Povídka devátá - Modlitba úředníka

 

 

,,Razítko naše nám drahé, mocí nejvyšší nám propůjčené, úřadem nám svěřené, mocí výkonnou podpořené, obracíme se k Tobě. Razítko naše Svaté, před Tvojí důstojností se skláníme, před Tvojí důležitostí padáme. Před Tebou na kolena si klekáme a modlíme se modlitbou nejvroucnější.

 

Razítko naše nade vše nám shůry dané, vzýváme Tě! Voláme Tvoje Svaté jméno! Ochraňuj nás pod svým širokým obdélníčkem, plným razítkovací barvy. Nechť barva Tvá nikdy nezasychá, nechť rukojeť Tvoje nikdy nevychladne, ať jsi kde jsi, posvěcuješ to, na čem spočine Tvoje velkomyslnost. My, skromní úředníčci a vykonavatelé přání vyšší prozřetelnosti Tvým prostřednictvím z vůle nejmocnějších a nejjasnějších zde v prachu země před Tebou poníženě ležíme, k Tobě ruce spínáme a jsme ochotni se modlit ke komukoli k čemukoli, kdo nám shůry pokyne, koho Tvůj nejdražší inkoust posvětí.

 

Prosíme Tě, neopouštěj nás, prosíme Tě, přimlouvej se za nás, žádáme Tě, buď k nám milostivé a milosrdné, naši mzdu nám pravidelně zajišťuj, žehnej naším postům, naším funkcím. Provázej nás našimi školeními Tebou stvrzenými a Tvým inkoustem zplnomocněnými. Na kolena před Tebou padáme my, služebními moci, naše skloněné hlavy, naše sepnuté ruce, naše vyzuté boty. Sleduj úctu naši Tobě projevovanou, u sebe oceň a přimhuř oči, když selháváme a jsme slabí v našich závazcích, slavných slibech a dobrých předsevzetích.

 

Naše milované razítko, naše milostiplné razítko, prosíme Tě! Dej nám dobrý spánek, když někde cosi skřípe, uši nám zacpi, když někde něco se nelíbí naší mysli či srdci našemu. Schovej jejich hlas pod stohy papíru, pod sbírky nařízení, pod hory prováděcích regulí, ať nás nic nebolí.

 

Dej, nechť naše svědomí je stále čisté, ať sny jsou krásné a náš spánek spánkem spravedlivých. Stůj při nás naše razítko Svaté ve chvílích služebního postupu, neopouštěj nás ve chvílích smutku a nepřízni osudu. My Tobě zachovávati budeme úctu a zbožnou bázeň a Ty na oplátku povedeš naše životy, kopce snížíš před námi, hory odstraníš, údolí překleneš a nad propastmi hlubokými nás na svých rukou ctihodných přeneseš. Nechť jsou naše dny budoucí nadále tak šťastné jako ty jsoucí či minulé.“

 

„Amen“

 

,,Taková ostudná věc a kdyby to byla alespoň za mák pravda!“ velmi přísně a hlasitě zní výtka staršího muže s hlubokým hlasem v saku tenkému mladíkovi.

,,Ostuda! Skandál!“ pokračuje muž ve svém hromování. ,,Tohle tady chodí v hromadách výtisků, lidé si to přeposílají a je to tady všude na očích. Jak vypadáme?! Co si o nás lidé pomyslí?!“ posune se co nejblíže k mladíkovi a dívaje se mu přímo do očí, pokračuje v toku výtek a výčitek slepených do jediného káravého monologu. Ten se rychle mění v soud i rozsudek spojený s trestem ponižování a nenechává mladíkovi žádného prostoru k obraně či vysvětlovaní a ještě mu vyčítá, že se nebrání. Dokonalá obrana majestátu funkce, majestátu sebepýchy i majestátu profese. Žádný prostor pro sebeironii, žádný prostor pro nadhled, žádný prostor pro zlehčení. Jako by byla ona práce i funkce tak nepotřebná a tak zbytečná, že jakákoli kritika by ji mohla okamžitě a zcela zničit. Jen ohromný strach byl hlavním důvodem reakce postaršího muže. Všudypřítomný strach ze ztráty práce, místa, strach ze života bez jistoty, bez možnosti zastavit svůj vlastní pád, který také mohl snadno skončit někde pod mostem, v úzkých uličkách v hromadě krabic a starých novin či někde jinde na bídném místě. A kdyby neudělal vše pro to, aby zabránil zesměšnění svých kolegů a známých, kde by pak našel podporu? Kdo by mu pomohl? Jeho dosavadní známí i kamarádi by se k němu rychle otočili zády a sám by padal do osamění dna žití. A co jeho žena? Nyní je jeho součástí, zdá se býti neodvolatelnou a trvalou, ale to je možná jen pouhé zdání dnešního dne. On to už mnohokrát viděl kolem sebe, jak žena ochladne, otočí se, najde si vlastní byt nebo muže prostě vystěhuje. Všemu by byl konec. Strach vládl tomu muži, strach, jež byl duchem doby, prosakoval mezi řádky, protože vůbec nešlo o jeho schopnosti, ale jen a jen o milosti, jenž mu nabízela společnost, ke které byl přisátý stejně jako drobný sameček k ohromnému tělu samice ryby ďasa mořského. Bál se, že také on, stejně jako onen sameček, bude-li od svého zdroje odříznut, zahyne, neboť nebude schopen samostatného bytí, zvláště když je kolem strašidelná a nepřátelská tma a chlad lhostejnosti.

