnáct minut rozvíjí rojnici a vyráží kupředu dokončit to, co se před několika hodinami začalo.

Rojnice pomalu postupuje řídkým lesíkem. Válečníci mají mají ke střelbě nachystány luky a svým cvičeným zrakem prohledávají každý kout. ,,Aáááá... sakra…!“ Další probodené chodidlo nastraženým hrotem. Tento se prodral až někam těsně k patní kosti a zalomil se hluboko ve tkáni. Zranění bylo doprovázeno silným krvácením a ostrou bolestí. Válečník bude ihned ošetřen, jen co si muž zběhlý v ranhojičství nachystá silicitový skalpel a šití. Ostatní muži postupují dál, ale tentokrát ještě obezřetněji, pozorně volíc místo došlapu.

Plíží se kolem padlého stromu, když ten se najednou vztyčí a sebou na řemenu vytáhne za nohu jednoho z nich. Lovec je mistr pastí. Nešťastník šlápl do oka, spojeného s pružinovým mechanismem silné mladé břízy. Teďsebou nahoře bezmocně mrská a tak mu jdou dva nejbližší druzi pomoci. Na chvíli tak zůstane ten, co šel nejvíce vzadu osamocen. Nestačil vydat ani hlásku, když se zašpičatělé ploché dřevo mihlo vzduchem, rotujíc jako bumerang a uhodilo ho do hlavy takovou silou, že mu nejen poškodilo kosti lebky, ale zbavilo válečníka vědomí. Kdo to házel tou skvělou zbraní? Lovec to být nemohl, ten je ukryt nedaleko březové pasti a chystá se pomocí řemenné smyčky vrhnout narychlo vyrobený oštěp na jednoho z těch dvou, co se snaží vyprostit stále ještě hlavou dolů bezmocně visícího druha. Smůla, netrefil se. Zavál vítr a oštěp se zabodl do krku toho visícího. A jak se zbraň svou vlastní vahou nakláněla tyčí k zemi, hrot se páčil kamsi nahoru mezi obratle. Lehce je odděloval jeden od druhého a roztahoval daleko od sebe, poškozujíc tak nervstvo kolem krční páteře a míchy.

Stojící válečník vidouc, co se děje, vytrhl hrot strašné zbraně z krku kolegy, rychle máchl nožem, aby jej vyprostil ze smyčky a vrhl se stranou, protože tou dobou už svištěl vzduchem další, ne menší, dřevěný, balistický oštěp, přímo na něj. Na zemi zůstal ležet jen jeho poloochrnutý druh s límcem plným krve.

,,No není tady veselo?“ zavolal na válečníky Lovec.

Ti napnuli tětivy a vyrazili po hlase do ještě hustšího lesa. Poslední se sehnul k ležícími zraněnému. Když se narovnal jeho hlava narazila na kus silného pařezu, který zase naopak tou dobou padal k zemi. To jeden z Lovcových průvodců se konečně vrátil, aby pomohl příteli.

Za pasem má dvě rotační, ploché tyče, z nichž se mu jedna právě náramně osvědčila a na zádech se mu houpá toulec s lukem a šípy. Jeho ještě chlapecké tělo se ladně pohybuje mezi stromy. Skoro to vypadá, jakoby se jeho boty nad koberci mechu vznášely, když ruka obrovskou rychlostí uchopila tyč a vymrštila ji vpřed, přímo do týla válečníka, který šel po Lovcově stopě. To už byl poslední? Smích a úleva. ,,Proboha, kde jste byli?“ ,,Já myslel, že je tohle moje poslední hodinka!“

,,To jsme si mysleli také. Zmije víš?“

Mladík v několika větách popsal celou tu nepříjemnou záležitost ze zmijí. ,,U Velkého Podzemního Ducha! A jak to vypadá teď?“

,,No, jak by mu mohlo být? Vypadá lépe a lépe!“ a svá slova doprovodil bolestným úšklebkem, kterého si Lovec, ještě rozrušen z předešlé štvanice, jaksi nevšiml.