 

,,To není jen tak, mladý muži! Vy si ani neuvědomujete, co jste tím způsobil!“ teď muž zpomalil s nadávkami, jakoby se zadýchal, ale spíše se zamyslel stržen nejhoršími představami, kdyby byl za jednání podřízeného hnán k odpovědnosti on sám. ,,Lidé nás nemají zrovna moc v lásce! Víme?! A vy jste jim dal červenou fixu, aby nám... nám pracovníkům úřadů nakreslili tou červenou fixou vousy! A to není bez trestu! Za to také můžete jít sedět pěkně naostro! A nikdo Vás nezachrání!“ Nyní nasadil muž divoký a významný výraz ve tváři a na chvíli se odmlčel, než pokračoval. ,,Naopak takový soudce, to je také úředník, takže ani ten k vám rozhodně nebude shovívavý! Ani tady nečekejte slitování nebo nějaké pochopení, toto je velice vážná věc!“ teprve teď se muž zatvářil, jako že ze sebe vydal úplně všechno, co měl na srdci a už klidněji pokračoval: ,,Takže se teď seberte, běžte do kanceláře a vyčkejte, než si vás pozve pan ředitel s personalistou na sekretariát.“

 

,,Víte, co je to výpověď na hodinu?“ zeptal se mladíka statný, prošedivělý pětačtyřicátník stále otočený obličejem směrem do zadní části místnosti, kde jeho sekretářka přerovnávala došlou korespondenci. Se zájmem jí hleděl mezi prsty, jako by čekal nějakou důležitou obálku a kdyby mladík mohl vidět jeho oči, věděl by, že skutečně pátrá rovnou po konkrétních a kýžených insigniích. Zůstávaje otočen k mladíkovi zády, pokračoval: ,,A proč nás nemají rádi? Kvůli takovým jako jste vy! Kvůli pár nespokojencům, rýpalům, závistivcům a takovým, které pálí dobré bydlo. Bláhovým hlavám, které si neváží toho, co jim společnost ve své blahovůli nabídla. A Tato společnost, mladý muži, takovou nabídku neposkytuje každému, tohle je privilegium vyvolených, jakého se dostalo jen těm, kdo byly vybráni a přijati do bezpečí Archy Noemovy. A venku zatím prší, voda stoupá a nešťastníci tonou.“

Teprve nyní se podíval na hubeného, mladého muže a velmi smutně dodal: ,,Nyní se vypravíte do onoho světa očišťovaného deštěm hněvu sám, abyste potil krev a pachtil se od ničeho k ničemu bez pevného zázemí, bez pevného bodu, bez jistoty.“

 

Po dvou letech byste onoho mladého, hubeného muže nepoznali. Vypadal jinak, jakoby více do sebe uzavřeně, už to nebyl onen bystrý mladík s postřehem řeckého filozofa, už mu chyběl jeho někdejší úsměv na rtech, málokdy se nyní zasmál, ale jeho oči prozrazovaly, že tam kdesi uvnitř přece jen zůstal doutnat uhlík čehosi, co bylo samozřejmostí ve zlatých časech rytířského gentlemanství volnomyšlenkářské elity. Jak však čas letěl svým tempem a roky míjely jeden za druhým, úsměv a sebejistota se zase plně vrátila na tvář mladého muže. Ba co úsměv, hotové nadšení. Dostal na starosti expozici s nejnovějšími nálezy, kterou se jeho muzeum, ve kterém nyní pracoval, chystalo otevřít. A zrovna mají co ukázat, archeologové právě odkrývají unikátní hrob z pravěku. Doslova světovou senzaci. V novinách se o tom píše, dokonce televize přijela natáčet. Právě přijela další televize, jeden reportér s kameramanem a zvukařem i nasvětlovačem v jedné osobě jsou už v laboratoři a nechávají mluvit jednoho z archeologů: ,,...náš nález je unikátní v tom, že kostra muže drží kostru malého dítěte. Prasklá lebka naznačuje, jak byl popraven. Domníváme se, že muž nepřístojně obtěžoval toto dítě a jeho pravěká společnost jej ztrestala smrtí, o čemž svědčí jeho roztříštěná lebka...“ ,,Není nadto mít nejstaršího úchyláka světa! K daleko důležitějším, ale senzaci či skandál postrádajícím nálezům televizi prostě nedostanete,“ pochvaloval si ředitel muzea, který se osobně šel na ono natáčení podívat. ,,A vy tady děláte co, mladá paní?“ padl jeho zrak na mladou dámu, kterou zde ještě nikdy neviděl. Určitě nepatřila k muzejníkům, ba nepatřila ani ke štábu televize. ,,Mě sem poslali z univerzity. Zpracovávám některé sbírkové antropologické materiály.“ „Tak to se hlaste u tam toho vysokého, brýlatého pána, on se vás už ujme,“ spokojeně nasměroval ženu ředitel a bylo vidět, že má radost, jak mu všechno dneska jde.

 

,,Ták, expozice je konečně nachystána a vše máte, pane vedoucí, v této složce,“ oznamoval nadřízenému hubený mladík. ,,A jsou tam také odhady cen vitrín, lamp, drátů, projekce, obrazů i popisek?“ zeptal se raději ještě nadřízený. ,,Ano, je tam do celkové částky započítán i ten model části města, jak se dojednalo.“ ,,Tedy výborně, teď se děj vůle boží a snad nám shůry na to peníze přijdou,“ ještě podotkl ředitel a trochu se zamračil při vzpomínce na různé jiné podobné složky, které se vypracovaly a nyní spočívají bez užitku v archivu muzea.

 

Neuběhlo mnoho měsíců a nálada v muzeu byla vítězoslavná. ,,Expozice bude!“ To bylo heslem těchto dnů. Pan ředitel si v klidu a pohodlí zálibně prohlíží desky s rozpisem financí. ,,Vše je domluvené a dohodnuté s dodavateli,“ sám k sobě si polohlasně brebentí „a celková částka je...“zamračil se. Vtom mu hlavou projel nápad: ,,Co kdyby model města udělali školáci nebo děti v kroužku dovedných rukou, co kdyby drahé obrazové rekonstrukce vypustili a místo toho by sem dali jiné obrazy. Náš Franta také pěkně kreslí a ve škole měl z kreslení samé jedničky. Když mu muzeum koupí nějaké ty olejové barvičky, rád nějaký ten obrázek za nějakou tu tisícovku namaluje a ještě bude vděčný.“ Pak se trochu škodolibě usmál a pootevřená ústa šepotala tichou úvahu: ,,Nejvděčnější jsou právě ti, co toho moc neumějí. Vědí, že jen tak práci nedostanou. Ti co umí, ti mi vděční nebudou, berou to jako samozřejmost a ještě chtějí zaplatit v plném rozsahu. A tolik peněz!“ Pan ředitel pozapomněl, že kdyby měli peněz jako on, v době dovolených by si bezstarostně točili palci. Jenže zatímco jemu hradí dobu volna zaměstnavatel, oni si ji musí uhradit ze svého. Tedy celkově je jejich plat zase nižší. Ale takto on neuvažoval. Bral plat v době dovolené jako samozřejmost, kterou si zaslouží a bylo to pro něj jako naprosto přirozená a spravedlivá věc. Ale nakonec mu i toto problesklo hlavou a začal si to polohlasně přebírat: ,,Vždyť to byla jeho volba, tak má, co chtěl, výtvarník jeden a já mám taky, co jsem chtěl - placenou dovolenou! No a co!“ hádal se sám se sebou měníc intonaci hlasu od klidné po jízlivou. Čmáral další cifry na papír, aby viděl, kolik co bude stát a kolik by mohl kde ušetřit, ale to byl pořád jen polovičatý nápad, peníze stále dostávali jiní lidé, ne on. Podtrhl si výslednou částku, kterou by ušetřil, kdyby obešel schopné lidi a teď mu tato částka poletovala jen tak volně kolem hlavy. „To už jsou peníze, které stojí za hřích!“ pomyslel si. Jeho žena jako právnička mu jistě poradí, jak vše udělat tak, aby přistály tyto peníze v ruce jemu a to ještě tak, že bude vše naprosto legální a nenapadnutelné. Ale jak vše změnit teď za plného chodu? Všem před očima?

,,Když to dokáží kouzelníci a „tam ti“, tak já taky a ještě mi lidé zatleskají!“

 

Stačilo zavolat známému na nadřízený orgán a on vydal doporučení k tomu, aby celá výstava byla realizována pro muzeum co nejjednodušším a snadno kontrolovatelným způsobem a to přes agenturu. Agentura je jen jeden partner a případná kontrola bude i jednodušší, takže vše je formálně jen věcí vyšší pružnosti a současného trendu. Nyní stačí si najít nějakou takovou agenturu, bratrsky se domluvit a pak zajistit, aby tato agentura vyhrála výběrové řízení. ,,To bude snadné, to si vezmu na starosti,“ mnul si direktor ruce. ,,Vždycky se dá všechno nějak zaonačit a když tak se dodatečně změní podmínky a zbavíme se toho, koho nechceme.“

 