,,Tak to rád slyším, tedy se pro něj vrátíme.“

,,Ne, to byla ironie. Velký Duchu, jak by mu mohlo být líp a líp? Je mu hůř a hůř. Za dvě, tři hodiny nastane krize a začne blouznit. Halucinace po 12 hodinách odezní, ale jen pomalu. Ostatní problémy zůstanou a bude jich dost.“

,,Takže nakonec budu muset jít ještě pomáhat já vám?“

,,Jistě. Kamaráda musíme naložit, přetáhnout do bezpečí, schovat a bránit před takovými, jako byli tihle.“

,,Kteří však nechtějí jeho, ale Tebe a tedy nakonec i všechny kolem tebe,“ dodal hoch zamyšleně.

Lovec šel s přítelem za zraněným, byl chudák v takovém stavu, že o přemístění nebylo možné ani uvažovat. Mladík se o druha staral a aby mu zajistil teplo, rozdělal i oheň s rizikem, že tím přiláká nepřátele. Nechtěl však ponechat nic náhodě a protože měl za ušima, poslal Lovce rozdělat velké ohně na třech blízkých kopcích. Lovec běhal od jednoho ohně ke druhému a přikládat hory dříví. Ukázalo se, že to byl rozhodně dobrý nápad. Ohně byly vidět na desítky, možná i více jak na sto kilometrů do dálky. Všichni o nich už vědí a domácí sem dozajista pošlou nějakou hlídku.

Jak si naši společníci mysleli, tak se stalo. Dcera místního kmenového náčelníka přispěchala na pomoc. Měla červeně obarvený, kožený oděv, luk a spoustu krátkých šípů v toulci. Luk byl rovněž krátký, ale laminovaný, slepený z několika vrstev a děvče jej nenosilo pro parádu. Lovec si jej zálibně prohlížel. Byla to pro něj kuriozita, o které mu kdysi vyprávěl dědeček, a kterou nyní viděl poprvé na vlastní oči. Některé dívky z jihu prý mají při sobě takové luky pro vlastní ochranu. Snadno se nosí a přitom, přes svoje rozměry, jsou značně výkonné. Lovec se spíše spoléhá na dědečkova kouzla, příklon Duchů zvěře a na své lovecké zkušenosti, než na technické věci. Přesto mu nezvyklé provedení a vzhled zbraně učaroval. Dívka se usmála a něco směrem k němu prohodila. Vůbec jí nerozuměl, ale jeho druhové se smáli a to i uštknutý mladík.

,,Co se děje?“

,,No říká, že si myslela, s jakou zálibou si ji prohlížíš a je teď zklamaná, že máš oči jen pro její zbraň.“

Lovec se zastyděl, byl v rozpacích, že zřejmě urazil tu mladou ženu, na druhé straně o něm nemohou říci, že okukuje cizí holky, či že se otočí za každou sukní

Všude kolem byl klid. Všichni zdejší už ví, co se stalo a jestli v kraji jsou ještě nějací pronásledovatelé, nyní si určitě nic nedovolí. Zatím se čeká, než účinky jedu samy od sebe pominou. V místě uštknutí otok pomalu ustupuje a zůstává jen jasně ohraničená, nekrotická tkáň. ,,Sakra, žádná jednoduchá věc, po tomhle určitě zůstane pěkná jizva na celý život, kterou budu ukazovat ještě svým vnoučatům,“ šklebil se zraněný, zjevně již v dobrém rozmaru.

Nucené nicnedělání a čekání se dalo krátit kladením pastí na zvěř kolem dokola, nebo střelbou z luku. Dívka sáhla k pasu a vytáhla dva kusy krásně zpracovaného dřeva, svázané jistícím řemínkem. Oba je spojila zasunutím jedné části do druhé v místě madla. Pak natáhla tětivu. Luk tedy už nebyl tak maličký, jak se zprvu zdál a nyní dívka tahala s toulce šíp za šípem a střílela je rovnou do starého, potrhaného, koženého pytle, naplněného suchou trávou na dobrých 30 kroků. Lovec si několikrát také vystřelil. Byl sice zvyklý na svůj obyčejný, pohodlný, lovecký luk, ale musel uznat, že tohle je úplně jiná kategorie. A tak, jako se kdysi leskly oči indiánům, kteří se dívali na svoji první pušku, tak i Lovec zálibněji a zálibněji pozoroval tu zázračnou zbraň a bylo jasné, že se do ní zamiloval.