Zatímco se dal pan ředitel do realizování svého plánu, seděl novými událostmi šokovaný mladý muž pod schody depozitáře, aby se vyrovnal s posledními kroky vedení a realitou nové doby. Seděl na betonových schodech skryt po tmě před světem rozčarován tím, že až do této chvíle mu jeho nadřízení připadali jako velice slušní lidé a měl je dokonce svým způsobem i rád. Vždyť to byl stejný ředitel, který si bez ostychu sedl tolikrát k němu při obědě a nadával na korupci politiků a úředníků, na přehmaty ředitelů jiných muzeí, na korupci, na piráty silnic. Stejný ředitel, kterého považoval za čestného a férového člověka. Bylo mu z něj špatně a nevěděl, co má dělat. Kdykoli jej teď uvidí, bude vědět, že vyšetřovaní unikl jen proto, že poškozená druhá agentura, která se asi přihlásila do řízení omylem a měla řízení vyhrát, neměla 50 tisíc na kauci potřebnou k podání žádosti o přezkoumání řízení u nadřízeného orgánu. Ale ani to nemělo logiku, protože když nedostanete zakázku, pak nemáte ani peníze k tomu, abyste mohli vznést protest nebo dotaz, jaká že to byla forma výběru. ,,Jako by to bylo celé dělané pro podvodníky a parazity!“ zatnul mladík pěsti. V tom uslyšel kroky. Někdo otevřel dveře depozitáře a stál na prvních schodech vedoucích dolů. Podle zvuků přesouvání nohou, přešlapování a popocházení odhadl, že se posunuly někam přímo nad něj. Teď je má nad hlavou. Jsou dva. Stojí a podivně se dohadují, chvílemi tiše, chvílemi nahlas. Jako by měl jeden z nich snahu rozhovor utajit. Mladík za momentík pochopil, že je to jeho vedoucí a studentka antropologie, která tu před několika měsíci dělala měření některých kostí z depozitáře. ,,Proboha, ne venku!“ ještě jednou opakoval vedoucí. Zavřel za sebou dveře a rozsvítil světlo depozitáře v mylném domnění, že jsou v naprostém soukromí. ,,Teď jsme sami, tady nás nikdo neuslyší, ale i tak mluvte tišeji, tohle není pro cizí uši!“

 

Mladá žena si nervózně prohrábla vlasy nad čelem. ,,Kosterní pozůstatky jedince Na 36548 bc jsem identifikovala jako ženu z halštatu a kosti jedince Na 36549 bc patřily asi tříletému dítěti z přelomu 12. a 13. století,“ soukala ze sebe, jako když se ochotnická herečka neúspěšně snaží zamaskovat radost, když z rukávu právě vytahuje eso. Dívce chvílemi cukly koutky úst k úsměvu, ale za okamžik už se snažila tvářit profesionálně a její obličej připomínal kamennou tvář hráče pokeru. To však působilo naprosto uměle a komicky. Vedoucí se už přeříkaval a zakoktával, jako by mu někdo do žil pustil nějakou látku, na kterou je pěkně alergický. Zápasil s neklidem v sobě, v jednom okamžiku se na dívku krátce usmál, hned nato se k ní zase s vážnou tváří naklonil tak, že by to mohlo být označeno za smělé až důvěrné a pak šeptl: ,,Co to znamená? Řekněte to srozumitelně.“ ,,Jak moc srozumitelně?“ zeptala se studentka, které se její role evidentně začala líbit. ,,No jako byste to říkala... říkala třeba... třeba vlastní matce.“ S výdechem se vedoucí narovnal a bylo vidět, jak je spokojený s tím, jaký příklad si vybral. ,,Ale to by nešlo, moje maminka vůbec vědě nerozumí, ta by to nepochopila...“ „Vždyť právě, slečno! Právě to mě zajímá, jak byste to řekla jí?!“ a zůstal na ni zírat.

,,Opravdu?“

,,Jistě, slečno!“

,,A slovo od slova?“

,,Ano, ano, jistě, slovo od slova!“ hltavě a nedočkavě jí visel na ústech očima.

 

,,Tak mami představ si, že starej Blecha toho úchyláka pěkně zmastil a určil ho jako muže a ona to byla jasná ženská a to dítě k ní bylo náhodou pohřbené o víc než tisíc let později.“ ,,Bože, jak to, jak to?“ vypadl z role klidného posluchače vedoucí.

,,Ne, ne, tohle by maminka neříkala, ta by se zeptala: ʺA kterej kretén nepoznal, že to děcko není z doby co ta ženská?ʺ“

,,No dobře, dobře a copak byste odpověděla?“ „Že v nadloží byl prostě středověký hřbitov a jeden hrob byl hlubší než ostatní a nějak se na něj v původním odkryvu pozapomnělo. Našel se, až když se kopalo hlouběji a to bylo právě když se kopal halštat - tedy starší doba železná. To je, mami, starší než Asterix a Obelix. Asi to nebylo, mami, hned znát i to se může občas stát.“

 

,,Ano, to se může stát!“ opakoval si pan vedoucí a jeho oči se naplňovaly více a více hrůzou, až je měl úplně plné. Jeho pohled byl roztěkaný, zorničky stažené, víčka chvíli přimhouřená a chvíli doširoka rozevřená. Ještě se chtěl zeptat na některé další věci: ,,Ale... al... sleč... s... k...“

Nic z něj dál nevylezlo, hrdlo se mu sevřelo. Vzpomněl si, jak v létě kopali a někdo z brigádníků, ze studentů archeologie jim hlásil, že zahlédl mezi kostmi toho dítěte křížek. Oficiálně však nikdo nic nehlásil, takže zbývalo jen nechutné vyšetřování, kdo křížek odcizil. Ale protože vše bylo zbarveno do tmava manganem prosakujícím odněkud z horních, dnes už neexistujících vrstev a staveb, mohla být dětská kostřička i z doby železné jako kostra onoho muže, tedy ženy. Muž se zastyděl, jak příliš horlivě si přál, aby měl klid a nemusel vyšetřovat zmizení křížku. Křížek jako znak křesťanství přirozeně vylučoval jeho výskyt před křesťanstvím. Vedoucí si i před studentkou strčil ukazovák do úst a řezáky si mačkal nehet.

 

,,Bože, Bože, co budeme dělat?“ bědoval. Pak jako by jej něco napadlo, podíval se vítězoslavně na dívku a pronesl s úsměvem Julia Caesara po vítězné bitvě: ,,Tak se tam ten křížek dostal nějakou dírou od hrabošů nebo od žížal!“ Teď se cítil jako vítěz, ale studentka neměla až doposud o křížku ani ponětí. ,,Jaký křížek myslíte?“ zeptala se a vedoucí si najednou uvědomil, že se zapomněl a prozradil to, co by měl zatloukat.

,,Já mluvím o tom prkně, na kterém spočívala kostra dítěte. Dendrochronologie je už hotová a v mé práci jsou už výsledky zanesené.“

,,V jaké práci?“ vedoucí se probudil ze snění.

,,Přece diplomka!“

,,Aha a kdo o tom ještě ví?“

,,No tak jako u každé takové diplomky.“

,,Toho jsem se obával.“

,,Proč?“

,,Copak nechápete, jak teď vypadáme? Co to může pro nás znamenat?“ to už mluvil pan vedoucí pomaleji a rezignovaněji a snad se mu jasnější myšlení začínalo vracet, protože ho ještě napadlo se zeptat na tu rozbitou hlavu.

,,Nad hlavou té ženy, jen pár desítek centimetrů, byla jeden čas cesta, takže se lebka prostě pod tlakem prolomila,“ odpověděla dívka, která opírala své závěry o čerstvé výsledky z několika oborů.

,,Bože!“ bolestně vzdychl vedoucí vědouce, že touto dobou se na jejich účet baví už celá katedra a pár dalších odborných pracovišť. Otočil se nazpět, těžce vystoupal několik schodů a otevřel dívce dveře ven.

Mladý, hubený muž ukrytý pod schody se usmál, dozajista s výrazem naplněné satisfakce.

 

Zase běžel čas a hladil tam, kde rány bolí a skutečně některé časem vyléčil. Ale nebylo jej tentokrát mnoho a začaly se zase dít věci, které pracoviště hubeného mladíka opět rozproudily. Jednoho dne byl náš hubený mladík vyzván svými nadřízenými, aby posoudil materiál nabídnutý jim ke koupi, coby nákup sbírkových předmětů. Procházel jeden předmět za druhým a zjišťoval, jak je solidní sbírka tolumbrejského porcelánu kompletní a zachovalá. Dokonalá sbírka. Ucelená, malá, skladná a přitom pro expozici atraktivní. A cena? Nevyčíslitelná!

„Tohle se dá vystavovat i někde v obchodním centru, to je panečku materiál.“

,,Doufám, že jste o tomhle nikde nežvanil!“ kopl mu zástupce ředitele významně do křesla. Seděl nyní na ředitelství u parádního barokního stolku a byl zde pro případ, že by vedení potřebovalo něco k nabízené sbírce doplnit, tedy po stránce informační. ,,To je velmi vzácná sbírka a hlavně za 30tileté války byla italská porcelánka v Tolumbře zcela zničena a ostatní kusy rozbity. Takže tu máme, dámy a páni, opravdový unikát. Jediný dochovaný kompletní servis z celé dlouhé produkce kdysi věhlasné dílny na umělecký porcelán,“ zahájil ředitel schůzi rady. Mladý muž poslouchal další chvály na danou sbírku už jen jedním uchem, ale ke konci zpozorněl. Upoutalo jej, že vedení muzea tedy vyneslo na konec na jedné straně rozhodnutí, že sbírku budou mít stůj co stůj, ale nákup nyní z ekonomických důvodů budou s politováním muset odmítnout.

,,Je potřeba zahrát na vlastenecké city a dát prodávajícímu naději, že je třeba počkat. Pan Kopeček ještě není žádný starý člověk nad hrobem, ale jako muzeum máme svá pravidla a tradici, takže nakonec co by muzeum, když bude pan Kopeček živen představou vlastenectví a naděje prodeje sbírky, pak zemře a od dědiců, kteří nebudou mít o jeho harampádí zájem a na vše se zapomene, odkoupíme za velmi levný peníz celou sbírku. A možná, že nám ji v testamentu odkáže úplně zadarmo, nebylo by to poprvé.“

 

Mladý muž byl šokován tím, co se dověděl a když jej v laboratoři konzervátoři dávali dohromady, ještě mu přidali pár dalších informací o tom, že z takových sbírek vlastně vedení muzea profituje nejvíc. Snadno a levně přijde k tomu, co někdo i z posledního nakoupil, zajistil nebo sehnal i za cenu vlastního uskrovnění. Pak vytáhnou tuto sbírku jako unikát, vedení takovou sbírku vystavuje tam v zahraničí tu v zahraničí a zadarmo se tak dostane na pěkné zahraniční výlety. ,,Není nad to být muzejní úředník!“ smáli se ironicky konzervátoři a dýchali zvesela pomalu se odpařující konzervační chemikálie, které se linuly z mnoha opravovaných artefaktů v místnosti. Snad jim útěchou mohlo být, že to nejhorší šlo rovnou komínem jejich velké digestoře.