Uběhlo několik dní, uštknutý mladík nabral síly, a rána se pomalu začala hojit. Ještě dnes vyrazí ze svým druhem domů. Ale ne hned, prvně se vrátí k ukryté hromadě kamenné suroviny. Rozloučení s Lovcem a pak už odcházejí směrem k jihovýchodu. Lovec se za nimi dívá, stojíc vedle náčelníkovy dcery. ,,Měla jsem sen,“ začala mluvit dívka, aniž by spustila oči z těch dvou mladých mužů, mizejících na horizontu. ,,Můj luk zachrání velký mír a zabrání válkám, ale jen tehdy, když ti ho dám. Ty se ho však nesmíš dotknout. Je to luk určený jen pro ženy. Rozumíš?“

Lovec se na dívku podíval jako dítě, kterému dávají lízátko a vzápětí mu je zakazují rozbalit. ,,Tomu nerozumím, předevčírem jsi mi ho půjčila a mohl jsem střílet a teď mi ho dáváš a najednou střílet nesmím?“ ,,Můžeš střílet, ale až nebude tvůj. Prvně musíš luk věnovat některé dívce nebo ženě.“

,,A které ho mám dát?“

Až přijde čas, poznáš tu dívku podle toho, že na tom bude tak zle, že by se nemohla ani jinou zbraní ohánět.“

Ještě jednou vyňala dívka luk z toulce. Měl nezvyklou barvu, která snad ani nebyla v symbolice žádného národa, barvu oblohy. Nikdo ji nepoužíval a snad jen pár šamanů ví, jak ji získat. I pouzdro bylo modré, stejně jako šípy. Zbraň pak zas uklidila do pouzdra a vše zabalila do vlhké, syrové kůže a převázala řemenem.

,,Je na čase se rozloučit,“ pravila dívka, předávajíc Lovci dar. Políbila ho na čelo a na tvář mu elegantně nakreslila třemi prsty šikotský kříž, znamení mrtvých. ,,Vyřiď pozdrav Duchu podsvětí,“ řekla tiše, otočila se a odešla.

Lovec zůstal nehybně stát. Tato dívka je určitě navíc i šamankou a on, obyčejný lovec, zde stojí zmrazený tím, co slyšel a co mu bylo prorokováno. ,,Pozdravuj Ducha podsvětí,“ znělo mu v uších. To znamená, že brzy zemře? Jinak by se s Duchem podsvětí určitě nesetkal.

Teprve za dlouho se pomalu začal šourat směrem ke svým věcem. Ještě se chtěl ohřát u ohně, pak se musí sbalit na cestu a také vyrazit domů.

VE ZNAMENÍ RODINNÉHO OHNIŠTĚ

Samozřejmě, že je Gomepsis postrádána a je také i hledána. Hledá ji nejen starý Katário a jeho služebnictvo, ale i její přítelkyně, dcery Imebirijce Kanaha a pak i zbytek jejího doprovodu. Jak Katário jezdí od tábora k táboru, od stanu ke stanu, dozvídá se více a více o své dceři. Mnohokrát slyšel. ,,Tak Gomepsis. To je tedy jméno té krásné mladé Katárijky, která má oči jen pro gátského mladíka Lovce?“ Starý Šal polkl naprázdno a uvnitř znovu vřel vztekem.

Když jezdil po krajině a měl dost času o Gomepsis přemýšlet, asi až teď pochopil, že jeho rozmazlená, drzá a nezkrotná dcera je nejenom nesnesitelná a hysterická, ale je ochotna porušit všechny zvyklosti, předpisy a zákazy, platící pro mladé, urozené dámy a klidně si jezdí sama bez doprovodu, kde ji napadne a tahá se s prominutím s někým, kdo je méně než nic! ,,Sakra, aby to spral Duch zla!“ nadává Katário a ačkoli má o dceru pěkně nahnáno, skutečně a v plné vážnosti ve své hlavě přemýšlí o zoufalém kroku prohlásit dceru za poběhlici a vyobcovat ji z tábora. Svůj nejhorší vztek na toto téma si už dávno vylil na služebnictvu Gomepsis, které bláhově propustil. Nespokojení a uražení mladí se rozjeli po okolí, zvěst o události šířili dál a ostuda se stávala tisíckrát větší, než by mohla kdy předtím ve skutečnosti být.