 

Mladý muž si vyslechl mnohé, sbíral protichůdné informace a viděl nejrůznější protiklady různých situací. Poznal, že mezi lidmi jsou na jedné straně vyložení nadšení specialisté a sběratelé, kteří by pro muzeum dýchali a rádi by v něm viděli jen to nejlepší, na straně druhé ti, co by do muzea nedali ani obyčejnou poštovní známku. Tací pak hlásají heslo: „Chcete-li, aby se něco ztratilo ze světa, dejte to muzeu!“ Jiní zase tvrdí, že sebelepší sbírky předané do muzea jsou nakonec vydávány za sbírky i práci muzea a další udělali tu nemilou zkušenost, že i když ke svým sbírkám přidali i komentáře, muzejníci se nestyděli vydávat je za své.

Ale viděl zde i probíhat nákupy sbírek v přátelském duchu, kdy se obě strany, nakupující i prodávající, k sobě chovaly hezky a s respektem a prodávající pan doktor byl velmi nadšeným odborníkem, který zasvěceně ukazoval nejrůznější zajímavosti i našemu mladíkovi, ačkoli nemusel. Možná, že s muzeem dokázal být zadobře jen ten, kdo požíval přirozené autority nebo měl důležité společenské postavení.

 

Náhoda tomu chtěla, že si náš mladý muž jednou vyslechl upřímný rozhovor mezi jedním vedoucím pracovníkem a výtvarníkem, který nabízel jejich muzeu ke koupi řadu nových obrazů s tématikou pravěku. Byla tam realizována zcela nová zjištění. Překvapilo jej, že muzejník odmítl. Měl přece chtít takové rekonstrukce nějak získat, aby mohly být vystavovány pro veřejnost, která by tak získala o minulosti ty nejlepší a nejnovější informace. ,,Ne, nemáme teď o vaše práce zájem, snad až někdy později. Jsou to velmi kvalitní práce a vy s nimi zajisté prorazíte do světa,“ řekl tehdy muzejní úředník onomu výtvarníkovi. ,,A teprve až budou všude ve světě známé, tak za 30, 40 let, pak je teprve koupíme!“

,,Tohle nejsou hrnečky, pane doktore,“ podíval se do očí muzejníka výtvarník. ,,Tyhle obrazy možná proletí světem, ale teď, protože jsou nové a aktuální! Hrnečky, skleničky, skříně či šatičky budou za dvacet třicet let stále tytéž, ale obrazy, které zachycují naše představy z tohoto okamžiku, budou za tu dobu bezcenným papírem, který pozbyl aktuálnosti!“

,,Kdo to pozná, milý příteli, nechme to na návštěvnících, třeba v tom pak najdou zalíbení a právě vaše představa jim bude blízká,“ klidně odpověděl muzejník, jako by jej vůbec nezajímalo, že návštěvníci uvidí jen stín někdejšího snažení.

,,Já si naopak myslím, že jste tu pro lidi, pro veřejnost a z toho titulu byste měli chtít tyto nové obrazy, abyste dávali lidem to nejlepší!“ už netrpělivě a důrazně trval výtvarník na svém.

Muzejník se šklíbivě usmál a pokračoval ve své klidné a jakoby lhostejné ospalosti: ,,To co lidem nabízíme, to jim stačí. No a co, vždyť i ve velkých muzeích jsou expozice, kde se desítky let, ba i půl století nesáhlo na expozici s vývojem člověka a děje se snad něco?“ Zapálil si fajfku a pomalu a rozvážně pokračoval: ,,My tu nejsme pro nějakou veřejnost a určitě nebudeme běhat jako fotbalista na hřišti. My máme své zvyklosti, předpisy, postupy, tradice i své nadřízené a jestli ti jsou s námi spokojení, to je to, co je pro nás rozhodující.“ Muzejník zabafal a jeho zrak vyrovnaně spočinul na výtvarníkovi, který nyní seděl na pohled také klidně, ale bylo možné tušit, že mu v hlavě rychle létají myšlenky, že si srovnává a třídí informace.

 

Muzejník využil tohoto klidu a ještě pokračoval, aby si vychutnal svůj triumf, protože mlčení druhé strany považoval za doznání porážky. ,,Ano, já vám rozumím, ale jste mladý, ještě toho máte mnoho před sebou a někam to dotáhnete. Pochopte, já musím především mluvit za muzeum, hájit jeho zájmy. A jako pozůstalost nám zůstane po vaší smrti takový soubor nejsnáze a nejlevněji. Dostáváme takovým způsobem věci levně nebo dokonce zadarmo jako dar. Pro dědice to je haraburdí. Vaši potomci se vašeho díla ještě rádi zbaví, protože pro obyčejné lidi je místo to nejdražší a toho vaše obrazy zabírají vrchovatě. Vaše díla budou tou dobou všude známé a my je budeme snadno moci vystavovat v zahraničí.“

„A to k nim někdo za dvacet, třicet let napíše, že je to to nejnovější a nejlepší? K tomu se někdo propůjčí?“

,,A proč ne? Děláme to i teď, prostě se napíše , že práce vznikly podle vědeckých poznatků a mají vědeckou hodnotu!“ zase se pousmál muzejník a tentokrát vlídně a příjemně, snad jakoby se opájel zvráceností toho, co sděloval.

,,No jestli je to skutečně tak, vidím různé velké nákupy sbírek z minulosti novýma očima. Jestli je to skutečně tak, tak... tak...“ zakoktal se výtvarník, protože čelil emotivně extrémní situaci, kterou vůbec nečekal ,,...tak to abych vás obešel a dostal ty obrazy do zahraničí a do života co nejdřív a pak ty originály nechám raděj spálit, než abych je dal do takových rukou!“

,,Spálit vlastní obrazy?! Člověče, vy jste barbar!“ vykřikl muzejník. ,,Do teď jsem vás považoval za kultivovaného umělce, ale tohle? Jste ubohý hysterik a vztekloun! Copak takhle jedná seriózní umělec?!“

„A já vás do teď považoval za slušného chlapa, který svou práci považuje za poslání a dělá ji pro lidi a vy jste zatím jen takový úředníček, ubožáček nebo máte svou sbírečku a tu si oprašujete a dělá vám to potěšeníčko?!“ vykřikl výtvarník a šlehl rozezleným pohledem po muzejníkovi. Pak vstal, rozhlédl se po jeho pracovně a na odchodu procedil mezi zuby: ,,Ústav jako ústav!“

Volání muzejníka: ,,Jaký ústav? Co jste tím myslel?!“ už zůstalo bez odpovědi. Mohl si na ně hledat odpověď sám.

 

Tento rozhovor byl velmi, velmi soukromý, přesto nezůstal utajen tak, jak by si muzejník přál. Dostal se až k uším našeho mladíka. Muzeum mělo prostě papírové stěny a vše slyšel ze studovny ve vedlejší místnosti, kde jej od jednání dělily jen tenké, skleněné, jinak dlouho nepoužívané dveře. Byla to další kapka hořkosti na mlýn spravedlnosti, které by tak rád popustil uzdu, aby se trochu vyřádila a svévolní sklidili něčeho, co si sami zaseli.

Zase stejná písnička. Překvapilo jej, že muzeum nechce podpořit nové obrazy, veřejnost a její osvěta úředníka nezajímala, jen vidina výhodného nákupu, který bude přece vstupenkou cest do zahraničí pro jeho následovníky.

 

A tak běžel život mladého muže dál, viděl zase mnoho dobrého a čas tak zastřel mnohé nepěkné věci z dřívějška. Jeho sebevědomí bylo už zase normální a začal o věcech kolem uvažovat očima taškáře tak podobně, jako kdysi, když ještě dělal ve svém prvním zaměstnání na úřadě.

Po zdánlivém období klidu se s ním pak stalo něco zvláštního. Z ničeho nic to všechno, co potlačoval a snažil se ukrotit, v něm začalo vřít a tlačit na stěny svého vězení jako v nitru sopky. Potřeboval se vypovídat, uvolnit to napětí, vypustit ze sebe všechno zlé, co tam bylo zazátkováno. Rád by se vypsal ze své nálady, uchopil své postřehy a poznání a zpracoval je do ironizujícího díla, které by jej naplnilo sebeuspokojením, chytré čtenáře potěšilo a postižené zvedlo ze židlí. Snad některé i probralo, aby se, zbylo-li v nich ještě něco lidského, probudili a zastavili se nad tou propastí nerudnosti a hamižnictví a přemýšleli o sobě, aby se nestali pouhými supy a papírovými morousy. Mladý muž myslel i na takové lidi, snad v tomto byl ještě naivní, jako už mnozí mladí lidé bývají. A to je možná to krásné, silné a zdravé.

Když pak spadla ta poslední kapka, už byl rozhodnut a začal zase psát.

Co však bylo onou poslední příslovečnou kapkou?

 

 

Ano, nic menšího než snaha udělat pořádnou výstavu, takovou jaká tu ještě nebyla. Prostě něco velkolepého. A pořádně! Obeslat ty, kteří by mohli expozici dát lesk a naplnili ji přitažlivými věci, sehnat odborníky, vypůjčit artefakty a po architektovi chtít vizi cesty do jiných světů. Perfektní. Ale to bylo všechno o něco později. Už tu nebyl ani bývalý pan ředitel, ale nový, který nebyl vlastně žádný muzejník, zoolog, historik nebo geolog. Ani archeolog, ani numismatik a taky ne entomolog, hudebník, divadelník ani architekt a dokonce ani sběratel. Byl vybrán shora pro svou kvalifikaci v ekonomice. A nový byl i jeho zástupce, o němž se proslýchalo, že pracoval u jakési firmy s nemovitostmi, kde dělal manažera.

Ale nastoupili s ambicemi a náš mladík, který tou dobou už rozhodně nebyl hubený a vlastně to už ani nebyl mladík, tak mu říkejme třeba náš muž, očekával změnu. Byl doslova nadšen, že se věci konečně obrátily k lepšímu a jsou zde lidé, kteří míří výš a jistě přinesou mnoho dobrého.