Šal zuřil, nadával, chtěl svolat rodinnou nejvyšší radu, ale uvědomoval si, že mu chybí chytrý Kanah, kterému důvěřoval a bez jeho rad se cítil jako nahý v trní. Nechtěl udělat ještě další a větší zbrklosti. Definitivní rozhodnutí padne, až zde budou také Rifo a samozřejmě Gomepsis sama.

Kanah chyběl a tak nikdo Šalovi neřekl, že když pošle Gomepsisino služebnictvo domů, zprávu o jejím chování a jeho hněvu tak roznesou tito lidé do celého kraje. Každý se jich bude ptát, proč se vrací tak náhle a všem bude odpovězeno. Šal nevěděl, že na největší ostudu si vlastně zadělal teprve až svým vlastním chováním. Chyběl mu ten poradce, rádce, který se vyzná v malosti lidské mysli.

Chyběl mu pohled znalce v tom, v čem si lidé libují a to jsou drby kdo s kým, kdy a jak a také povědomí o tom, že nejlépe a nejrychleji se šíří zprávy o tom, co je zakázáno. A nemusí to být ani pravda, stačí jen náznak, zlomek příběhu, podobnosti a náhody. Nejrůznější asociace a fantazie se pak samy nabízejí a podle známých modelů nevěry, namlouvání, zpronevěry, či podvádění a různých známých prohřešků, je pak dotyčnému na základě původně víceznačných faktů přiřčeno právě to, co hýbe utlachanými ústy starých bab, stejně jako ústy krásných paní a sličných slečen. Neubírejme „zásluhy“ ani mužské části populace. Právě ta takové zvěsti předává uším ostatních s puncem přesvědčivosti zdrcené a ustarané, či mravokárně pohoršené autority.

Nic naplat, Lovec vlastně nikdy nic s Gomepsis neměl. Při všech setkáních si vždy jen povídali, usmívali se na sebe a hleděli si do očí, snažíc se překlenout tu strašnou propast světů mezi nimi. Jejich nemnohá setkání se měnila spíše ve cvičení k zapomnění světa kolem. Toho světa, který je obklopuje, světa, který tak začínali oba v koutku srdce nenávidět, aniž by si to přiznali. Zároveň si přáli, aby ten druhý mohl patřit do jejich světa. Ona viděla v Lovci bohatého prince, on v ní chtěl vidět dceru lovce, obdařeného zázračným kouzlem vždy šťastného lovu. Dívku, která dovede klást ty nejlepší pasti zázračným způsobem, která dovede vést domácnost a je jak velkotovárnou na nejkrásnější a nejnápaditější oblečení, tak i nejdokonalejší a nejdivočejší milenkou pod sluncem. Jak vzdálený a jak jiný je ten příběh a jiné jsou starosti těch, kteří teď budou vypravovat ony „zaručeně čerstvé“ zprávy o jakémsi špinavém, troufalém a nehodném Lovci, který se bezhlavě zamiloval do dámy z úplně jiného a vznešeného světa a kdy a co spolu prováděli. Jak spolu překročili snad všechna myslitelná Tabu a zákazy, příkazy, zvyklosti, dobré mravy, zákony, nařízení, zdravý rozum a soudnou míru.

Starý Šal jezdí celé dny po krajině a pátrá po své dceři. Na čele mu naběhly žíly a musel se posadit do sněhu, jak se mu udělalo zle. Představoval si v duchu už ledacos a zatínal bezmocně pěsti. ,,Já ji roztrhnu! Já jí ukážu! Já... já...“ Bolest na hrudníku sílila a starý sjel do sněhu a omdlel. Od této nehody uplynulo již několik dní a on opět nabyl své předešlé síly, ale něco se v něm zlomilo. Už neproklíná dceru, neslibuje pomstu. Jezdí po kraji a hlavně ji chce najít živou. Jezdí s vlčkem. Den, dva, tři, týden, 14 dní, tři týdny.