Nic však nebylo vzdálenější pravdě. Když se měly podepsat smlouvy se sběrateli a dodavateli, ředitelství se rozplakalo, že nemá peněz a musí šetřit. Proto snížilo dohodnuté částky na ještě menší a vrhlo se do realizace. Tedy jeho dodavatelé, z nichž někteří už spíše tratili a přešli fakticky do role neoficiálních a nedobrovolných sponzorů. A pak, když byla vernisáž, nějak se zapomnělo poděkovat právě těm, co zde odvedli spoustu špatně placené práce i těm, co půjčili za babku hromadu věcí do expozice. Jen účelově pozvaní vedoucí a ředitelé jiných muzeí seděli na čestných místech na pódiu, plácali před novináři jeden druhého po zádech a vzájemně se chválili. Většina nespravedlivě opomenutých si okázalé přehlížení nechala líbit, až na jednoho. Odvedl na výstavě mimořádně velký kus práce a nehodlal se vzdát bez boje. Sedíc v chumlu obyčejných lidí dole pod tribunou vyvolených, vytáhl z tašky svoje reklamní letáky a začal je rozdělovat mezi představitele médií. Ti v momentě kdy pochopili, kdože to sedí snad nějakým velkým omylem mezi nimi, chopili se příležitosti a začali si s ním domlouvat interwiew.

Výstava skutečně vydělala ohromné peníze, ale překvapivě nikoho z vedení nenapadlo k realizaci další výstavy přizvat minulé autory a dodavatele, kteří přišli při první výstavě tak zkrátka. Že by se s nimi mohli o plody jejich práce, tedy o vydělané miliony rozdělit? Nějak jim kompenzovat jejich ztráty či nízké honoráře? Dát jim další, tentokráte dobře placenou zakázku? ,,Tak na tohle zapomeňte!“

Jen smutek, zklamání a rozčarování.

 

A jestli staré vedení nakupovalo sbírky svým podivným způsobem, tak přece jen nakupovalo nebo získávalo a nějak je zde skutečně chtělo. To se po novém vedení, jak se ukázalo, nemohlo vůbec chtít. ,,Nakonec by člověk i chtěl staré vedení zpět. Když je zle, vždy to může být ještě daleko horší,“ vyvstávala našemu muži v mysli tíživá myšlenka.

Za nedlouho čekal našeho zvídavce další podivný zážitek a to když ředitel přede všemi na jednom pracovním shromáždění poděkoval jednomu starému zaměstnanci technikovi. Chtěl odejít pryč, protože nemohl vystačit s financemi. Jinde by měl daleko víc peněz a tady odváděl jen nedoceněnou, marnou práci. I co se nestalo. On tu teď zůstal jen proto, že byl pochválen samotným ředitelem.

,,Jak smutné.“

 

Teď tu všichni zaměstnanci sedí a píší žádosti o peníze na nejrůznější akce a projekty pro muzeum. Vlastně se z nich stali obyčejní žebráci, kteří prosí vrchnost o almužnu, aby měli z čeho pracovat. A jak zjistil náš muž, někteří zaměstnanci hledali kdo a kde z amatérských civilních sběratelů v kraji má sbírku, která by přitáhla lidi. Dostali za úkol nějak vymámit od takových lidí ony sbírky, třeba jen na čas zapůjčit. Zase mu připadali kolegové jako supi. Oni, profesionálové hledají drobty po sběratelích a skutečných odbornících a na jejich práci pak parazití, z jejich odkazu žijí. Z práce lidí, kteří věci platili z vlastní kapsy, bez podpory dávali svou existenci v sázku a nesli tíhu a riziko. Muzejníci pak v klidu přijdou, vezmou jejich dílo „pod své křídlo“ a tyto sbírky a práce jiných jim pak zajišťují klidnou budoucnost.

,,Supi! Nic než supi!“ procedil muž mezi zuby a když viděl, jak všichni usilovně píší žádosti kamsi nahoru pro peníze či hledají cizí, již hotovou práci, najednou se mu začala před očima objevovat popsaná strana papíru, ruka byla nepokojná a pero jej pálilo...

Představoval si nejsvětější trojici, která provází muzejníky, když nahoru vzhlíží a na nadřízený orgán se obrací, když usilují o to, aby se jim odtud dostalo pochvaly, povolení a peněz.

,,Možná,“ přemítal dál muž ,,jestli se úředníci pomyslně modlí k razítku, pak muzejníci nebo i mnoho lidí v dalších oblastech se modlí k úředníkům. To, jak píšeme tyto žádosti, jak vše rituálně a předpisově formulujeme, je snad také možno nazvat ritualizovanou motlitbou. Ritem dneška - obřadem současnosti.

Snad o co méně se modlíme k Bohu, o to více se modlíme k lidem.

Vše co tady děláme, je jen modlitba. Aby nás vyslyšeli, všimli si nás? My se tady modlíme k úředníkům! Díváme se na jejich reakce, sledujeme jejich výrazy ve tváři, jejich nálady a rozmary. Podlézáme jejich vkusu a způsobu myšlení, řeči a zvykům.“ Muž vzal pero a začal psát.